Z dopisů čtenářů: Čína - model budoucnosti?

POSLEDNÍ TOVÁRNA STARÉHO SVĚTA: PROČ ČÍNA NEPONESE POCHODEŇ BUDOUCNOSTI PROLOG:

  Ticho před bouří Jsou v dějinách lidstva okamžiky, kdy se čas jakoby zpomalí a vzduch ztěžkne nevyslo veným očekáváním. Starý svět – ten, který známe, ve kterém jsme vyrostli a jehož pravidlům jsme se naučili rozumět – stále funguje. Jeho banky otevírají přepážky, továrny chrlí výrobky a na burzách blikají nekonečné řady čísel. Ale kdesi hluboko pod povrchem, v podvědomí společnosti, všichni cítíme, že tento svět už nikomu neslibuje budoucnost. Je to gigantický stroj, který běží setrvačností, ale jehož motor dávno zhasl. Nový svět ještě nezačal. Nemá jasné obrysy, nemá jméno a nemá pravidla. Žijeme v mezidobí – v éře, kterou italský myslitel Antonio Gramsci nazýval interregnum. Je to doba, kdy „staré umírá a nové se nemůže narodit“.

  V tomto šeru se rodí monstra, ale také naděje. My, kteří tuto dobu prožíváme, ji vnímáme jen jako chaos. Pandemie, energetická krize, inflace, rozpad globálních řetězců, války na periferiích velmocí. Každá epocha hledá viníky pro své rozpadání. Ale tyto události nejsou příčinami našeho stavu – jsou jen symptomy. Jsou to praskliny ve zdi, která už neunese váhu stropu. Systém, který vyčerpal své vnitřní zdroje a především své motivační faktory, se zhroutí. Vždy. Bez výjimky. A globální kapitalismus, ať už ten západní, nebo jeho východní mutace, není výjimkou. Světem se nyní šíří otázka, která připomíná středověké očekávání nového krále: Kdo převezme žezlo globální moci?

  Většina pohledů se upíná na Východ. Čína. Říše středu. Má ekonomickou váhu, má miliardovou populaci, má geopolitické ambice a armádu. Na první pohled, měřeno optikou starého světa, vypadá jako přirozený nástupce upadajících Spojených států. Je to však tragický optický klam. To, co mnozí považují za nástup nové civilizace, je ve skutečnosti jen hypertrofovaným, posledním stádiem civilizace staré. Čína není archi tektem nového řádu. Je pouze největším, nejefektivnějším a nejbrutálnějším dělníkem řádu, který právě umírá. Je to drak, který se naučil létat podle západních pravidel lépe než jeho učitelé, ale který nedokáže vymyslet pravidla nová.

  Čína umí postavit Zeď, která ji oddělí od světa, ale neumí postavit most, po kterém by svět chtěl kráčet dobrovolně. Abychom pochopili, proč Čína nemůže být novým hegemonem a proč nás čeká něco zcela jiného, musíme opustit povrchní svět geopolitických komentářů a sestoupit do „strojovny“ lidské civilizace. Musíme se podívat na to, co nás skutečně pohání.

  KAPITOLA I:

Anatomie motivace (Šest motorů lidstva) Základní pravdou, kterou ekonomické učebnice často ignorují, je fakt, že lidé v zásadě nechtějí pracovat. Práce je výdaj energie a biologickou podstatou člověka je energií šetřit. Aby se člověk zvedl a začal tvořit, stavět, lovit nebo programovat, musí mít motiv. Dějiny lidstva nejsou ničím jiným než střídáním dominantních motivačních faktorů. Když se jeden faktor vyčerpá, společnost upadne do krize, dokud nenajde nový motor. Můžeme identifikovat šest základních motorů, které pohánějí lidskou činnost. Tři z nich patří minulosti a končící přítomnosti. Tři z nich patří budoucnosti. A právě neschopnost přejít k těm budoucím je důvodem, proč současný systém selhává. Tři motory minulosti

1. Faktor existenční V šeru dávnověku, kdy se člověk musel postarat o svůj kmen, nerozhodovaly peníze, kariéra ani status. Jediným motorem byla existence. Ulov, nebo zemři. Postav přístřešek, nebo zmrzni. Byla to doba čisté, brutální, ale jasné motivace, která držela kmeny pohromadě.

2. Faktor strachu S příchodem zemědělství a feudalismu se motivace změnila. Nastoupil faktor strachu. Reprezentoval dobu, kdy byla nejvyšší hodnotou půda. Člověk nepracoval pro sebe, ale pro pána. Pracoval, protože se bál biče, bál se vyhnání z půdy, bál se hladu, bál se Boha. Feudalismus byl systémem, který tento strach institucionalizoval. Společnost držela pohromadě poslušností.

3. Faktor hmotné zainteresovanosti Pak přišel zlom. Parní stroj, průmyslová revoluce a nástup kapitalismu. Bič byl nahrazen výplatní páskou. Půda přestala být hlavním měřítkem bohatství, nahradily ji výrobní prostředky, akcie a kapitál. Člověk začal pracovat ne proto, že musel přežít (jídla byl dostatek), ani proto, že se bál fyzického trestu, ale proto, že chtěl mít. Chtěl vlastnit. Faktor hmotné zainteresovanosti se stal nejmocnějším motorem v dějinách. Vybudoval mrakodrapy, dálnice, internet i spotřební společnost. Přesvědčil nás, že štěstí se dá koupit. Čínská past Zde leží jádro problému. Čína dnes operuje na absolutním vrcholu tohoto třetího faktoru. Celá legitimita komunistické strany stojí na jediné, nepsané společenské smlouvě s lidem: „Vy budete poslouchat a my vám zajistíme, že se budete mít materiálně lépe.“

  Čína je dokonalý stroj na uspokojování hmotné zainteresovanosti. Jenže tento motor se zadřel. V rozvinutém světě narážíme na limity. Peníze, tištěné z ničeho, ztrácejí schopnost motivovat. Lidé v bohatých společnostech mají plné lednice a plné garáže, ale prázdné duše. Společnost se rozpadá ne z nedostatku, ale z přebytku, který nedává smysl. Pokud peníze ztratí hodnotu (což se děje) a růst se zastaví, Čína nemá lidem co nabídnout. Nemá ideologii, pro kterou by lidé chtěli trpět nebo tvořit zadarmo. Tři motory budoucnosti Budoucnost patří systémům, které dokáží aktivovat zbylé tři faktory. Tyto faktory nelze nařídit dekretem Ústředního výboru, nelze je vynutit sociálním kreditem a nelze je koupit za peníze. Proto je Čína, mistr starého světa, neumí použít.

4. Faktor morálního ocenění Člověk potřebuje cítit, že si ho jeho okolí váží. Že jeho práce má váhu v očích komunity. Že není jen číslem ve statistice HDP, ale váženým sousedem, mistrem svého oboru.

5. Faktor seberealizace Potřeba tvořit, zanechat stopu, rozvíjet svůj talent ne pro zisk, ale pro dílo samotné. Je to moment, kdy práce přestává být nutností a stává se vyjádřením osobnosti.

6. Faktor radosti z práce (Součinnost) Nejvyšší stupeň. Stav, kdy práce není nutným zlem, ale způsobem sociálního bytí. Je to radost ze spolupráce, z toho, že jsme užitečnou součástí celku. Říkáme tomu součinnost. Je to tmel, který dokáže udržet společnost pohromadě i v dobách, kdy peníze nefungují. Současný západní finanční kapitalismus i jeho čínská komunistická mutace jsou slepé k těmto vyšším faktorům. Měří úspěch čísly, nikoliv smyslem. Proto nemohou vést lidstvo do další éry. Abychom pochopili, proč se onen mocný motor „hmotné zainteresovanosti“ rozbil, musíme se podívat na to, jak jsme zničili samotnou podstatu hodnoty. Musíme se vrátit k Adamu Smithovi.

