Čtení na neděli - Tma už zase svítí

     Zamyšleně jsem odložil časák na stolek vedle šálku kafe. Rád čtu tyhle magazíny, ve kterých se píše o záhadách a zvláště těch, které mají filozofické podtexty. Dočetl jsem článek Hlasy mrtvých a dost mě to zaujalo. Jako v poslední léta, mnohokrát jsem si pokládal otázku se starým Vildou Šejkspírem.

     Být či nebýt, spát nebo zemřít, toť otázka…

     Pohlédl jsem ze svého širokého balkónu dolů do nádherného údolí a chvíli se kochal přírodou, architekturou – od středověkého Střekova po moderní stavby

 Ústí nad Labem…dole pod balkónem tlačila mladá maminka kočárek a za ruku táhla vzpouzejícího se řvoucího potomka. Za nimi, na francouzských berlích, poskakoval jakýsi čilý stařík, holčička co venčila pejska neurčité rasy.

Okolo uší mi pořád něco bzučelo a nabuzení ptáci řvali ze všech stran. Okolo mě žil obyčejný život, ve své obyčejnosti tak žádostivý, tak omamný!

     Kdysi mně jeden moudrý člověk řekl : „Žij! Kdyby ses měl rozkrájet, tak žij, třeba bez nohou, bez rukou, ale žij! Tenhle život žiješ jen jednou!

     Popojel jsem svým invalidním vozíkem co nejblíže zábradlí balkónu a dychtivě ten život nasával všemi smysly. Až se mi z té nádhery točila hlava.

     Jako kluk jsem měl hezké dětství, milující rodiče, sourozence a když jsem chodil do školy, napadlo mě, že budu vojákem nebo hasičem. Měl jsem sil na rozdávání a chtěl jsem pomáhat lidem. Nakonec to byla střední vojenská škola na Moravě. Nový kolektiv, noví kamarádi, nový život. Rychle jsem si zvykl na vojenské prostředí a než se člověk nadál, klepaly na dveře maturity. Nechci se vytahovat, ale zvládl jsem ji bez problémů a těšil se na nové působiště, i když jsem ještě umístěnku nedostal. S kluky na škole jsem se loučil smutně, za ty roky studia jsme se sblížili a byli z nás opravdoví přátelé. Jen mě mrzelo, že jsem nezaložil kapelu, jak jsem měl původně v plánu. Pořád bylo dost času, pak nebylo to, pak zase ono, zkrátka, napsal jsem si zpětně minus…

Když jsem potom měl čas na přemýšlení, dospěl jsem k překvapivému zjištění, kolik těch minusů a černých puntíků člověk stačí naklást, většinou vlastní pohodlností…

     Umístěnka mě nasměrovala na sever Čech, do Liberce. To je krásné město, obklopené horami a lesy, město s krásnou neorenesanční radnicí lákající turisty ze všech koutů Evropy i světa. A abych nezapomněl na Ještěd, dominantu Liberce. Stavba Ještědu přinesla jeho tvůrci, tuším, že to byl architekt Hubáček, velké uznání a ocenění. Jeho hyperboloid je slavný široko daleko a Liberec se jím právem pyšní.

     Liberec ale není jen krásná příroda a významné památky. Teda lidi, těch krásných holek co tam třeba běhá! A řekl bych, že jich pořád přibývá!

     Vozík mi při té slastné reminiscenci popojel až k zábradlí a ťukl rámem do kovové stěny. Trochu mě to probralo, ale za chvíli jsem byl zase v Liberci.

     Mezi kluky v zeleném mně už pomalu končila doba, ke které jsem se vojenským pánům upsal a já řešil, jestli mám pokračovat u nich dále nebo někde jinde. Nakonec to vyhráli na celé čáře hasiči. Přišel jsem mezi ně obtěžkán zkušenostmi z discipliny, pořádku a přesvědčením plnit úkoly bezezbytku. Sloužil jsem tenkrát u drah, jmenovaly se přesně Československé státní dráhy a já se stal součástí jejich požárního útvaru. Jo, dámy a pánové, to nebyla žádná selanka. Co jsem se za tu dobu setkal s nešťastnými lidičkami, kteří přišli o majetek, zdraví a někdy taky bohužel o to nejcennější, o život. No co bych vám povídal, neštěstí nechodí přeci po horách… taky jsme zasahovali při sebevraždách. Bylo to smutné, vždy jsme pak s klukama rozebírali, na útvaru nebo u piva, co takového člověka přiměje, aby si sáhl na svůj život. Nemoc, zhrzená láska, krach v zaměstnání nebo podnikání?

