Manageři

   Dalším očekávaným bonusem je vyšší ohodnocení a určitá kultura v jednání se zaměstnanci. Pokud se však zamyslíme nad filosofií nadnárodních koncernů a máme li možnost nakouknout pod pokličku, zjistíme, že zdaleka ne vše je růžové. Začněme tedy od začátku.

   Naši zemi si jistě velká zahraniční společnost vybrala z nějakého důvodu. Těch může být více. Většinou jsou atraktivní levnější pronájmy ploch, skladů, dále státní ekonomické pobídky a v neposlední řadě levnější pracovní síla. K tomu lze přidat nezaměstnanost a výsledkem je výhodnější pozice pro podnikání v různých oborech. Do vedoucích pozic jsou většinou dosazeni zahraniční pracovníci, střední management vyplní domácí zaměstnanci často se znalostmi o několik stupňů vyššími, než by byl požadavek za hranicemi naší země. Tomu odpovídá i ohodnocení, nikoliv však dělba práce.

   Rozdíl ve vyplácených odměnách i ročních bonusech se mezi těmito stupni zásadně liší, pochopitelně zahraniční vedoucí jsou na tom podstatně lépe, střední stupeň má daleko více pracovních úkolů, zodpovědnosti a jeho nasazení trvá i 12 hodin denně. Postup do vyšší sféry je v příslibu, ovšem často za cenu vyhoření a degradace. Nadřízení regionální šéfové paradoxně komplikují většinu procesů a nastavení, které by vedly k prosperitě v dané zemi. Jejich platy až trojnásobně převyšují odměny za práci těch, kteří se věnují své pracovní činnosti s nejvyšším úsilím, jejich výkony však výrazně pokulhávají za těmi odvedenými v české pobočce.

   Pokud náš schopný spoluobčan překoná všechny nástrahy a přesto se dostane do vyššího levelu, je na něj vytvářen daleko větší tlak a sebemenší zaváhání je nepřiměřeně potrestáno. Prokázat schopnosti je někdy paradoxně kontraproduktivní, konkurenční prostředí může být pro stávající managery pocházející z ciziny smrtící a tím nebezpečné, proto často nekompetentně a mstivě reagují. Přetlak vysokoškoláků ochotných pracovat zpočátku za pár korun v jakýchkoliv funkcích ve střední sféře nahrává politikaření zahraničních konglomerátů. Zavání to náznakem vydírání a novodobého otrokářství. Jistě, toto pojmenování je tvrdé a přehnané, bohužel síla peněz, známého jména a neúcta k schopnostem našich lidí je zjevná.

  Týmovost, představa spolupráce a firemní kultury je jen naivní iluzí. Necháváme si často diktovat a sebeobrana je jen nepříliš častým jevem. Obava o na první pohled dobrou práci někdy vede k sebezničení. To ale velkou firmu nezajímá. Jen zavelí. ,,Další“. A on se někdo najde. Je to však v pořádku?

J3.K