  Tento otec moderní ekonomie, který v roce 1776 jako první definoval principy kapitalistické ideologie, už tehdy tušil, že tento systém není nekonečný. Popsal jeho mechanismy, ale implicitně i jeho limity. Smith žil na samém začátku tohoto velkého cyklu; my dnes žijeme na jeho konci.

  KAPITOLA II:

  Mechanika starého světa (Expanze a Past) Abychom pochopili, proč se svět hroutí právě teď a proč to žádný nový hegemon nevyřeší… musíme se podívat na mechaniku systému, který nás dovedl až sem. Smith ve svém Bohatství národů definoval kapitalismus nejen jako systém volného trhu, ale především jako systém závislý na expanzi. Je to jako žralok – musí se neustále pohybovat, musí neustále růst, aby do žaber proudil kyslík. V kapitalismu neexistuje rovnovážná nula. Buď expandujete a tvoříte zisk, nebo stagnujete, požíráte sami sebe a umíráte. Tato nutnost expanze hnala západní civilizaci kupředu po staletí. Narazila však na dvě nepřekročitelné zdi.

  Zeď první: Prostor Kapitalismus začal lokálně, na úrovni jedné vesnice. Podnikatel ovládl trh ve své obci, a aby rostl, musel expandovat do regionu, pak ovládl stát. V 19. a 20. století vznikly nadnárodní korporace, které hledaly nové trhy. Globalizace byla posledním stádiem, kdy se z celé planety stala jediná propojená obchodní vesnice. Ale planeta Země je konečná. Je to uzavřený systém. V okamžiku, kdy byl otevřen poslední trh a zapojena poslední levná pracovní síla (což byla právě Čína po roce 2001), expanze v prostoru narazila na fyzickou zeď. Nebylo už kam růst. Mapa byla vybarvena a za hranicemi naší atmosféry se rozprostírá jen chladný, prázdný vesmír, kde nejsou žádní zákazníci.

  Zeď druhá: Čas Co udělá systém, který musí růst, ale nemá kam? Ekonomové a inženýři vymysleli geniální, leč zvrhlý trik. Když nemůžeme expandovat do šířky (prostor), budeme expandovat do budoucnosti (čas).

  K tomu použili dvě páky, které se vzájemně doplňují. První pákou byla manipulace s kvalitou. Když před sto lety vyrobili lokomotivu a prováděli byste u ní základní údržbu, jezdila by dodnes. Byla vyrobena, aby sloužila. Ale trvalý výrobek je pro systém nutící k růstu katastrofou – zákazník, který už má, nenakupuje. Proto byla do systému zavedena „kazítka“. Inženýři začali propočítávat životnost výrobků tak, aby vydržely jen o 30 % déle, než je zákonná záruka. Pračka, telefon, auto – vše je naprogramováno na smrt. Tím je trh nucen neustále nahrazovat výrobky, na které jsme si zvykli, novými. Spotřeba se zrychlila.

  Druhou pákou byl dluh. Co dělat, když se vám rozbije výrobek, který potřebujete, ale nemáte na nový peníze? Systém přispěchal s řešením: „Nemáš peníze? Nevadí, trh ti půjčí.“ Našla se spása v podobě spotřebitelského úvěru. Začali jsme si půjčovat peníze, které jsme ještě nevydělali, abychom si koupili věci, které by nám dříve vydržely celý život, a tím udrželi iluzi růstu v přítomnosti. V podstatě jsme začali projídat vlastní budoucnost, abychom nakrmili nenasytný motor HDP. Rok 2008: Bod zlomu Tento mechanismus "expanze v čase" fungoval několik desetiletí. Ale matematika je neúprosná. V roce 2008 nastal zlom, který většina mainstreamových ekonomů odmítá vidět v plné nahotě, protože by to znamenalo přiznat konec jejich vědy. Od roku 2008 růst globálního dluhu trvale převyšuje růst reálných hodnot. Jinými slovy: Na vytvoření jednoho dolaru hodnoty (HDP) musíme v systému vytvořit více než jeden dolar dluhu. To je definice bankrotu.

  Systém je matematicky mrtvý. Od roku 2008 nežijeme v kapitalismu, ale v "zombie ekonomice", která je udržována při životě jen masiv ním tiskem ničím nekrytých peněz centrálními bankami. A Čína? Čína do tohoto vlaku naskočila jako poslední pasažér. Svůj zázračný růst nepostavila na nové ideologii, ale na obsluze této dluhové expanze Západu. Stala se "továrnou na dluh". Vyráběla zboží, které si Západ kupoval za natištěné peníze. Pokud se tento kolotoč zastaví – a on se zastavuje, protože dluh už nelze nafukovat donekonečna – čínský model ztrácí smysl. Čína není alternativou k tomuto systému; je jeho neoddělitelnou součástí. Je to kotelna na Titanicu. Může pracovat sebeeFEKTIVNĚJI, ale pokud loď narazila na ledovec dluhu, jde ke dnu i s kotelnou

  KAPITOLA III:

  Cena, která zabíjí (Příběh Zlína a Detroitu) Jak se stalo, že jsme dopustili tento stav? Jak jsme se dostali do situace, kdy jsme závislí na dovozu z Číny a naše vlastní prosperita je iluzorní? Odpověď leží v rozkladu jedné základní rovnice. Cena = Mzda + Zisk. Když se podíváte na jablko, na stůl nebo na auto, vidíte cenovku. Ale příroda si neúčtuje nic. Stromu je jedno, že rodí jablka, lesu je jedno, že dává dřevo, a zemi je lhostejné, že vydává železnou rudu. Suroviny jsou na počátku zadarmo. Cena vzniká teprve v okamžiku, kdy se do procesu vloží člověk. Cena je součtem odměny za lidskou práci (mzda) a odmě ny za vlastnictví a řízení (zisk). Západní civilizace však v honbě za „efektivitou“ udělala fatální řez. Rozhodla se, že tuto rovnici roztrhne. Řekli si: „My si ponecháme Zisk. Ten je čistý, ten patří akcionářům, bankám a designérům. A tu špinavou část – Mzdu – tu pošleme pryč.“ Neuvědomili si ale jednu zásadní sociální zákonitost: Cena práce živí většinu, zatímco zisk živí jen menšinu majitelů.

  Dnes vidíme důsledek tohoto rozhodnutí v přímém přenosu. Díváme se na Spojené státy, domov nejbohatších lidí planety, a vidíme devastovaná města plná bezdomovců a narůsta jícího násilí, protože většina přišla o zdroj obživy. A proti tomu se díváme na Čínu, na její moderní, světly nasvícená velkoměsta a fungující infrastrukturu. V podstatě s úžasem obdivujeme onu spokojenou většinu, která svůj svět vybudovala právě na té části vzorce, kterou jsme my pohrdli – na ceně práce.

  Zlínský příběh: Anatomie zrady Pojďme si to ukázat na příběhu, který je pro naši zemi typický. Zlín, město, které Baťa vybudoval na principu, že firma není jen stroj na peníze, ale organismus, který živí region. Představme si tradiční továrnu ve Zlíně, která vyrábí boty. Zaměstnává tisíc lidí. Tito lidé dostávají mzdu. Z této mzdy jdou ráno ke kadeřníkovi, odpoledne do kavárny, večer do kina. Kadeřník, kavárník i promítač mají tržbu, platí daně městu a státu. Stát z těchto daní staví silnice a platí učitele. Tomu se říká kumulativní zisk. Jedna vyrobená bota živí celý region. Pak ale přijde „moderní“ podnikatel. Jeho firma sídlí v daňovém ráji, třeba na Kypru. Rozhlédne se a řekne: „To je neefektivní. Proč platit české mzdy? Proč platit sociální pojištění? Proč dodržovat přísné hygienické normy?“ A tak zavře výrobu ve Zlíně. Místo toho zadá výrobu bot v Číně. Čínská továrna, kde dělníci spí u strojů a ekologie je sprosté slovo, vyrobí botu o 50 % levněji.