     Udělali pěknou hovadinu, rozhodli jsme všichni unisono, to bychom nikdo z nás nikdy neudělal…! 

     U hasičů se mi zadařilo. Plný síly, energie, nápadů. Za dva roky ze mě byl velitel útvaru. A abych své milované práci dal ještě navíc, rozhodl jsem se vzdělávat. Moje přihláška putovala do Frýdku Místku, kde hasiči mají svou školu. Já žil v té době naplno. Žil jsem pro svoje zaměstnání, školu, zahrádku a zdaleka ne neposlední místo zaujímala moje pěkná přítelkyně. A to jsem měl čas i na muziku. Konečně jsem hrál v dobré kapele. Vystupovali jsme dvakrát za víkend, v pátek i v sobotu. Nevytahuji se, ale školu jsem zvládl bez mrknutí oka a její konec, maturita, byla jen takovou třešničkou na dortu. Taky jsem měl psa, nádherného ovčáka, se kterým byla radost běhat po cvičáku, koukat do jeho věrných očí a dennodenně se s ním přátelsky kočkovat. Fakticky, kdo nikdy neměl psa, byl v životě o hodně ochuzen.

     Vždycky mě dostal humor. Takového Švejka jsem třeba přečetl několikrát a chechtal se z plna hrdla. Ale taky mně utkvěly v hlavě některé jeho výroky a jeden z nich jsem si pamatoval a pamatuji dodnes.

     Člověk si myslí, že je gigant a je nic, pánové. Já občas s touto větou parafrázoval, samozřejmě, to nic vyměnil za hovno. Bylo to přesnější a lépe to v lepší společnosti vyznělo. Tedy mezi námi kluky. Když někdo a přiznám se, že i já, nemístně frajeřil.

     Byl jsem tehdá šťastný. Nouze o peníze rozhodně nebyla, nadstandardní bydlení, auťák, krásnou holku a její lásku. Je to hodně, je to málo? Dneska vím, jak pro koho.

     Lámalo se tisíciletí. Silvestr roku 2000. Všude létaly světlice, bouchalo to, městem chodili smějící se lidé a pesimisté strašili kolapsy elektronických sítí.

     Naše kapela měla objednávku na hudební večer v hotelu Imperiál. Silvestrovský večer s hudbou objednali Němci. A tak jsme tam pro ně hráli. Bylo veselo, sálem létaly konfety a moderátor dával do placu vtipy, někdy pěkně košilaté. Všichni jsme čekali, jak si o půlnoci z plna hrdla s Němci zařveme  a zazpíváme a všichni se těšili na novoroční přípitek. Němci byli hluční a jen potvrzovali, co o nich všichni dávno víme. Ale jinak nezlobili a večer ubíhal mílovými kroky k očekávané půlnoci. Celí zpocení jsme vyhlásili poslední přestávku, do čtyřiadvacáté hodiny zbývala necelá půlhodinka. Každý máme svůj čas narození a svůj čas úmrtí. Co to postihlo mě? Ještě si pamatuji, jak jsem si chtěl něco prokonzultovat s kolegou. Co se událo v následujících vteřinách, už vám z vlastní zkušenosti nepovím. Jen to, že odborně tomu zdravotničtí odborníci říkají CMP. Řada z vás asi ví o co go, ale já to pro jistotu přeložím do normálního jazyka. Jedná se o mozkovou mrtvici.

     Mozková mrtvice. Byla, je a asi bude. Jeden pacient navíc v té dlouhé řadě postižených. Viděno z té druhé strany ovšem. Pro mě to mělo šokující poznání. Svět, ve kterém jsem fungoval jako zdravý jura, se najednou zhroutil do sebe, něco jako kolaps neutronové hvězdy. Začala mnou prostupovat psychická tma, jestli mně rozumíte. Taková vlezlá hnusná tma ochrnující všechno, co člověka dělá člověkem. I když vidíte, vlastně nevidíte. Těžko se to vysvětluje, ale věřte, je to mimořádně hnusné. Ještě dnes mně po těch letech naskakuje husí kůže.

