Dějiny národa Českého - VZTAH ČESKÉHO KNÍŽECTVÍ K ŘÍMSKÉ ŘÍŠI V DOBĚ PŘEMYSLOVSKÉ

  Když roku 911 smrtí Ludvíka IV. vymřela východofranská větev Karlovců, došlo k rozpadu tohoto raně středověkého státu na řadu samostatných území. Z boje o velkou moc vyšel jako vítěz saský vévoda Jindřich I. zvaný Ptáčník. Sám pak získal královskou hodnost a postupně ovládal území nazývané (regnum Teutonicum). Jádro tvořilo území pozdějšího Německa.

  V této politice s velkým úspěchem navázali jeho nástupci. Tak třeba Ota I. ve snaze posílit královskou moc se soustředil na obnovu staré Svaté říše římské, která představovala jakýsi univerzální útvar nadřazený všem křesťanským panovníkům, vyjma byzantského císaře. V roce 962 Ota I. v Římě (věcném městě) byl papežem korunován na císaře. Kromě německých vévodství a okrajových území nazývaných Marky mu podléhalo jen království burgundské a zčásti italské. On i jeho pozdější nástupci se pokládali za ochránce papežů a celé svaté církve.

Do závislosti na německé říši uvedli i česká knížata. V jejich případě však šlo jen o vztah osobní, stvrzený placením tributu. Česká knížata a později i králové byli na svém území suverény, pokud nedali sami svou slabostí nebo sváry uvnitř vládnoucího rodu panovníkům Říše římské příležitost k zásahu do vnitřních záležitostí českého státu. Vzájemný vztah s německou říší se přirozeně vyvíjel a proměňoval. Na přelomu prvního a druhého tisíciletí však nebyly Čechy a Morava součástí středověké Římsko-německé říše. Vzájemné vazby se však upevňovaly zejména v důsledku opakujících se krizí knížecí moci v Čechách.

  Od 11. století byly již české země pokládány za součást Svaté říše římské i přesto, že v zemi přetrvával pocit, že jde o cizí mocnost. Tato situace trvala až do doby krále Přemysla Otakara I., který obdržel listinu od budoucího krále Svaté říše římské Friedricha II. s názvem Zlatá bula sicilská, kde byl uznám český panovník jako suverénní vládce celého svého území. Tato bula se vztahovala i na jeho pokračovatele (potomky) a císař tak nemohl do volby nového panovníka zasáhnout, ale bohužel i přes respekt k této bule se tak dělo.

  Asi nejslavnější panovníkem Svaté říše římské byl Karel I. zvaný Veliký, který panoval do roku 768 do roku 814. Tak trochu i na jeho politiku navázal budoucí český král a císař římský Karel IV. z rodu Lucemburků, jeho listina (Zlatá bula Karla IV.) vydána roku 1356 byla jako zákon brána až do zániku Svaté říše římské 1806. A tak nutno dodat, že německá říše, ať už v dobách Svaté říše římské nebo v pozdější době, je těsně spjata s naši kulturou nebo historií, ať se nám to líbí nebo ne.

Na obrázku: Císařská koruna Svaté říše římské a vlajka Svaté říše římské.