  Podnikatel botu doveze, přirazí si svou marži a prodá ji na českém trhu o 20 % levněji než původní zlínská továrna. Zákazník jásá: „Ušetřil jsem!“ Ekonom jásá: „Inflace klesá, spotřebitel má větší výběr!“ Podnikatel jásá: „Maximalizoval jsem zisk!“ Ale co se stalo se Zlínem? Tisíc dělníků je na dlažbě. Nemají mzdu. Nejdou ke kadeřníkovi, nejdou do kavárny. Kadeřník krachuje. Město přichází o daně. Stát musí vyplácet podpory v nezaměstnanosti a sociální dávky, na které si musí půjčit, protože výběr daní klesl. Region chudne. Zlín se mění v město duchů nebo v noclehárnu pro lidi dojíždějící za prací jinam. Tento proces se jmenuje export prosperity a import chudoby. Zničili jsme vlastní kupní sílu jen proto, abychom měli levnější výrobek.

  Detroit: Varování z budoucnosti Není to jen český příběh. Podívejte se na Detroit. Kdysi perla Ameriky, město s nejvyšší životní úrovní dělníků na světě. Pak přišla logika „nízké ceny“. Výroba se přesunula do Mexika a Asie. Výsledek? Životní úroveň v Detroitu klesla o 60 %. Město zbankrotovalo, služby se zhroutily, kriminalita explodovala. Nakonec přišel čínský investor a koupil zbytky továren za cenu šrotu. To, co jsem zde popsal, není chybou onoho podnikatele. Ten se choval racionálně podle pravidel trhu. Je to chyba státu. Stát zapomněl, že jeho rolí není sloužit zisku nadnárodního kapitálu, ale chránit prostor pro život svých občanů. Stát dovolil, aby se do ceny výrobku nezapočítávaly sociální a ekologické náklady. Dovolil nerovný boj, kde náš dělník, svázaný normami a daněmi, soutěží s čínským systémem, který ignoruje lidská práva.

  A právě na tomto podvodu vyrostla Čína. Ne na genialitě, ale na naší ochotě prodat vlastní lidi za levnější tenisky. Nyní se však karta obrací. Západní kupní síla, zničená tímto procesem, už nemůže nakupovat. A Čína zjišťuje, že postavila gigantické továrny pro zákazníka, který právě zbankrotoval. Zničili jsme si vlastní hospodářství (schopnost uživit se), abychom měli hezká čísla v ekonomice (levné zboží, vysoké zisky firem). A většina lidí, včetně politiků, dodnes netuší, jaký je mezi těmito dvěma slovy rozdíl.

  Co z toho plyne? Zásadní poučení pro budoucnost: Vzorec tvorby ceny nelze beztrestně roztrhnout. Jakmile to uděláte, začnete generovat fatální nerovnost trhu, narušíte přirozenou dělbu práce a zpřetrháte cyklus přerozdělování hodnot. Tvrdě jsme narazili na fakt, že planeta není jedna globální vesnice, kde je všechno všech, ale celek složený z mnoha specific kých regionů. Roztržení tohoto vzorce způsobilo, že jeden region parazituje na druhém. Tato nerovnost však nemůže růst do nebes; narazila na své dno. Vytvořila obrovský tlak na tektonickou desku civilizace, která se v určité chvíli – a ta chvíle je právě teď – musí zatřást a srovnat účty.

  KAPITOLA IV:

  Velký podvod (Ekonomika vs. Hospodářství) Dostáváme se k jádru problému, proč nejsme schopni tuto situaci řešit a proč i pohled na Čínu je tak zkreslený. Ztratili jsme totiž smysl pro pojmy. Jako civilizace jsme zaměnili dvě disciplíny, které se dnes často pletou, ale jejich podstata a cíle jsou zcela odlišné: Ekonomiku a Politickou ekonomii, neboli nauku o Hospodářství. Původní věda se nazývala politická ekonomie. Je to věda o hospodářství a jejím základním úkolem je zkoumat, co má stát nebo region dělat, aby bohatl. Zabývá se tvorbou reálných hodnot, stabilitou a kvalitou života obyvatel. Naproti tomu dnešní ekonomika je ve své podstatě jen shrnutím hospodaření určitého subjektu. Je to technokratická disciplína, věda o číslech, o efektivní alokaci zdrojů a o účetní evidenci.

  Dnes nám vládnou ekonomové, nikoliv političtí ekonomové (hospodáři). Pro ekonoma je svět složen z grafů, úrokových sazeb a HDP. Pro ekonoma je most přes řeku položkou v účetní knize. Má cenu betonu, cenu práce a dobu odpisu. Pokud se most nevyplatí – například pokud výběr mýtného nepokryje náklady na údržbu – ekonom řekne: „Nestavět. Je to neefektivní. Zbourejte ho.“ Pokud je levnější dovézt česnek z Číny než ho vypěstovat na Moravě, ekonom řekne: „Dovezte ho. Trh rozhodl.“ Ale naši předkové byli hospodáři. Hospodář se nedívá na most jako na účetní položku. Vidí ho jako tepnu, která spojuje dva břehy, umožňuje obchod, pohyb lidí a život regionu. Most má pro něj hodnotu, i kdyby se na mýtném nevybral ani haléř, protože bez něj region umře.

  Hospodář se neptá, jestli je čínský česnek levnější. Ptá se: „Co budeme jíst, až Čína zavře hranice? Máme pole? Máme lidi, kteří umí to pole obdělat? Máme osivo?“ Zde leží tragédie západního světa. Vybudovali jsme gigantickou ekonomiku. HDP roste, burzy trhají rekordy, v bankách svítí biliony dolarů. Ale naše hospodářství je v troskách. Máme peníze, ale nemáme penicilin (vyrábí se v Číně). Máme akcie automobilek, ale nemáme čipy do aut (vyrábí se na Tchaj-wanu). Máme digitální účty, ale nemáme energii pod vlastní kontrolou.

  Bohatství státu se nedá vyjádřit kapitálem. Kapitál je jen číslo v počítači, které zítra nemusí existovat. Skutečné bohatství státu je součtem tří věcí: 1. Přírodní zdroje (půda, voda, energie). 2. Intelektuální kapacita obyvatelstva (Umíme postavit jadernou elektrárnu? Umíme si vyrobit inzulin? Umíme si vypěstovat jídlo?). 3. Infrastruktura (továrny, silnice, sítě). Ekonomika akceptuje klam. Pracuje s úrokem, což je spekulace s časem, nepodložená prací. Vytváří peníze z ničeho. Hospodářství ale nelze oklamat. Jíst se musí, svítit se musí. A v tom spočívá pointa čínské pasti. Čína se stala hospodářem světa, zatímco my jsme zůstali jeho účetními. Čína má továrny, doly a pole. My máme deriváty, dluhopisy a virtuální spekulace. Až přijde ten moment – a on se blíží –, kdy se finanční systém založený na dluhu zhroutí, ekonomika se vypaří. Čísla na obrazovkách zmizí. Miliardy dolarů se změní v bezcenné jedničky a nuly. Ale hospodářství zůstane. Továrna nezmizí. Pole nezmizí. V tu chvíli bude mít navrch ten, kdo má hospodářství.