     Plačící rodiče za mnou pustili až za dva dny. Já ležel jako Lazar a jediné, co jsem zvládl, bylo hýbání hlavou. Nezvládl jsem jinak ani a ani b. Život se mi snažila nalít do žil zpět moje přítelkyně. Docházela ke mně každý den, povzbuzovala a burcovala mě…no, šlo to pomalu, hrozně, hrozně pomalu. Lékaři však byli přede mnou optimističtí a já věřil, že se z toho dostanu. Za dva měsíce jsem mohl jít do domácího léčení s další rehabilitací dvakrát v měsíci přímo ve špitálu. A tak se i stalo. Jenže, jenže kulo. Rehabilitace a zase rehabilitace, moje úporná snaha a výsledek žádný. Stav se nelepšil a já začal duševně chátrat. Takové ty stavy beznaděje a zoufalství. Už nikdy nepůjdu normálně mezi kluky, nepojedu s nimi na výjezd na cvičení, už nikdy si na závěr cvičení s nimi nezahraju na kytaru a nezazpívám, už nikdy neobejmu svou přítelkyni…to bych vám tady mohl vyjmenovávat. Prostě už nic. Má cenu žít takový „život?“

     Deprese jsou svinská věc. Usadí se v člověku a začnou hryzat. Máte čas přemýšlet a napadají vás samé horší a nejhorší věci. Ztrácíte vůli žít. Deprese vás rozleptávají. Pak mně poprvé napadlo, že se zasebesrandím. Tak jsem dříve říkal sebevraždám. Napadlo to právě mě, který jsem si myslel, že mě to nemůže napadnout ani ve snu.

     8. listopadu 2001 mě dopravili do Prahy, kde jsem rozvázal pracovní poměr. Rozloučili se se mnou, v restauraci. Bylo to takové přehnaně veselé, až byla ze všech stran cítit hnusná pieta. Připadal jsem si jak na poslední večeři Vlastíkově pod kremační pecí. To ty blbý deprese. Pak mě šoupli do lázní. Jánských, odkud jsem se vrátil den před Štědrým dnem. Bylo to takové odnikud nikam. Žil jsem svůj zkurvenej živočichopis bez nálady, bez emocí, bez budoucnosti. Pomalu jsem sáhl po chlastu a začal pít. Utápěl jsem svoje nicoty v alkoholu, až jsem v něm spolehlivě doplaval na psychiatrii. Obklopil jsem se svým fňukáním, až jsem se stal nesnesitelným nejen sobě, ale i svému okolí. Nejhorší bylo, že se rozbil náš vztah s přítelkyní. Ta už rezignovala na moje stavy a chtěla se od všeho oprostit. Byla to pro mě další rána, když mně naznačila, že můj další pobyt u ní není dost dobře akceptovatelný a abych se odstěhoval. Ty brďo, ale kam? Kam? To jí bylo vcelku jedno, už to přestala řešit. Ale co já? Mně to nebylo jedno, tím spíše, že nebylo kam.

    Pomohli rodiče. Vzali svého synka k sobě. Oddechl jsem si, ale jen do chvíle, pro mě nepříjemného zjištění napohled obyčejné věci. Naši bydlí ve druhém patře v domě bez výtahu. Což o to, nějak mě nahoru dostrkali, ale pak se to rozjelo jak na kolotoči. Přihlášení k trvalému pobytu, „bum,“ razítko. Návštěva u neurologa, „bum,“ razítko, návštěva u praktického lékaře, „bum, razítko, aaaaaaaa……… A to vždycky do druhého patra a dolů a nahoru. A pak mně poprvé trochu prosvitla ta hnusná tma. Řemeslníci upravili zábradlí na schodech a hned to šlo lépe nahoru i dolů. Blbost, že jo. Obyčejný klandr jinak. Ale pro mě hotový zázrak, věc, které bych si před velkým třeskem ani možná nevšiml. Mně to však najednou nabudilo. Vida, stačí málo a přidat k tomu vůli, jen se neposrat!

     Začal jsem jezdit po výletech, po dovolených. Začal jsem číst noviny, časopisy, knížky, začal jsem znovu objevovat svět jako velké mimino. A když jsem si koupil notebook a asi měsíc na to i internetovou kartu, začal jsem vidět i na další věci, na kamarády, kolegy z kapely, na Liberec a známé v něm. Tenkrát se tomu říkalo vysokorychlostní internet, 5, 47 kbt / sec a jeho hlavním znakem byla zoufalá pomalost. Ale, pozor, měl jsem internet! Spojení se světem, zase krok návratu mezi lidi.

