Letošní postřehy z Frankfurtu

  Návštěva samotného města má zvláštní nádech. Vzhledem k tomu, že jsem nebyl hostem fotbalového turnaje, ale šlo o mezinárodní rugbyové zápasy mládeže, a rugby je sportem gentlemanů, na sportovišti byla převaha zástupců původní evropské civilizace a jen výjimečně jste narazili na černocha, případně na výsledek exportu půvabných thajských dívek do německých ložnic. Kluci nicméně získali polovinu genetických vlastností po otci a jsou tedy Evropany také, navíc jejich matky už dávno zapadnuly do místní kultury. Dá se říct, že s výjimkou francouzských týmů šlo tedy o přehlídku evropské civilizace, snad až na dva velké černoušky v týmu Frankfurtu.

 Na fotbalových turnajích pořádaných Němci to bývá jinak. Nejen při pohledu na soupisku hráčů se divíte. O německé jméno téměř nezavadíte, a když už, je to trenér. Ahmed střídá Bolka, Ti-Pongů a jmen z bývalé Jugoslávie je nepočítaně. Nu a v obecenstvu je plno matek ovázaných šátky a otců, jejichž rodným jazykem je arabština, se nedopočítáte. A když přijedou i belgické, holandské a francouzské týmy, je vymalováno. Upozorňuji, že se jedná o pubertou postiženou věkovou kategorii.

  Výlet do večerního Frankfurtu byl rozčarováním. Nerozptylovala mne dámská společnost, takže jsem si všímal svého okolí v centru města. Na rozdíl od Prahy, která je plná hotelů, penziónů a jiných ubytovacích možností, tady jsem hotel hledal poměrně pracně, penzióny chyběly ještě více. Zvolil jsem metodu jedu a zastavím, což není ideální, nakonec jsem si vybral jeden ze sítě IBIS, ta patří k levnějším při zachování slušného standardu. Při lepší přípravě není jistě problém přespat v pohodě a klidu.

  Nyní už k samotné procházce městem. Šokem pro mne byl nepořádek připomínající Káhiru. Všude množství papírů, plné popelnice, to jsem v Německu dříve nezažil. Také jsem byl překvapen stavem některých domů, i zde sprejeři v městské aglomeraci přiložili ruku k dílu a i tady jsem narazil na pár nemovitostí, jejichž stavba kdysi začala, ale nikdy neskončila. Neúprosná ekonomika má své oběti. Co mne však překvapilo nejvíce, byla skladba obchodů a restaurací. Na jedné ulici v centru jsem napočítal pět prodejen asijsko-afrických oděvů, čtyři arabské holičství, dvě asijská nehtová studia, dvě vietnamské zeleniny, tři bary, kde se kouřila vodní dýmka šíša, tři sportbary, jejichž vlastníkem byl Arab, několik kaváren s arabskou kávou, pět prodejen kebabu, čtyři čínské restaurace, dvě německé pivnice a jednu italskou pizzerii, kde mne obsluhovali skuteční Italové, a jedno Penny, tři arabské opravny nevím čeho a asi tři německé provozovny nabízející instalaci satelitů, počítačů a matrací do postele. Nutno také konstatovat, že po noční procházce jsem si jistý, že buď se Němci dobře opalují, nebo prostě za pár let od války výrazně ztmavnuli, neboť valná většina z nich má černé vlasy i vousy a na ulici mezi sebou mluvili všelijak, jen ne německy. Takže jsem se záhy rychle vydal zpět na hotel, a musím konstatovat, že i většina žen a dívek, které jsem potkal, se pohybovala tak kapku rychleji. Možná jde o můj dojem, ale dříve město žilo daleko více.

 Ještě jedna maličkost mne zaujala. Jsem tak trochu zvyklý na německou dokonalost. Musím říci, že jsem si všimnul, že už i v této zemi se začaly silnice místy záplatovat všelijak, chodníky jsou v jiném stavu, než bývaly, a auta, respektive jejich skladba směřuje k menším, jsou vídat i staré popelnice a na dálnici je to znát na rychlosti kolemjedoucích. Když si navíc mládež ukazovala na mé porsche a fotila se s ním, připadal jsem si spíše jako Bulharsku. Pamatuji si na vzorové chování řidičů na německých dálnicích, kdy levý pruh patřil nejrychlejším a všichni okamžitě uhýbali, ve městech stály mercedesy. Tak nevím, doba se mění.

  Přímo migranty jsem upřímně nepotkal, ale těch ,,integrovaných‘‘ z dřívějška plno a je jisté, že i silná německá ekonomika má své starosti. Nadále buduje dálnice, viděl jsem plno sportovišť pro mládež, pořád je Německo zemí, které je vepředu, ale plíživě se rozšiřuje něco, co jej přibližuje k tomu, na co jsme byli zvyklí z dovolenkových destinací. Nepořádek, obavy o bezpečnost a ztráta určitého vjemu jednotlivých národů. Otázkou je, co budu popisovat za pět let….

J3.K