  Ale pozor – mít hospodářství neznamená jen vlastnit stroje a půdu. Znamená to mít to, co jsme definovali v politické ekonomii: intelektuální kapacitu. Znamená to mít lidi, kteří vědí, jak ty stroje opravit, jak to pole osít a jak vyrobit lék. To je skutečná podstata hodnoty společnosti – živé vědění a dovednost. Je to bohatství, pro které ekonom ve svých tabulkách nemá žádnou kolonku, ale které jako jediné přežije pád měny. Proč tedy tvrdíme, že Čína nevyhraje? Protože její hospodářství bylo postaveno na jediném účelu: zásobovat naši ekonomiku. Čínská továrna je obrovská, ale je dimenzovaná na spotřebu miliardy bohatých Západoevropanů a Američanů.

  Představme si to obrazně: Je to, jako by Čína postavila pekárnu pro miliardu lidí uprostřed vesnice, kde žije jen sto tisíc obyvatel. V momentě, kdy tato pekárna přijde o svůj vzdálený globální odbyt, nevyplatí se ji spustit ani na jedinou minutu, aby upekla pečivo jen pro místní. Provozní náklady giganta jsou takové, že si v té vesnici už nikdo nikdy nekoupí ani rohlík. Výrobní kapacity jsou tak absurdně předimenzované vůči vlastnímu regionu, že tato výrobní megalomanie nakonec zahubí i domácí trh. Pokud naše ekonomika padne a my zchudneme, čínské hospodářství se zadusí vlastní nadvýrobou. Nemají komu prodávat a pro sebe vyrábět v těchto objemech nemohou. Čína je dokonalým hospodářem pro svět, který právě končí. Pro svět, který by nastoupil po kolapsu globálního trhu – pro svět lokálních, soběstačných celků – je čínský gigant nepoužitelný.

  KAPITOLA V:

  Redukce (Elity, které zmenšují svět) Když systém narazí na své limity a přestane růst, ti u kormidla mají dvě možnosti. Buď přiznají chybu, odstoupí a nechají systém projít očistným kolapsem, nebo se pokusí udržet svou moc za každou cenu. Západní elity, majitelé peněz a korporací, si vybraly druhou cestu. Cítí to v kostech. Uvědomili si, že udělali fatální chybu, když se v honbě za ziskem vzdali „ceny práce“ a poslali ji do Asie. Dnes mají sice na účtech neomezené množství peněz, ale zároveň mají strach. Mají strach z lidí, kteří se jim hromadí na ulicích bez práce a bez budoucnosti. Mají strach z masy, která spotřebovává „jejich“ zdroje. Mají strach z lidí, kteří, když nemají co ztratit, umí dělat revoluce.

  Elity nepřišly na žádnou novou ideologii, nenašly nový smysl života pro tuto zbytečnou masu. Proto se rozhodly pro jediné zbývající řešení: Strategii REDUKCE. Méně lidí znamená méně problémů. Menší spotřeba znamená delší udržení moci. Intelektuální kořeny této myšlenky sahají hluboko, od Malthuse až po Římský klub. Ale skutečný zlom nastal v roce 2014, na setkání na papežské univerzitě v Římě, kde vznikla Rada pro inkluzivní kapitalismus. Bankéři jako Lynn Forester de Rothschild a zástupci Vatikánu si tam položili tichou otázku: „Nejsme my vlastně Bůh? A pokud nám to všechno patří a zdroje docházejí, proč bychom se o ně měli dělit?“ Vznikl plán na transformaci světa. Není to plán na záchranu planety, je to plán na záchranu elit.

  Program má jasné body:

1. Populace: Člověk je nově vnímán jako nákladová položka a spotřebitel vzácných zdrojů. Je třeba ho zredukovat.

2. Průmysl: Díky robotizaci stačí k výrobě jedna miliarda lidí. Ostatní jsou „zbyteční jedlíci“.

3. Přírodní zdroje: Musí být pod absolutní kontrolou.

4. Životní prostředí: Nové náboženství, které ospravedlní utahování opasků. Válka proti životu a plynu Aby tuto redukci provedli, vyhlásili válku dvěma základním prvkům života: Uhlíku (C) a Dusíku (N).

  Uhlík je základním stavebním kamenem života. Rostliny ho potřebují k růstu. Vyhlásit válku uhlíku a dusíku znamená vyhlásit válku energii, průmyslu, ale především samotnému životu. Podívejme se na to přes energetickou bilanci.

  Dusík je klíčový pro výrobu bílkovin. K výrobě dusíkatých hnojiv (vynález Fritze Habera, který umožnil planetě uživit 8 miliard lidí) potřebujete zemní plyn. Pro elity je rovnice jasná: Výroba masa = spotřeba obilí = spotřeba hnojiv = spotřeba drahého plynu. Bez dusíkatých hnojiv klesnou výnosy obilí z dnešních 6000–8000 kg/ha zpět na 800–1200 kg/ha – tedy na úroveň z dob Marie Terezie. Přitom pro produkci masa potřebujeme: na 1 kg kuřecího 2–2,5 kg obilí, na 1 kg vepřového 4–5 kg obilí a na 1 kg hovězího 7–10 kg obilí.

  Jak se má tento dramatický pokles kompenzovat? Moučnými červy, kde na 1 kg hmoty stačí 1,5 kg krmiva. Nebo syntetickým masem z nerezových bioreaktorů, pěstovaným na nádorových buněčných liniích. Není to o zdraví, není to o ekologii. Je to o snížení spotřeby plynu a zdrojů, které si elita chce nechat pro sebe. Znamená to jediné: Plánovaný hladomor a snížení produkce potravin na polovinu. Čína by měla být na pozoru – trh nastavený na výrobu a spotřebu se jí před očima rozpadá. Konec peněz, nástup kontroly Je zde však ještě hlubší důvod pro tuto změnu. Elity se připravují na situaci, kdy lidé přestanou věřit v hodnotu peněz.

  Musíme si uvědomit, že v pozdním kapitalismu peníze změnily svou funkci. Z prostého prostředku směny se staly technologií ovládání lidí a udržení moci. Jenže tato technologie selhává. Inflace a dluh peníze znehodnocují. Elity proto potřebují novou technologii ovládání, která bude fungovat i v době, kdy peníze ztratí smysl. Tou novou technologií je „Uhlíková stopa“.

  Představme si typický jídelní lístek blízké budoucnosti: • Kuřecí steak: 100 Kč a 350 gramů CO2 • Vepřový steak: 200 Kč a 700 gramů CO2 • Hovězí steak: 300 Kč a 3400 gramů CO2 • Steak z červů: 50 Kč a 0 gramů CO2 Vy máte chuť na hovězí a máte na účtu i dost peněz. Ale zároveň chcete jet o víkendu s rodinou na výlet do hor. Váš výlet spotřebuje velkou část vašeho přídělu CO2. A tak si v restauraci nemůžete dát hovězí, i když jste bohatí, protože by vám nezbyl „kredit“ na cestu. Peníze se dostávají na druhou kolej.

  Uhlíková neutralita není ekologie, je to brutálně efektivní technologie na snížení spotřeby a ovládání populace – a to včetně těch, kteří mají na účtech miliony. Tzv. Inkluzivní kapitalismus je ve skutečnosti tím nejexkluzivnějším klubem v dějinách. Je to systém, kde hrstka miliardářů vlastní více než 60 % populace, a kde je nám říkáno: „Nebudete nic vlastnit a budete šťastní.“ Čínský kotec: Města plná světel a prázdnoty Tato strategie redukce je zoufalým pokusem západních elit udržet kontrolu. Ale podívejme se na Čínu, která se zdá být vítězem, protože redukci provádí už dávno po svém.

