ZBRUSU NOVÝ ZÁKON ANEB O ROZVRACENÍ STÁTU

Ačkoliv většina z nás se setkává s úředníky především na přepážce těch nejpopulárnějších úřadů – finančního nebo práce – a pod úředničinou si umí představit jen vyplňování formulářů a řazení papírů do šanonů, státní správa dokáže nabídnout i opravdu dynamickou a intelektuálně velmi náročnou práci.

Nebo spíš dokázala. Než se jí do cesty postavil služební zákon.

Stejně jako v jakékoliv velké organizaci se člověk ještě donedávna musel smířit s nezbytnými zdlouhavými a často zkostnatělými interními schvalovacími procesy a obtížně pochopitelnými monitorovacími mechanismy či s neustálým bojem s méně pružnými útvary vlastní organizace (jejichž charakteristika — co si budeme namlouvat — zcela odpovídá všeobecně přijímaným předsudkům o celém úřednictvu). Vedle nezbytného zla vám však ještě zbývalo dost času a prostoru na zajímavou a dokonce kreativní práci s neustále novými informacemi – a také na spoustu přesčasů, telefonátů a e-mailů po pracovní době, ale také třeba na myšlenkově osvěžující (a fyzicky zničující) pracovní cesty za hranice.

Mezi úředníky najdete i takové, kteří v kanceláři nemají ani jeden jediný šanon a kteří nikdy netuší, na čem budou pracovat druhý den. Rutina v jejich práci zkrátka nikdy nehrozila. Navíc jsou na pracovišti obklopeni báječnými inteligentními kolegy, kteří je dokážou rozesmát i inspirovat a se kterými si mají co říct i nad rámec práce.

Jenže pak nám schválili služební zákon. A tenhle malý docela příjemný svět se proměnil v peklo. To, co úředníci na své práci a pracovním prostředí museli trpět, zůstalo, to, co fungovalo nebo je dokonce těšilo, přestalo. A přibyla spousta neuvěřitelných povinností, nad nimiž by žasl i sám Kafka.

Služební zákon by měl chránit státní zaměstnance, zabránit nepotismu a klientelismu, zastavit politizaci úředního aparátu, zefektivnit výkon státní správy a zvýšit její produktivitu. K dosažení těchto cílů zvolil nevšední prostředky.

Hlava I

Obyčejní referenti, mladí perspektivní lidé často překvalifikovaní na svou pozici, se silnou motivací a chutí něco změnit k lepšímu musí vykonat úřednickou zkoušku, aby dokázali, že mají na to, pracovat ve státní správě a získat tzv. definitivu. Pokud tedy nemají ve státní správě odpracované čtyři roky.

Mnozí nemají, protože iluze a energie potřebné pro tuto práci pár let po škole pomalu mizí. A tak se ti nejschopnější — právníci, ekonomové, doktoři společenských a jiných věd — podrobují ponižující zkoušce, kterou budou navíc muset v její zvláštní části absolvovat pokaždé, když změní místo v rámci státní správy a zrovna se netrefí na pozici vyžadující tentýž služební obor, což je víc než pravděpodobné.

Naopak ti, kteří již desítky let zahřívají tutéž židli, zcela zbaveni iluzí a touhy změnit svět k lepšímu, odevzdávající se každodenní rutině s nezbytnou dávkou voňavé kávy a obklopeni důvěrně známými šanony, žádné zkoušky dělat nemusí. Ti už dokázali, že na práci v moderní, dynamické a efektivní státní správě mají (a proto i nadále e-maily tisknou, ručně do nich něco vpisují, pak dokument naskenují a jako přílohu dalšího e-mailu posílají dál – zkrátka e-government 21. století).

Pokud se vám podařilo po kariérním žebříčku vyšplhat trochu výše, marně přemýšlíte, jak že vás to ten zákon chrání. Vaše smlouva na dobu neurčitou byla automaticky změněna na dobu určitou, a pokud chcete na své židli sedět i nadále, musíte se přihlásit do otevřeného výběrového řízení na svou vlastní pozici. Sice už jste před pár lety prošli klasickým výběrovým řízení, zdárně absolvovali zkušební dobu a dokonce si vaší práce nadřízení váží natolik, že občas dostanete odměnu, ale abyste prokázali, že na tuto práci máte, musíte projít znovu výběrovým řízením. Pokud výběrovým řízením z nějakého důvodu neprojdete, vracíte se po letech úspěšné práce na vedoucí pozici na jakékoliv referentské místo – a musíte vykonat případně zvláštní část úřednické zkoušky a doložit tak svou způsobilost k výkonu své práce, a teprve poté máte právo na smlouvu na dobu neurčitou.

