Dějiny národa Českého - HUSITSKÝ KRÁL JIŘÍ Z PODĚBRAD A KUNŠTÁTŮ
www.inadhled.cz Autor: Aleš Hroník
Projekt "OSN"
Poděbradský věk přinesl společně hospodářský oživení i nový rozkvět v Českém království, po dloholetém úpadku a času válek. Mnohá česká města v čele s Prahou opět začala navazovat čilejší vztahy s cizinou, a to i vzdálenou. Mezi nejžádanějším obchodím zbožím byla česká bižuterie, hrací karty zvané "šmejdy", dále víno v oblastech Jižní Moravy, a další známé i neznámé zboží. Dalo by se jistě napsat, že král Jiří z Pooděbrad navázal na dobu jeho velkého vzoru, císaře a krále Karla IV.
Jiří z Poděbrad jako první evrposký panovník učinil ideu náboženské snášenlivosti doktrínou své politické praxe. Díky svému státnickému talentu pochopil, že pro nábožensky rozdvojené pohusitské České království není žádná jiná alternativa. Když v roce 1458 Jiří z Poděbrad nastupoval na osiřelý královský trůn, panoval v českém státě už čtvrt století náboženský smír. Přes tísíc let vtloukala katolická církev křesťanům do hlavy, že lidstvo může spasit jen jedna jediná uniformovaná víra. A najednou v samotné nevelké středověké Praze chodili věřící do kališnických kostelů a dokonce zde bylo i povoleno, aby kněží podávali svátost oltářní podobojí. Praha v Jiříkově době byla vlastně jediné takto smýšlející město v celé Evropě.
V naší vlasti tedy kvetla neděje, že za Jiříka z Poděbrad si lidé zvyknou žít společne, a přitom v různosti na náboženské idee. Jenže ne všichni s touto ideou souhlasili. Proti této demokratické myšlence se ostře postavil tehdejší papež Pius II., který se stal hlavou církve ve stejné době jako Jiří z Poděbrad českým králem. Papež Pius II. si dokonce pozval Jiřího z Poděbrad do Říma, ale ten se nikdy nedostavil. O pár měsíců později papež v Mantově naléhal k boji proti Turkům. Naléhal i na českého krále, jenže ten horečně pracoval na postupu všeobecného uznání doma. Takže na papežskou výzvu ani nereagoval. Díky uznání všech zemí koruny České Jiřího z Poděbrad za českého krále v zemi konečně zavládl toliko vytoužený mír. Takže na nějakou vojenskou výpravu král ani nepomýšlel.
Autorita Jiřího z Poděbrad v zemi rostla ze dne na den. Sám král Jiří z Poděbrad si volil své rádce hlavně mezi Čechy a vybíral jak katolíky tak kališníky. Dával tak nejevo, že mu nezáleží na jejich náboženském cítění, ale na jejich umění spoluvládnout. Kolem LP 1460 už byla Jiříkova pozice v Evropě natolik silná, že začal uvažovat o perspetktivě, kterou mu načrtl jeho rádce, nejvyšší hofmistr Martin Mair. Projekt, který se dá dnes přirovnat k OSN.
U kolébky projektu spatřujeme i italského humanistu Antonia Mariniho. Tento "všeuměl" stál i u zrodu mincovní reformy v Českém království. Plán na sjednocení evropských zemí spočíval spojit branné síly křesťanských zemí a pod vedením českého krále zasadit úder Turkům, a pokud možno osvobodit Jeruzalém. Bodů na " založení" středověké OSN bylo celkem 7. A zahrnoval nejen obranné spojenectví, ale také ekonomocké. Velkolepý mírový projekt však u okolních států nevzbudil velkou důvěru. Dá se říci, že všichni Ti, kteří plán "OSN" odmítli, jej zavrhli ze strachu před hněvem papežské stolice z Říma.
V době krále Jířího z Poděbrad bylo založení "OSN" sice utopií, ale na druhou stranu skvělá myšlenka to jistě byla. Je jisté, že tehdejší katolická hlava církve Jiříka z Poděbrad a jeho myšlence bojkotovala za jeho postoj v náboženské otázce. A vůbec nebrala v potaz heslo: Koho vláda, toho náboženství. Což byla veliká škoda. Ještě bych dodal, že projekt vznikl ve starém královském paláci, který se nacházel na místě, kde dnes stojí Obecný Dům v Praze na Náměstí Republiky.