  Čína postavila svou legitimitu na jednoduché společenské smlouvě: „Vy budete poslouchat a my vám zajistíme, že se budete mít materiálně lépe.“ Jenže co my vlastně o Číně víme? Víme, že neumí postavit most k jiným národům a představit novou ideologii. Umí jen dovádět věci k dokonalosti a stavět zdi. Postavili Velkou čínskou zeď, pak elektronickou zeď a teď zeď sociální poslušnosti. V podstatě si postavili dokonalý kotec. Čína dnes buduje svůj gigantický 15minutový stát plný neonových světel, kamer a digitálního pohodlí pro jednu miliardu lidí. A v tomto uzavřeném, nablýskaném kotci se začíná odehrávat proces, který je pro každou civilizaci smrtící.

  Především se zastavil plynulý pohyb obměny hierarchie. Staří komunisti a funkcionáři zůstávají na svých pozicích, drží moc a nepouští nikoho ke korytu. A pokud už někdo z nich odejde nebo zemře, nahradí ho zpravidla rodinný příslušník či chráněnec, nikoli nejschopnější či nejzasloužilejší zástupce společnosti. Nová generace vidí, že všechny role jsou obsazené a že i ty zbylé se rozdávají podle krve a známostí, ne podle výkonu. Brzy ztratí motivaci k rozvoji. Zde narážíme na krutou ironii osudu: To, co Čínu vyneslo na vrchol, ji nyní zahubí. Čína zbohatla na tom, že světu nabídla levnou „cenu práce“. Ale vidíme dramatický rozvoj umělé inteligence a robotiky. Nová čínská elita se začíná chovat víc a víc kapitalisticky. Přišla na to, že zisk je to jediné, co je zajímá. A kalkulačka hovoří jasně: Robot je efektivnější a levnější než čínský dělník, který poznal slast života v dostatku.

  Čínský člověk už chce více – větší plat, větší zážitky, lepší pracovní prostředí. Chce všechno to, co robot nechce. Proto elity roztrhnou tento vzorec i doma. Nahradí lidi stroji. Pro občany nastaví základní příjem kontrolovaný tvrdými restrikcemi a sociálním kreditem. Elity pohádkově zbohatnou, ale lidem vezmou práci a smysl. Tím se v plné síle spustí Calhounova reakce nadbytku. Dostatek v kombinaci s absencí boje o místo ve společnosti lidi donutí k ústupkům ve vzdělání, k apatii, k fenoménu „krasavců a deviace“. Sociální struktura se začne hroutit zevnitř. A tak rychle, jak jsme viděli vlnu čínského růstu, tak rychle uvidíme i její pád. Abychom ale plně pochopili, proč tento pád přijde a proč je „město plné světel“ ve skutečnosti hrobkou, musíme se podívat do vědy. Musíme se podívat na experiment, který tento osud předpověděl s mrazivou přesností dávno předtím, než se rozsvítil první čínský mrakodrap.

  KAPITOLA VI:

  Myší ráj a lidské peklo (Calhounovo varování) Elity nám tvrdí, že musíme redukovat populaci a spotřebu, protože "zdroje docházejí". Ale co když je pravda děsivější? Co když největší hrozbou pro civilizaci není nedostatek, ale nadbytek bez smyslu? V 60. a 70. letech 20. století provedl etolog John B. Calhoun experiment, který by měl být povinnou četbou pro každého politika i plánovače budoucnosti. Vytvořil takzvaný „Vesmír 25“ (Universe 25).

  Bylo to dokonalé prostředí pro myši. Měly neomezený přístup k potravě a vodě, žádné predátory, žádné nemoci, ideální teplotu. Jediným limitem byl prostor. Zpočátku nastala exploze. Myši se množily, užívaly si ráje. Ale v určitém momentě, ačkoliv stále měly co jíst, se něco zlomilo. Všechny sociální role byly obsazeny. Mladé myši neměly o co bojovat, neměly kde si vydobýt své místo v hierarchii. Nebylo třeba shánět potravu, nebylo třeba stavět hnízda, nebylo třeba bránit rodinu. Nastala fáze, kterou Calhoun nazval „behaviorální propast“. Společnost se začala hroutit. Matky přestaly pečovat o mláďata a často na ně útočily. Samci ztratili zájem bránit teritorium. Objevila se bezdůvodná agresivita, sexuální deviace a kanibalismus, přestože jídla bylo dost. A pak se objevila skupina, kterou Calhoun nazval „Krasavci“ (The Beautiful Ones). Byli to samci, kteří se stáhli ze společnosti. Neútočili, nepářili se, nestarali se o nic. Celý den jen jedli, spali a čistili si kožíšek. Byli fyzicky dokonalí, bez jizev z bojů, ale duchovně mrtví.

  Nakonec populace myší vymřela. Do posledního kusu. Nezemřely hlady. Zemřely, protože ztratily součinnost. Ztratily důvod žít. Calhounův závěr byl mrazivý: „Smrt ducha předchází smrti těla.“ Když se dnes podíváme na západní velkoměsta, ale i na metropole v Japonsku či Číně, co vidíme? Vidíme generaci „Krasavců“. Mladé muže a ženy, kteří se odmítají množit, odmítají pracovat (fenomén „lying flat“ v Číně nebo „hikikomori“ v Japonsku), žijí ve virtuální realitě a starají se jen o svůj vzhled a pohodlí. Vidíme rozpad rodiny, ztrátu mateřských pudů, agresivitu bez příčiny. Žijeme ve Vesmíru 25. Náš systém „hmotné zainteresovanosti“ nám dal plné lednice, ale vzal nám boj o přežití a nenahradil ho vyšším smyslem (seberealizací a součinností). A právě do této pasti se řítí Čína rychleji než kdokoli jiný.

  KAPITOLA VII:

  Čína – Poslední továrna starého světa Mnozí analytici vidí v Číně nového hegemona. Vidí dálnice, mrakodrapy a HDP. Ale nevidí, že Čína je jen gigantickou verzí Calhounova experimentu, navíc postavenou na ekonomic kém modelu, který právě končí.

1. Robotizace: Konec největší výhody Čína svou moc vybudovala na tom, že nabídla světu 1,4 miliardy lidí ochotných levně pracovat. Byla to „továrna světa“. Ale v době nastupující robotizace a umělé inteligence se tato výhoda mění v noční můru. Robot pracuje levněji než čínský dělník. Nepotřebuje jíst, nespí, nepáchá sebevraždy skokem ze střechy továrny a nepotřebuje systém sociálního kreditu k tomu, aby byl poslušný. Pokud Západ (nebo lokální hospodářství budoucnosti) začne vyrábět pomocí robotů doma, Čína ztratí svůj účel. Co uděláte s miliardou lidí, kteří byli vychováni k tomu, aby stáli u pásu, když pás obsluhuje stroj? Calhoun nám dal odpověď: Společenský rozklad.

2. Archetyp Čínské zdi: Obchodník bez slitování Hegemon, který chce vést svět, musí světu nabídnout sen. Ideologii. Řím nabídl právo. USA nabídly svobodu. Co nabízí Čína? Zde narážíme na její největší limit: Čína nemá ideologii, Čína má jen obchodní zájmy. Čínská zeď neříká: „Pojďte k nám.“ Říká: „My jsme tady, vy jste tam a my na vás chceme vydělat.“ Číňanem se nemůžete stát vyznáváním hodnot, Číňanem se musíte narodit. Čína vytvořila hybrid – komunistický kapitalismus. Není to vize pro svět, je to jen provozní manuál na efektivitu. A co hůř, je to manuál predátora.

