Četník ve výslužbě

  Jestliže vstup ruské armády na území Ukrajiny vzniklé z bývalé sovětské svazové republiky byl pro mnohé přesto překvapením, očekával se vcelku rychlý průlet tím územím, které Moskva považovala za oblast vhodnou nějakým způsobem ochránit. Dalším předpokladem byla rychlá dohoda a vrácení klidu zbraní. Myslím si, že o tom byla přesvědčena i pacifisticky smýšlející část kremelského vedení, případně v to doufala. Vladimír Putin ne nadarmo potichu a bez extrémně hlasitých výkřiků posiloval ruskou ekonomiku, splácel dluhy, hromadil zlato. A ještě potišeji budoval moderní armádu.

  Od Majdanu organizovaného Brity a Američany uplynulo ještě mnoho let, zemřelo plno Rusů žijících především na východu Ukrajiny, než byl Putin připraven zasáhnout. Nevíme, tušil li, nakolik bude kdysi bratrský národ ochotný válčit za cizí zájmy, jak velký bude exodus jeho příslušníků a kolik bude Západ ochoten vložit do pseudoobrany Ukrajiny, nicméně musel vnímat blížící se kritickou situaci Západu, pro který bylo a dosud je ruské bohatství třpytkou létající těsně nad hladinou. S degradací Západu a nutností nějak podpořit jeho existenci dalšími válkami a obsazováním míst bohatých na suroviny se dalo očekávat, že ukrajinské území mohlo být předsálím zabraným Západem a startovací plochou k dalšímu průniku dále na východ.

  Členské státy NATO, které se přijetím části bývalých souputníků Ruska ve Varšavské smlouvě přiblížilo na dostřel k Moskvě, podcenily Putinův přístup a snad i naivně přehlédnuly ve své nabubřelosti skutečnost, kterou je obrovská proměna z technologicky zaostalého Sovětského svazu na modernější Ruskou federaci. Mezi tím, kdy Rusové upgradovali faktickou podstatu státu, ekonomiku, armádu, měnu a vztahy s tou částí světa, která se rozhodla pro výhodnou spolupráci, Západ pokračoval v liberální sebedestrukci. Evropská unie postavená na základech Evropského hospodářství svým rozšířením, vybrakováním bývalých postkomunistických států a jejich následným upozadněním ve svých strukturách ztratila na progresu a pružnosti. Později ztratila na efektivitě, a nakonec se vzdala logiky, prosperity a oboustranně přínosné spolupráce s nezápadní částí světa, která už odmítala dělat Němcům, Britům či Francouzům dojnou krávu. Čína i Rusko využily příležitosti k rozvoji a přebraly iniciativu.

  Po celou tu dobu za Velkou louží degradoval i kdysi tak produktivní americký režim. Spojené státy se dlouho utápěly ve vlastních ideologiích, tamních sporech mezi Republikány a Demokraty a věřily v technologickou nadřazenost a sílu dolaru. Pokračovaly v bezuzdném zadlužování a vycházely z vědomí existence vazalství Evropy. Zvláště, když viděly, jak Evropa přebírá ty nejhorší nápady Američanů a maximalizuje jejich záporné dopady. Liberalizace zasáhla Západ naplno a rozbila vše, co mělo hodnotu. Nadvládu převzaly Black rock, Vanguard a jejich majitelé. Blahobyt se stal brzdou vývoje a musel přijít průšvih. Ne jeden. Realitní krize, války, revoluce, migrace, covidohysterie, zelené šílenství, další války. A ty poslední dvě ukázaly Západu, a především Američanům a Evropské unii, drsnou realitu. Nehezkou, nepříjemnou a asi těžko zvratitelnou. Bohužel jsme součástí Západu i my.

  Íránské dobrodružství dalo západním státům a jejich partnerům takovou facku, že vůbec není jisté, zda se po ní ještě postaví na nohy. Nejen, že Rusku a Číně uvolnila ruce a těžko je bude moci kdokoliv kritizovat za Ukrajinu či za teoretické převzetí Taiwanu, ale  trefa do tváře světového četníka USA a výsměch blízkovýchodními hegemonu Izraeli způsobily změnu vnímání těchto dvou vojenských mocností.  Až teprve nyní se ukázalo, jak moc dopředu Putin musel přemýšlet, když trpělivě snášel nenávist Západu a pozoroval jeho roztahovačnost. A podobně vnímáme i chováni Číny, která po pomalém obsazování bývalých evropských kolonií v Africe formou navýšení obchodní aktivity a vstupu kapitálu rozšířila svůj vliv i na další kontinent.

  Američané se ztrapnili, Izraelci ztratili status nedotknutelných a Evropská unie je v bodu zlomu, kdy jí z USA nikdo nepomůže. Další vývoj může mít různé varianty a hysterie Západu nevěstí nic dobrého. Bohužel přetrvává nabubřelost a převládá prosazování škodlivých ideologií. Pryč je však zázemí, z něhož vznikalo bohatství a ekonomická síla. Neschopnost lídrů přiznat si, že zaspali dobu a způsobili propad kdysi tak progresivního Západu, je do očí bijící. Svět prožívá turbulentní dobu a přijde ještě mnoho změn. Bylo by naivní si myslet, že u nás budou k lepšímu. Zatím nejsme schopni eliminovat ani tu část, která nám evidentně škodí. Minimum politiků, které je ochotno se vzepřít bruselské tyranii, jsme k vládnutí nepustili a kompromis v podobě současné vládní koalice i tupé opozice nic neřeší. Tak si tedy nestěžujme, naše laxnost a naivita je příčinou toho, jak si tady žijeme. Dokud se nevzepřeme a na Letnou budou chodit primitivové nechápající vážnost situace a její důvody, nikam se nepohneme.

Jindřich Kulhavý