     Opět se kvalita posunula o něco výš, ale. Jak dál, chlapče, říkal jsem si. Máš tu sice rodiče, ale jsou staří. Jsou sice fit, ale dokdy? Přece to takhle nebude pořád. S tím musím něco udělat. A tak jsem začal surfovat po netu, sondovat možnosti, přeptávat známých, až jsem se rozhodl, že pošlu žádost do domova důchodců. A tak jsem i udělal ovlivněn skutečností, že na domov se čeká dlouho. A na žádost jsem se snažil dále nemyslet. A ejhle, najednou telefonát z magistrátu; příjemný a mladý hlas mi sděloval, že od 1.3.2005 mám nastoupit pobyt v domově seniorů na Ústecku. To se ví, že jsme tam hned jeli, podrobili ředitele palbou křížového výslechu. Odjížděl jsem velmi spokojen a k uvedenému datu jsem se do volné garsonky nastěhoval.

     Jsem v bytě sám, to mně vyhovuje nejvíc. Ale zase ta nemohoucnost, už to není beznaděj, tu teď vystřídala nuda. Taky pěkně blbá paní. A tak jsem začal zase zkoušet. Potřeboval jsem pracovat, být ještě užitečný. Co se ale někomu může zdát obyčejné, to pro postižené může být nebetyčný problém. Proto se mě také nepříjemně dotýkala restrikční politika Nečasova ministerstva se snahou snížit peníze chráněným dílnám, aby prý nedocházelo k podvodům… Na co pak je ale kontrola? Hoši na ministerstvu, pěkně v teplíčku, to se to, panečku, může šetřit, když ti postižení se nemůžou účinně bránit. No, to je ale jiná kapitola.

     Nakonec se vše v dobré obrátilo a já sehnal práci. Jsem obchodním zástupcem jedné cestovní kanceláře a konečně dělám. A práci, která je moc zajímavá a nutí mě stále přemýšlet. A tak mám práci, chodím cvičit, pracuji ve stravovací komisi. No a co, řekl by snad někdo, kdo má dvě funkční nohy a ruce a kdo může normálně chodit a ne se držet vozíku. Pšá krev…ale nebudu zase brečet, teď už to má jiný náboj. Můj bývalý kapelník oslaví zanedlouho šedesátiny, tak si musím zorganizovat, jak tam za ním na ty jeho oslavy dorazím. Mám internet a tak si vybírám, jak pojedu, jak ubytování, VIP místa, dárky, léky, prostě všechno, co s tím souvisí. Cítím, že žiji pro dny, co přijdou zítra, pozítří, za měsíc, za rok.

     Co je to smrt? Ten, kdo se jí nepřiblížil na milimetr blízko, ten vůbec neví. Sledoval jsem v televizi vyprávění lidí, kteří prý procházeli tunelem s obrovskou září na konci. Že by snad nebe? A pak s nimi někdo zatřese, zaklepe: „Probuďte se, nesmíte umírat, teď ještě ne!“ A budík se znovu rozeběhne svým pravidelným rytmem sinusoidy. No vidíte a já to nezažil. A doufám, že dlouho ještě nezažiju. Až až až…jestli se dožiji dalšího rána a bude mě blažit, že mně méně bolí noha, která je po mrtvici kokosová nebo přemýšlet, zda se mám vysprchovat před snídaní nebo po snídani. Taková kravina, co?!  Ale ne tady. Úklid, výměna ložního prádla, holič, cvičení, chůze a další náležitosti. To je taky život. Děsím se, až to nebudu moci dělat a pomažu do třetího patra. Tak to bude můj opravdový konec. Nechci o tom ani přemýšlet.

     Východní náboženství věří v reinkarnaci. Tak to já bych chtěl být blechou. Umět skočit dvě stě padesátinásobek své výšky a žít někdy v baroku, kde blechy měly svůj boom. A čím bych být nechtěl? Člověkem! Válčit nebo si přivodit trvalou invaliditu. Tak to tedy pěkně děkuji, to opravdu nechci!

     No vidíte, moje vyprávění jsem nazval, že tma už zase svítí. Už mně trochu rozumíte? Já, i když jsem postižený, to mám v kebuli setsakra dobře srovnané!

Jiří Kimla