  Čína si myslí, že vydělávat na nouzi druhých je realita a smysl trhu. Nechápe, že tím si nevytváří spojence, ale jen dočasné oběti. Podívejme se na její vztah k Rusku, údajnému "partnerovi". Peking si je plně vědom toho, v jak těžké situaci se Rusko kvůli sankcím ocitlo. Pomohl mu? Ne. Využil situace. Vynutil si drastické slevy na plyn (až 40 %), zaplavil ruský trh svými auty, čímž zlikvidoval místní konkurenci, a masivně drancuje ruské lesy, zatímco doma kácení zakazuje. To není chování spojence, který by za vás "šel ohněm". Je to chování parazita, který se řídí jen vlastním národním zájmem. Pro Čínu není Rusko bratrem, ale kořistí. Tato krátkozrakost je osudová. Čína nemá přátele, má jen klienty uvězněné v dluhových pastech. Až se karta obrátí a Čína se dostane do problémů, svět k ní přistoupí stejně nekompromisně, jako ona přistupuje k němu dnes. Žádné slitování, jen obchod. Bez ideologie a bez věrných spojenců se impérium budovat nedá.

3. Rusko jako mozek, Čína jako svaly (a Indie jako pojistka) Je třeba rozlišovat mezi členy bloku, který se staví proti Západu. Čína je "stavitel" – má peníze, beton a továrny. Ale chybí jí "duchovní technologie" pro sjednocování národů. Tuto roli hraje Rusko. Rusko je historicky imperiální federace, která v sobě drží 190 etnik a náboženství. Má genetický kód sjednocování různorodého. Byla to ruská diplomacie, která vymyslela koncept BRICS. A Rusko moc dobře ví, s kým má v případě Číny tu čest. Ví o jejím dravém chování. Proto to bylo právě Rusko, kdo do BRICS přivedl Indii a postavil ji jako protiváhu Číně. Byl to promyšlený neutralizační akt. Bez ruské diplomacie by se tento blok rozpadl na rivalitě Asie.

  Podívejte se do Afriky. Demonstranti tam nemávají čínskými vlajkami. Mávají ruskými vlajkami. Proč? Protože Rusko jim prodává ideu „vzdoru“, ideu „suverenity“. Čína jim tam jen staví silnice výměnou za doly. Si Ťin-pching nazývá Putina „mým starým přítelem“ a dává mu čestná místa, protože ví to, co západní analytici nevidí: Čína je bez Ruska izolovaná. Je to osamělý obr obklopený nepřáteli, který si myslí, že si loajalitu může koupit. Nemůže. Závěr: Čína není novým začátkem. Je to poslední, křečovité stádium industriální éry. Je to systém, který dovedl Faktor hmotné zainteresovanosti k dokonalosti právě v momentě, kdy tento faktor přestává fungovat. Až se zhroutí globální trh (ekonomika), zhroutí se i Čína, protože je jen jeho odrazem v zrcadle. Starý svět padne a historie nás učí, že taková změna se nikdy neobejde bez boje.

  KAPITOLA VIII:

  Válka epoch (Kdo brzdí, bude smeten) Historie nás učí jednu krutou, ale nezbytnou lekci: Starý svět nikdy neodejde dobrovolně. Elity, které profitují z končícího systému, se své moci nevzdají u volebních uren. Budou ji bránit do posledního dechu, i kdyby to znamenalo stáhnout zbytek společnosti s sebou. Přechod mezi epochami je proto vždy provázen konfliktem. Ne nutně válkou zákopovou, ale válkou o podstatu fungování světa. A v této válce vždy vyhraje ten, kdo je efektivnější. Otrok versus Kombajn Podívejme se na americkou občanskou válku. Učebnice dějepisu nám říkají, že to byl morální boj za svobodu otroků. To je pravda, ale jen částečná.

  Ve skutečnosti šlo o střet dvou ekonomických epoch. Jih reprezentoval feudalismus. Jeho elitou byli plantážníci, kteří věřili, že nejlevnější a nejefektivnější prací je otrok – člověk, kterému neplatíte mzdu, jen mu dáte najíst. Sever však přišel s něčím novým. Přišel s kapitálem a strojem. Sever přišel s kombajnem. Ukázalo se, že kombajn obsluhovaný jedním svobodným, placeným dělníkem je efektivnější než stovka otroků s motykami. Otrokářství se stalo brzdou rozvoje. Jižní elita bránila starý řád, který byl neefektivní. Proto musela být smetena.

  Podobně první světová válka v Evropě nebyla jen o hranicích. Byla to poprava feudalismu. Monarchie a šlechta, které držely půdu a privilegia na základě rodokmenu, brzdily nástup průmyslového kapitálu. Staré elity byly odstraněny, aby uvolnily místo dravějšímu systému. Dnešní válka: Finančník versus Robot Dnes stojíme před stejným konfliktem. Kdo je dnešním „Jih“, dnešním otrokářem? Jsou to globální finanční elity. Ti, kteří nevytvářejí hodnoty, ale tisknou peníze (dluh) a drží národy v otroctví úroků. Ale proti nim stojí nová realita. Stojí proti nim robotizace, umělá inteligence a nutnost lokální soběstačnosti.

  Finanční systém založený na neustálé expanzi dluhu se stal brzdou. Je neefektivní. Proč živit armádu bankéřů, když blockchain dokáže převést hodnotu okamžitě? Proč dovážet zboží přes půl planety, když robot vyrobí to samé doma? Válka epoch smete ty, kdo brzdí vývoj. Finanční elita (a její čínská dílna) bude nahrazena elitou hospodářskou. KAPITOLA IX: Hospodářství nové doby Jak tedy bude vypadat svět, až se prach usadí? Nebude to globální vesnice řízená z jednoho centra. Bude to síť odolných, lokálních hospodářství. Musíme postavit nový dům na nových základech.

  Zde jsou pilíře Hospodářství nové doby. 0. Bod nula: Spravedlnost a Právo Než začneme stavět továrny nebo měnit měnu, musíme opravit základy. Žádný ekonomický model nefunguje v prostředí, kde se krást vyplácí. Dnes je zloděj často uctíván a označován "úspěšným podnikatelem" a trestu se nebojí, protože justice je pomalá, složitá a bezzubá. Prvním krokem musí být absolutní srozumitelnost a vymahatelnost práva. Pokud někdo ukradne veřejné peníze nebo podvede obchodního partnera, trest musí přijít rychle a neodvratně. Bez tohoto bodu nula, bez návratu strachu do řad zlodějů a podvodníků, nemá smysl cokoliv budovat, protože by se to cestou rozkradlo.

1. Návrat státu jako Hospodáře Stát musí přestat být pasivním rozhodčím, který jen sleduje, jak nadnárodní korporace drancují jeho území. Stát se musí stát Hospodářem. Jeho cílem není maximalizace HDP, ale přežití a kvalita života obyvatel. Hospodář ví, co jeho lidé potřebují k životu, a zajistí, aby to měli – ať se to na globálním trhu „vyplatí", nebo ne.

2. Soběstačnost: Bezpečnost nade vše Potravinová soběstačnost: Množství potravin v regionu se nesmí řídit tržní poptávkou, ale fyziologickou potřebou obyvatel (cca 2400 kcal/den). Stát musí zajistit, aby se toto množství vyprodukovalo doma. I kdybychom měli hranice zavřené deset let, nikdo nesmí mít hlad. Energetická soběstačnost: Energie je krev průmyslu. Musíme mít zdroje (jádro, uhlí, voda) pod národní kontrolou. Levná energie je základním lidským právem a podmínkou konkurenceschopnosti.

