Chodci

 Dalších moc let nám trvalo se napřímit a zjistit, že jsme sice kapku ztratili rychlost, ale uvolněním rukou jsme získali dokonalý pracovní nástroj a tím se vzdálili všem ostatním druhům. Přiznejme si, že právě schopnost zapojit mysl v součinnosti s předními končetinami nám už kdysi dalo náskok před ostatními. Rozhodně se miska s jídlem uchopí lépe prsty, než kopytem, ploutví, případně křídlem. Chůze se nám stala vlastní a je jedním ze základních kamenů naší mobility, je podstatným faktorem při přemísťování i sportu. Naštěstí ne jediným, naše inteligence nás dovedla ke vynálezu kola jako takového, jehož montáž na stále modernější dopravní prostředky nás dokázala posunout do věku automobilů. A zde poprvé v naší historii dochází k pravidelném disharmonii mezi logickým uvažováním a nám tolik vlastním pohybem nohou. Sedneme li totiž do vozidla, případně na něj, opouštíme nejen status chodec , ale i jeho uvažování. Ale protože existence pěšáků i jezdců je jaksi souběžná, navíc se pohybují ve stejných prostorách, což platí především v městech, bylo třeba naučit se předcházet nezbytným střetům zájmů a konfliktům, při nichž na straně uživatele vozidla přidává na údernosti hmotnost vozidla.

  Pokusů v historii bylo mnoho, praporkový zákon, kdy před každým pekelným strojem musel běžet člověk a máváním upozorňoval na příjezd funícího automobilu, byl vrcholem zabedněnosti. Aspoň jsme si to mysleli. Po dlouhé roky se tedy učili chodci a automobilisté spolu vycházet v dobrém, jeden respektoval silnici, druhý chodníky a při křížení tras si každý uvědomoval fyzickou převahu tuny železa pohybující se nezadržitelně vpřed a děti se od mala učily správně rozhlédnout. Ta doba je ale pryč. Bohužel se vynálezem retardérů, prahů a jiných zábran legislativa dopracovala k přednosti chodců na přechodech, aniž by se někdo zabýval tím, jak jsou všechny označeny, jsou li na bezpečném místě a opomenula logiku myšlení, schopnost reagovat a vidět skrze auto před vámi. Též sebevědomí opěšalých jedinců vzrostlo a pud sebezáchovy se vytratil. Následkem toho je na přechodech více střetů jak aut, tak i následně letících strojů s chodcem na kapotě. A já si říkám, nebylo li lepší se rozhlédnout a až poté bezpečně přejít a na frekventovaných silnicích najít řešení takové, aby bylo oboustranně přínosné? Mám už totiž dost skokanů před auto, nemožnost třeba na centru města mezi stanicí tramvají a vstupem do metra projet, protože dav arogantních chodců je splynulý a projet jím znamená porušit zákon a připomíná safari. Také mi vadí otlučené betonové zátarasy vznikající uprostřed vozovky s absentujícím osvícením a tvářící se jako bezpečností opatření pro chodce.

  Škody na majetku a následky nehod jsou daleko krutější teď, než v dobách, kdy bylo normální se naučit opatrně rozhlédnout. A tam, kde jde o bezpečnost nejvíce, tedy v centrech, u škol a na podobných místech, tedy tam všude nechť pomůže technika, takový semafor jistě nedosahuje ceny podchodu, pokud jej nelze vždy vybudovat. Učme se tomu, že symbióza dvou druhů je dosažitelná jen a pouze tolerancí a spoluprací obou stran, to vše v součinnosti s respektem a uvědoměním si toho, že střet vozidla a chodce může pěšky jdoucí člověk vyhrát pouze u soudu, ale na silnici vždy prohraje. A auta řídí omylní lidé, chrání tím jen své zdraví a život. Pokud to tak nebereme, budou následky tragické. Pro všechny…..

J3.K