Hlava II

Přihlásit se na jakékoliv služební místo je samo o sobě kafkovským procesem, a týká se stejným způsobem podřízených i nadřízených.

Už samotný inzerát má několik stran a dohledat v něm potřebné informace vypovídá o značné motivaci uchazeče o místo (pokud tedy dohledá inzerát, což nově také není zcela snadné, protože inzerovat služební místa na různých elektronických portálech jako dříve už není možné) – a nebo také o jeho zoufalství. Jeho houževnatost zase prověří délka celého procesu, který může trvat i čtyři měsíce (vlastně by tak dlouho trvat měl při splnění všech lhůt od vyvěšení oznámení po lhůty na odvolání).

Sice jste před pár lety dokládali svou praxi, vzdělání, zdravotní způsobilost a trestní bezúhonnost atd., ovšem to vás dle nového zákona k ničemu neopravňuje. A tak vás čeká pěkné nové kolečko: k přihlášce na své vlastní místo musíte doložit — jestli se nepletu — 11 (!) příloh. Potvrzení o odpovídajícím zdravotním stavu už je podmínkou k přihlášení se do výběrového řízení, nikoliv případného nástupu na místo; sice ve vaší složce na úřadu jsou ověřené kopie vašich diplomů, ale vy je musíte nově přiložit k přihlášce; sice máte některý stupeň bezpečnostní prověrky, ale přesto musíte dodat aktuální výpis z rejstříku trestu; sice na úřadu pracujete, ale přesto musíte doložit kopii občanky (co kdybyste to nebyli vy!). Ovšem tou nejkurióznější přílohou je vaše čestné prohlášení, že jste svéprávní (protože jestli nejste, tak vás stejně nikdo nemůže za prohlášení, že jste, popotahovat). Obálku, do které všechny tyto dokumenty vložíte a kterou odešlete svému zaměstnavateli (nikoliv interní poštou, ale přes podatelnu nebo poštou), pak musíte označit velkým nápisem „Neotvírat“.

Obálku totiž otevře až jmenovaná komise sestávající z pracovníků vašeho vlastního úřadu, jejíž členové obdrželi nominaci opět poštou do vlastních rukou na své trvalé adresy (proč posílat e-mail prostřednictvím zajištěného interního serveru, nebo proč nosit dopis mezi dvěma patry, nebo v nejhorším případě prostřednictvím interní pošty mezi dvěma budovami, když vám to mohou poslat třeba do vesnice u Vsetína, kam jezdíte jednou za dva měsíce na víkend za rodiči a kde má pošta o víkendu zavřeno?!). Komise o celém procesu píše protokol, hlasuje, zaznamenává a předem stanovuje otázky, na které se bude všech kandidátů ptát. A nesmí se nikoho zeptat na nic víc ani míň, aby zachovala rovné podmínky a zabránila předpojatosti.

V případě, že se přihlásí jediný kandidát a splňuje formální požadavky (velmi často téměř nedosažitelné, například vysokoškolské vzdělání a angličtina na středně pokročilé úrovni), komise je povinna tohoto kandidáta přijmout (a to i pokud není svéprávný, ale prohlásil na svou čest, že je; to, že se vám u pohovoru prostě nelíbí a chová se asociálně, není objektivní kritérium, podle kterého se můžete rozhodovat).

Členem výběrové komise nesmí být potenciální přímý nadřízený. Opět opatření proti nepotismu a předpojatosti. Osobnostní předpoklady jsou natolik neobjektivní záležitostí, že zkrátka nemohou ovlivňovat to, zda budete nebo nebudete pracovat v určitém týmu (koho by napadlo, že mnohé ve státní správě drží právě pohodové mezilidské vztahy, které jim vynahrazují frustrující výdělky a pohrdání společnosti).