3. Dvojí trh: Vázaný a Nevázaný Jak zajistit, aby měl každý dostatek, ale zároveň nebrzdit iniciativu? Řešením je rozdělení trhu. Vázaný trh (Základ): Stát garantuje dostupnost základních potřeb (např. 20 kg masa ročně, energie, voda) za regulované ceny. To je pojistka proti bídě. Nevázaný trh (Nadstavba): Chceš víc? Chceš luxusní steak? Chceš vytápět bazén? Prosím. Ale kup si to na nevázaném trhu za plnou tržní cenu. Tento systém kombinuje sociální jistotu s motivační silou trhu.

4. Nové peníze: Konec úroku a parazitismu Zde narážíme na největší odpor a strach. Lidé slyší „digitální měna" a představí si čínský systém kontroly a špehování. Ale technologie je jako nůž – můžete s ním krájet chleba, nebo vraždit. Záleží na tom, kdo ho drží a jaké jsou zákony. Fiat měny (dnešní papírové peníze) jsou mrtvé, zničil je dluh. Musíme provést měnovou reformu, která uzdraví společnost. Státní digitální měna: Peníze musí vydávat stát (Hospodář), ne soukromé banky formou úvěru.

  Konec úroku: Úrok je mechanismus, který umožňuje bohatnout bez práce a nutí systém k neudržitelnému růstu. V nové době peníze slouží jako uchovatel hodnoty a prostředek směny, ne jako zboží, které se prodává s úrokem. Automatické zdanění (Blockchain): Toto je revoluce v účetnictví, nikoliv v kontrole lidí. V nové době nebudou daňové úniky možné. Každá platba digitální měnou v sobě bude obsahovat automatický odvod daně v reálném čase (tzv. smart contract).

  Představte si to: Zmizí daňová přiznání. Zmizí finanční úřady. A hlavně – zmizí daňové ráje. Pokud nadnárodní firma podniká na našem území, daň se strhne zde, v okamžiku transakce. Žádné vyvádění zisků na Kypr. Digitální měna je jediný způsob, jak donutit globální giganty platit daně tam, kde tvoří zisk. Ústavní pojistka proti totalitě: Aby se digitální měna nestala nástrojem otroctví, musí být Ústavou garantována její nedotknutelnost. Musí být explicitně zakázáno zneužití programovatelnosti měny k omezení svobody jednotlivce. Pokud by kdokoliv – od úředníka po premiéra – nařídil "vypnutí" peněz nepohodlné osobě, nastavil penězům datum expirace nebo selektivně omezil nákup mimo pravidla vázaného trhu, dopouští se nejtěžšího zločinu proti svobodě.

  Takový čin musí být klasifikován jako vlastizrada s okamžitou trestní sazbou (například 10 let odnětí svobody), bez možnosti imunity či milosti. Digitální měna musí být nástrojem efektivity státu, nikoliv obojkem pro občana.

5. Základní nepodmíněný příjem (ZNP) V srdci každé společnosti bije její lid. Dnes však stojíme na prahu éry, kdy robotizace a umělá inteligence berou práci v průmyslu i administrativě. Stroje vyrábějí levněji a rychleji. Ale stroje nenakupují. Pokud lidé přijdou o mzdu, kdo koupí výrobky, které ty stroje chrlí? Systém se zhroutí. Základní nepodmíněný příjem proto není levicovým výmyslem ani charitou pro lenochy. Je to ekonomická nutnost pro udržení koloběhu peněz. Je to dividenda z národního bohatství, na kterou má nárok každý občan. Není to nástroj kontroly: V pojetí elit (Great Reset) je příjem podmíněn poslušností. V našem pojetí je nepodmíněný. Je to základní podlaha, pevná zem, která zajistí, že nikdo nepadne do propasti bezdomovectví jen proto, že ho nahradil algoritmus.

  Změna logiky mzdy: ZNP není dávka „navíc". Stane se základem mzdy. Zaměstnavatel už nebude muset platit celou částku na přežití, ale doplatí jen výkonovou složku. To zlevní lidskou práci a udrží ji konkurenceschopnou vůči robotům. Svoboda, ne lenost: Historie i pilotní projekty ukazují, že lidé s garantovaným minimem nepřestanou pracovat. Naopak. Přestanou dělat zbytečnou práci ze strachu a začnou dělat smysluplnou práci z volby. Uvolní se ruce pro činnosti, které robot nezvládne – péči o blízké, výchovu dětí, řemesla, tvorbu a službu komunitě. ZNP je investice do důvěry. Je to most od starého světa nejistoty k novému, v němž stát přestává být drábem a stává se partnerem, který garantuje důstojnost.

  Máme tedy vybudované tělo nového systému. Máme továrny, které nás uživí, máme měnu, která nás neokrádá, a máme stát, který nás chrání. Ale i ten nejdokonalejší stroj je k ničemu, pokud nemá energii. Pokud nemá ducha. Co bude lidi v tomto novém, zajištěném světě motivovat, aby ráno vstali z postele? Jak se vyhneme osudu Calhounových myší, které měly všechno, a přesto zemřely nudou? Odpověď leží v aktivaci oněch tří zapomenutých motorů, o kterých jsme mluvili na začátku.

  KAPITOLA X:

  Hodnoty a Motivace (Cesta ven) Máme tedy systém, který nás uživí a ochrání. Máme stát jako hospodáře, máme soběstačnost a máme měnu, která neslouží lichvě. Ale to nestačí. Historie i Calhounův experiment nás varují: i v ráji se dá zemřít zoufalstvím, pokud život ztratí smysl. Musíme se podívat do tváře tomu, co naši společnost ničí zevnitř – na způsob, jakým k sobě přistupujeme a jakým hodnotíme člověka. Dominance se mění V každé historické době fungují všechny motivační faktory, ale mění se jejich dominance.

  Ve feudalismu existovaly peníze, ale dominantním faktorem byl Faktor existenční – strach z pána, strach z hladu. V kapitalismu existoval strach, ale dominantním faktorem se stal Faktor hmotné zainteresovanosti – peníze. Kdo měl víc, byl lepší. Tento motor však dnes selhává. V nové době peníze také nezmizí. Budou zde, budou plnit svou funkci směny, ale ztratí svou absolutní nadvládu nad lidskou duší. Lidé nebudou pracovat proto, aby nezemřeli hlady (to zajistí Faktor existenční ve formě vázaného trhu), ani proto, aby hromadili nekonečné bohatství (které v lokálním systému nebude kam vyvést). Peníze ustoupí do pozadí a uvolní místo novým dominantním silám: morálnímu ocenění, seberealizaci a radosti z práce.

  Nastavení zrcadla: Kdo je skutečná elita? Podívejme se na dnešní realitu. Vidíme arogantního zbohatlíka, který své zisky vyvádí do daňových rájů a pro region neudělal nic, kromě toho, že z něj vytáhl kapitál. Přesto se s bohorovným klidem staví před učitele, lékaře nebo řemeslníka a z pozice síly svých peněz si vynucuje falešnou úctu. Považuje se za elitu jen proto, že si může koupit cestu přes bariéry, které systém nastavil. A proti němu stojí učitel. Člověk, který vzdělává naše děti, tvoří budoucnost národa, ale je mizerně placen. A co víc – systém mu hází klacky pod nohy. Nutí ho platit za parkování před školou, platit vstupy do muzeí, kam vede žáky, platit za to, že žije a pracuje v místě, které sám buduje. Tohle je obraz úpadku.

