Dějiny národa Českého - CHLÉB A SŮL

  Je spoustu starých pořekadel o chlebu...např. "Kdo se neumí srovnat s chlebem, neporovná se ani s lidmi." Z Babičky Boženy Němcové si jistě pamatujete historku o tom, jak babička uvítala zámecké slečny podle dávného zvyku chlebem a solí a ony nad ním ohrnuly nos. Babička pak v soukromí své dceři řekla : "Víš ty co, Terinko? Kdo u mne nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, abych mu židli podala." Zneuctění chleba patřívalo prostě k těm nejhorším prohřeškům, kterých se mohl člověk dopustit.

  Na mnoha místech naší vlasti se zachovala pověst marnivých slečnách či jiných rouhačích, kteří si nechali zhotovit z chleba střevíce a chodili v nich. Pověst obyčejně končí tím, že tyto marnivce zabil blesk, nebo byli proměněni v nějaké strašidlo. Chlebem se neplýtvalo. Drobky ze stolu se obětovaly předkům do ohně a ztvrdlými či plesnivými kousky chleba se nakrmila zvířata. Pokud někomu vypadl kousek chleba z ruky, zvedl jej a políbil na omluvu. Ale kde se vzala ta posvátná úcta? A proč se u nás vítá vzácná návštěva právě chlebem a solí?

  Z dochovaných nálezů ze starého Egypta je známo, že chléb byl společně s pivem a cibulí určitou formou platidla, které sloužilo jako odměna za vykonanou práci dělníků a otroků. Obliba chleba dokonce vedla sousední národy k posměšnému nazývání Egypťanů "chlebožrouty". Z Egypta se výroba chleba rozšířila do celého antického světa. Řekové a Římané zlepšovali techniky jeho výroby a obměňovali typy používaných obilovin. Z Říma se přenesla příprava moučného těsta do Galie a Germánie a v době stěhování národů si znalosti pečení chleba přisvojili i Slované.

  Chléb byl považován za boží dar a figuroval v mnoha slovanských obřadech.Už samotná příprava chleba bývala posvátnou záležitostí. Veškerá manipulace s chlebovým těstem byla provázena modlitbou. Chlebu se žehnalo při vkládání těsta do díže, při přendavání do pece i při vyjímání z ní. Slované si hodně potrpěli na pohostinnost, ale v čase, kdy zadělávali a pekli chléb, o nenadálé návštěvy nestáli. Ten, kdo vstoupil během zadělávání, kynutí, či pečení chleba do stavení, mohl totiž chleba uhranout, a tím ho i zkazit. Každý příchozí, který se během tohoto procesu objevil, musel proto pronést slova: "Pánbůh požehnej!", jinak nebyl vítán.

  Příprava chleba musela probíhat v naprosté vážnosti. Pokud hospodyni nějaký bochánek při sázení do pece upadl na podlahu, bralo se to jako znamení neštěstí, nebo dokonce předzvěst, že někdo z rodiny zemře.Také nakládání s hotovým chlebem bylo spojeno se spoustou rituálů a tabu. Na stůl, na kterém ležel chléb, se nesměl položit klobouk, rozbalené dítě, natož si na něj sednout. Ze vztahu, jaký měl člověk k chlebu, se usuzovalo, jaký vztah má k lidem a k životu vůbec.

  Uvítání hostů chlebem a solí bylo posvátné. Pokud spolu pojedli lidé chléb a sůl byl mezi nimi, alespoň pro tuto chvíli to znamenalo mír. Folklorista Jiří Jilík uvádí ve své knize o Žítkovských bohyních příběh jistého Ondry, kterého trápila Můra. Kořenářka poradila jeho ženě, ať bdí u jeho lože a až přijde Můra v jakékoli podobě, ať jí přehodí přes krk růženec, a pak jí donutí ke slibu, že už nebude manželovi dále škodit. Můra prý přišla v podobě kočky. Když jí žena hodila na krk růženec proměnila se v děvečku ze mlýna. Potom na ní vymohla slib, který spolu stvrdily pojedením chleba se solí! Ten příběh je zřejmě jen pověst, ale přináší nám důležitou informaci, že chléb se solí se jedl na potvrzení dohody či smlouvy mezi lidmi!

  Chléb jako dar přírody a těžké lidské práce se v každé domácnosti těšil velké úctě. Byl to znak pohostinnosti a srdečnosti. Odmítnutí se považovalo za urážku,stejnou, jako by hostu chléb byl nenabídnut. Tento krásný zvyk Slovanů se zachoval dodnes. Největší úcta, která je každodennímu chlebu věnována, zaznívá ze slovanských přísloví a pořekadel: Chleba se nikdy nepřejíš. Lepší doma krajíc chleba, než-li v cizině kráva celá. Dobrý ako kus chleba. Lepší je kus chleba na cestě, než-li pero za kloboukem. Keď je človek lačný, aj ovesný chlieb je smačný.

  Nevím, jak vy, ale já z tohoto cítím naléhavé poselství našich předků, které říká; až pomine úcta ke chlebu, nastane konec světa. Možná to nebude konec světa jako celku, ale rozhodně to bude konec světa starých zvyklostí a tradic. Samotný základ těchto zvyků, který drží ten starý svět jako železný sloup, se zřítí a nastane doba zmatků a ztráty kořenů.