Nově vám služební zákon také zavádí šestiměsíční zkušební dobu, během níž je vaše finanční odměna ještě výrazně nižší a žádného zlepšení se nedočkáte, dokud nevykonáte zvláštní, a případně i všeobecnou, část úřednické zkoušky. Navíc hodnocení zaměstnanců má probíhat jednou ročně ve stanoveném termínu, a tudíž dle data nástupu do zaměstnání je možné, že si na - i při velké dávce tolerance - rozumné peníze sáhnete až za rok. Kdo za tyhle skvělé lidi bude platit nájem, už služební zákon neřeší. Přitom je to jasné: první zaměstnavatel ze soukromého sektoru, na kterého potenciálně skvělý úředník narazí.

Ještě neuvěřitelnější však je, že ve výběrové komisi na místo nadřízeného mohou zcela legálně sedět jeho přímí podřízení. Doba se mění, už si nevybíráme své podřízené, nyní si naši podřízení mohou vybírat nás!

Člověk by si řekl, že se aspoň otevírají možnosti pro schopné referenty, aby se přihlásili na vyšší místa. Má to ale háček. Přihlásit se na pozici nadřízeného (pardon, dnes se jim říká dle nového zákona „představení“) mohou pouze referenti s dvouletou praxí v daném oboru služby, což není nijak strašná podmínka, ovšem pouze tehdy, pokud tyto dva roky měli smlouvu na dobu neurčitou! Skutečně šalamounské řešení boje proti diskriminaci!

Hlava III

Když se vám nějakou šťastnou shodou okolností podaří obsadit místa kvalitními lidmi, může se vám kdykoliv ozvat paní, která se chce vrátit z mateřské nebo rodičovské dovolené. Zákon na ni myslí a místo má garantované. (Zádrhel vzniká jen v situaci, kdy paní odešla na mateřskou v době před zeštíhlováním úřednických stavů a vrací se do útvaru, který dnes čítá polovinu původních tabulek – teoreticky se vám může stát, že se vám z mateřské vrátí více lidí, než kolik máte vůbec tabulek. A navyšování tabulek se zdá být — alespoň na některých úřadech — naprosté tabu.)

Zákon maminkám také umožňuje nastoupit na částečný úvazek. Zákon ovšem už neumožňuje obsadit zbývající část úvazku dalším pracovníkem, stejně jako — alespoň dle stávající interpretace — umožňuje obsadit místo takové maminky pouze po dobu mateřské a rodičovské, ale už ne po dobu neplaceného volna po skončení rodičovské. A tak se vám velmi snadno stane, že se vám pracovnice po rodičovské nevrátí, rok zůstane doma a vy její místo jen těžko obsadíte. Po roce nastoupí na poloviční úvazek a vy zbývajících 50% opět nesmíte nikým obsadit. A to vám už před dvěma třemi lety snížili počet lidí na polovinu, práce přibylo, platy se snížily… Ale služební zákon nám má přece pomoci státní správu zefektivnit!

Je otázkou času, kdy začnou některé agendy zcela kolabovat - a kdy začnou nadřízení bojovat za to, aby maminku po mateřské na částečný úvazek ze zcela objektivních důvodů, navzdory všem svým morálním zábranám, nemuseli do svého útvaru zařadit.

Hlava IV

Úředníky zákon skutečně chrání: ty, kteří vytrvají. Bohužel mezi nimi jsou a budou zejména ti, kteří nepodávají odpovídající výkon a nemohou se chlubit ani odpovídající pracovní kázní. Nadřízeným totiž služební zákon svazuje ruce, pokud jde o to, jak se těchto pracovníků zbavit.

Důvodem k výpovědi jsou opakované důtky, které podle nového zákona získávají formu kárného správního řízení. Proti hodnocení svých nadřízených se však pracovník může odvolat, čímž opět zahajuje zdlouhavé správní řízení. Může to dojít (a v některých případech už to došlo) až k soudu. Každé zdlouhavé správní řízení může být zahájeno v tak nevhodnou dobu, aby nemohlo být ukončeno před ročním hodnocením zaměstnanců, a tudíž, dokud není uzavřeno, nesmí být v hodnocení zohledněno. A tak jen proto, že není uzavřeno několik měsíců se táhnoucí správní kárné řízení, nemůžete ohodnotit kázeň podřízeného negativně, ačkoliv například po dobu mnoha měsíců neodrazil do práce ani jednou včas.