  Společnost, která trestá své tvůrce poplatky a klaní se parazitům s penězi, nemá budoucnost. Musíme přepsat žebříček společenské prestiže. Ve starém světě byl na vrcholu bankéř, spekulant, influencer. V Hospodářství nové doby je to parazit. Na vrchol se musí vrátit ti, kdo tvoří hodnoty. Zemědělec, který nás živí. Lékař, který nás léčí. Učitel, který tvoří budoucnost. Inženýr, který staví mosty. A podnikatel, který dává lidem práci a svou činností buduje region, ve kterém žije. Odstranění bariér místo rozdávání peněz Nemůžeme a ani nechceme všechno řešit tím, že natiskneme peníze a rozdáme je učitelům, aby se vyrovnali zbohatlíkům. To je cesta inflace. Musíme jít cestou odstranění bariér.

  Dnešní svět je nastaven jako jednosměrná ulice plná zákazů. Stát a instituce k nám promlouvají jazykem restrikce: „Zaplať. Nesmíš. Stůj. Ukaž povolení." Vytvořili jsme systém bariér, abychom demonstrovali moc. A jedinou propustkou přes tyto bariéry jsou peníze. Tento pohled můžeme od základu změnit. Filozofie nové doby zní: „Pokud tvoříš hodnoty pro náš region, pokud zde platíš daně a vychováváš naši budoucnost, proč bychom ti měli stavět do cesty závory?" Představme si svět, kde učitel, lékař nebo poctivý místní podnikatel neplatí za restriktivní služby. • Proč by měl učitel platit parkovné ve městě, kterému slouží? • Proč by měl platit vstupné do krajské galerie nebo jízdné v městské dopravě? Nejde o ty ušetřené koruny. Jde o gesto. Jde o status.

  V nové společnosti nebude odměnou jen digitální číslo na účtu, ale status. Člověk, který svou prací přispívá komunitě, musí cítit hlubokou úctu svého okolí. Tímto říkáme: „Vážíme si tě. Jsi pro nás VIP. Ty jsi naše elita." Naopak onen zbohatlík s penězi na Kypru ať si klidně zaplatí plnou cenu. Ať stojí ve frontě. Jeho peníze mu zde nekoupí status, koupí mu jen zboží. V takové společnosti se najednou změní atmosféra. Úctu si nekoupíte, úctu si musíte odpracovat službou celku. To je motivace silnější než výplatní páska. To je motivace, kterou Čína se svým direktivním řízením neumí zažehnout.

  Seberealizace: Člověk jako Tvůrce Když sejmeme z lidí břemeno existenčního strachu (pomocí soběstačnosti a vázaného trhu) a vrátíme jim důstojnost (pomocí morálního ocenění), uvolní se obrovský potenciál pro seberealizaci. Robotizace nám nevezme práci. Vezme nám dřinu. Osvobodí nás od monotónní činnosti u pásu, která z člověka dělala stroj. Uvolní se obrovský lidský potenciál. Lidé budou mít čas. Ne čas na to, aby leželi jako Calhounovi „Krasavci", ale čas na to, aby tvořili.

  Řemesla, umění, péče o krajinu, výchova dětí, věda. Vzpomeňte si na zahrádkáře. Nikdo mu neplatí, aby se hrbil na záhonu. Dělá to, protože vidí výsledek. Vidí rajče, které vypěstoval. Cítí hrdost. To je seberealizace. A úkolem nového hospodářství je vytvořit podmínky, aby každý mohl najít svou „zahrádku". Faktor radosti z práce: Návrat Součinnosti Toto je ten nejdůležitější bod. Lékem na samotu a rozklad společnosti je součinnost. Vrátíme se k principu součinnosti. Ne proto, že nám to někdo nařídí, ale proto, že to dává smysl. Malé komunity, kde soused pomůže sousedovi, kde se sdílí úroda i starost, jsou lékem na samotu moderní doby.

  Musíme podporovat vznik malých, lokálních komunit. Inspirujme se izraelskými kibucy nebo projekty typu MIKROAGRA. Představte si systém, kde jeden soused vypěstuje rybíz, druhý má čas a chuť z něj udělat marmeládu a třetí ji rozveze do místního obchodu. Ekonomicky je to možná „malé". Ale sociálně je to gigantické. Ti lidé spolu mluví. Potřebují se. Vytvářejí vazby. Cítí se užiteční. Práce se stává sociálním tmelem. V takové společnosti neexistuje osamělost, protože každý má svou roli. Čína umí postavit mrakodrap pro tisíc lidí, kde se nikdo nezná jménem. My musíme postavit domov, kde jeden druhého nenechá padnout. Čína umí dát medaili straníkovi, ale neumí dát upřímnou úctu svobodnému tvůrci.

  Hodnotový střet Západní elity nám nabízejí cestu redukce, strachu a rozmělnění identity – zrušení rodiny, 72 pohlaví, eutanazii jako řešení stáří. Je to kultura smrti. Východní despocii nám nabízejí poslušnost a tradiční hodnoty vynucené digitálním bičem – atomizovanou jednotku v mase, hlídanou kamerami, aby nevybočila z řady. My musíme jít třetí cestou. Cestou zdravého rozumu a humanismu. Cestou, kde je rodina základem státu, kde muž je muž a žena je žena, kde peníze slouží, ale nevládnou. Kde elita je ten, kdo dává, ne ten, kdo bere. A kde svoboda není právo dělat cokoliv, ale zodpovědnost vůči společenství, ve kterém žijeme.

  ZÁVĚR:

  Sami sebou Kruh se uzavírá. Začali jsme otázkou, kdo bude novým hegemonem světa, a končíme zjištěním, že tato otázka je špatně položena. Éra hegemonů končí. Svět je příliš složitý a příliš propojený na to, aby ho řídilo jedno město, ať už je to Washington, nebo Peking. Čína, ke které mnozí vzhlížejí s obavami či nadějí, je ve skutečnosti kolosem na hliněných nohou. Je to poslední továrna starého světa. Její moc vyrostla na systému, který právě umírá – na systému nekonečné expanze, dluhu a vykořisťování lidské práce v honbě za ziskem. Čína nemá dar dát světu novou vizi. Má jen beton, ocel a disciplínu. To stačí na stavbu zdi, ale nestačí to na stavbu budoucnosti.

  Budoucnost nepatří globálním impériím. Patří lokálním hospodářům.Patří národům a regionům, které pochopí, že globalizace skončila a že bezpečí leží v soběstačnosti. Patří komunitám, které přestanou uctívat ekonomiku čísel a vrátí se k hospodářství hodnot. Patří lidem, kteří pochopí, že smyslem života není hromadit věci, které nepotřebujeme, ale žít ve společenství, kde má každý své důstojné místo. Stojíme na křižovatce. Jedna cesta vede k redukci – do digitálních ohrad, k přídělům syntetického jídla a k postupnému vyhasnutí lidskosti pod dohledem elit.

  Druhá cesta vede k Číně – k tvrdé disciplíně, ztrátě svobody a proměně člověka v mravence v mraveništi. Ale je tu i třetí cesta. Naše cesta. Cesta svobodných, spolupracujících lidí, kteří si berou zpět svou zemi, svou práci a svou budoucnost. Není to cesta snadná. Bude bolet. Budeme muset znovu začít pracovat rukama i hlavou, budeme se muset uskromnit v konzumu, abychom získali bohatství ve vztazích a bezpečí. Ale je to jediná cesta, která vede k životu. Jsme lidé s tělem, duší a svobodnou vůlí. Nenechme si namluvit, že o nás bylo rozhodnuto v Davosu nebo v Pekingu. Můžeme pokleknout a čekat na konec. Nebo se můžeme postavit, přestat se bát a začít hospodařit na svém. Volba je jen na nás.

S pozdravem Váš čtenář