Ještě donedávna jsme všichni věděli, že naše finanční ohodnocení sestává z nárokové části (tedy stanoveného tabulkového platu) a části nenárokové (tedy osobního ohodnocení a případných odměn). Logicky by si člověk řekl, že když na cosi nemám nárok, nemohu to ani vymáhat. Služební zákon to však vidí jinak.

Každý se může odvolat proti tomu, že odměnu nedostal, stejně jako se může odvolat proti výši přidělené odměny. Nadřízení jsou navíc při každém rozdělování odměn nuceni vypisovat často několikastránková odůvodnění a popis mimořádných úkolů, za něž pracovník odměnu dostává. O tom, v kolika vyhotoveních se tento dokument musí vypracovat, kolik podpisů musí nést a do které složky musí být zařazen, netřeba hovořit. A i tohle se může stát předmětem odvolání - jímž se zahajuje další zdlouhavé správní řízení.

Vypočítat pomocí nastavených algoritmů osobní ohodnocení pracovníků vyžaduje téměř doktorát z matfyzu. A vaše úsilí opět může jedním jediným odvoláním skončit ve správním řízení a celý proces mnohonásobně zkomplikovat a protáhnout.

Můžete být sebeschopnější a sebevíce motivovaný úředník a dokonalý manažer, ale zvládat svou práci, tedy věcnou agendu, udržet si morál a ještě zvládat všechny administrativní povinnosti nově stanovené zákonem je nad lidské síly.

(…) Hlava XX

Všichni odpůrci veškerého úřednictva by nad tímto legislativním počinem měli plesat radostí. Neměli by si stěžovat, že to je další nesmysl z úřednického pera nebo z pera námi zvolených politických představitelů (ať už za kterékoliv vlády). Nikdo jim lepší službu nemohl prokázat. V důsledku tohoto zákona totiž může dojít k postupnému, a dost rychlému, rozkladu státního aparátu.

To, čeho se jiní pokoušeli marně dosáhnout drastickými a nepopulárními opatřeními, jako je snižování platů a propouštění, tento zákon dosáhne zcela nenápadně. Řady úředníků radikálně prořídnou a nikdo přitom nebude muset být propuštěn.

Schopní mladí lidé, kteří mají potenciál zefektivnit státní správu, se do státní správy za daných podmínek ani nepřihlásí. Ti schopní, kteří už pro stát pracují, při první příležitosti odejdou, protože se nebudou chtít ponižovat zkouškami, opakovanými výběrovými řízeními, nenapadnutelnými změnami v již uzavřených pracovních smlouvách apod. Schopní nadřízení zcela ztratí motivaci, protože pod návalem nových byrokratických úkolů již nyní nemají nejmenší šanci věnovat se své vlastní agendě, kvůli níž si tuto práci vybrali, a také se začnou (nebo již začali) rozhlížet jinde. Maminky po mateřské začnou ztrácet jistotu, že se budou moci vrátit na své původní místo.

A ti, kterých se služební zákon vlastně nedotkl, zůstanou. Ti, kteří zahřívají své židle posledních dvacet let, kteří se naučili hravě zvládat svou práci za použití efektivní komunikace: „Nejde to“; „Protože to prostě nejde“; ti kreativnější zvládají dokonce, že „to nejde z časových důvodů“ nebo „z pracovních důvodů“; anebo prostě znají tak dobře svou práci, že vědí, že „toto nedělají“ nebo že oni „jen vyplňují formuláře“.

Až to skutečně někomu dojde, bude pozdě. Kdysi by se to bylo označilo jako rozvracení státu. Ovšem ve chvíli, kdy stát sám sebe rozvrací, není koho trestat. Lze jen obviňovat – předešlé vlády, Evropskou unii (která bohužel jen zakládá povinnost legislativně zajistit ochranu státních zaměstnanců; jakým zákonem toho však členský stát dosáhne, už je jen v jeho vlastní kompetenci). Tak potrestáme aspoň ty schopné úředníky!

Doufejme jen, že to někdo včas zastaví, aby odchod těch potrestaných ve svém důsledku neznamenal trest pro nás pro všechny. Protože ačkoliv jsou úředníci všem trnem v oku, ještě nikdo nepřišel na to, jak jinak řídit velkou organizaci — ať už je to stát nebo korporace — než za pomoci byrokratického aparátu.

/Jana B./