Karel otevřel oprýskané okno letité obřadní síně. Venku už od rána padal těžký mokrý sníh a na posolené silnici se měnil v odpudivou břečku rozstřikovanou koly aut a autobusů.
Karel nasál večerní vzduch do plic. Kruci, pomyslel si, ta chemička dneska zase smrdí! To je horší než kouř z cigaret.
Zhnusen okno zase zavřel.
Byl pátek odpoledne a kolegové odboru, kterému šéfoval, slavili narozeniny matrikářky Jarmilky.
“Šéfe, dejte si se mnou ještě jednu na moje zdraví!”
Růžová Jarmilka, která slavila padesátku, nejraději nosila, zcela nekriticky, růžové průhledné blůzky. Byla léta sama a pevně věřila, dlužno říci, že marně, že osud jí nějakého partnera sešle. Zřejmě, aby byla na nějakého toho mužského připravena, nosila růžové
sexy blůzky, etablujíc se tak do role směšného padesátiletého diblíka.
“Opatrně, Jaruš, opatrně! Zítra žením, a oddávající s kocovinou a nechutně páchnoucím dechem, by asi nebylo to pravé ořechové!”
“Když si nedáš, tak na tebe budu zejtra dělat ksichty!”
Karlův zástupce Honza Studihrad držel provokativně láhev vodky v jedné a štamprli ve druhé ruce. Nalil a čekal.
“Tak zkazíš svatbu, vole! Ne mně, ale nevěstě, ženichovi a jejich hostům. To bys chtěl?”
“Hlavně ji kazíme touhle šupnou!” Honza rozhodil ruce. “Než nám dostaví novej barák, tak už se ani manželství uzavírat nebudou!”
Karel se rozhlédl po místnosti. Před židle pro svatebčany dali dva stoly, u kterých teď slavili. Za židlemi byla letitá skříň, okolo které byla vyhrazená menší plocha pro dva muzikanty, kteří vždy živě doprovázeli obřad.
“No jo, když je tu ale ta výzdoba a ráno to instrumentářka provoní, tak se to nechá vydržet. Ale na novou síň už se těším, to jo!” Karel souhlasí s Honzovou kritikou obřadní síně.
Starý doyen penzista Vonášek, už v dobré náladě se přidal: “Tak pij, Karle, nebo na teba zítra přijdem všichni dělat ksichty!”
“Řeknu ochrance, ať vás vyženou,” smál se Karel.
Vonášek se nevzdává. “Hele, Kadle, už tě něco při obřadu rozesmálo?”
“Ne!” Karel je při obřadech noblesa sama.
“Neříkej, že když se objeví nějakej kvazimódo s babou, že zůstaneš vážnej…?!
Karel si bere skleničku vodky. “Tak na zdraví, Jarmilko a na toho ženicha!”
Jarmilka se pýří a za jejími zády se Studihrad pitvoří.
Karel dopíjí a kouká na zápěstí. “Tak nejdéle za hodinku balíme. Pomalu dojíst, dopít, a musíme to po sobě pořádně uklidit, aby nás ráno kosmetičky podlahových krytin nezneuctily!”
“Tak od nich by to opravdu stálo za to,” míní se smíchem Studihrad, zalykaje se sousty obloženého chlebíčku. “Ale stejně, Karle, jednou si tě osobně prověřím, až budeš ženit…”
“Můžeš,” souhlasí radostně Karel, “hlavně, když to budou tvoje děti, ty moulo!”
 
Bylo před dvaadvacátou hodinou, když uklidili a odcházeli ven do mokrého nadělení. Karel se Studihradem a Vonáškem jeli stejným autobusem ze stejného nástupiště. U vchodu úřadu si Karel všiml, že Vonášek nemá boty, ale staré filcové bačkory s přezkou. Rozesmál se. Vonášek v zimáku, klobouku a rukavicích, vypadal ve staromódních bačkorách značně neobvykle. Do chechotu Studihrada se Vonášek otočil a nebývale svižně mazal do svého budoáru. “Zapomněl jsem je v kanceláři,” volal a upaloval po schodech do prvního patra.
“Na to, že furt brečí, jak ho bolej kolena, uhání jako kamzík,” zhodnotil ho Studihrad a se zájmem sledoval,
jak Vonášek zmizel za dveřmi svojí kanceláře.
Po chvíli se popletený důchodce opět objevil a posunky přivolával oba kolegy.
“Snad nechce dědek, abychom ho přezuli? Do schodů maká jako fretka a pak bude dělat, že se nevohne!”
Karel vyběhl k Vonáškovi.
Vonášek rozhazoval rukama. “Byly nové, kožené, stará mě zabije!”
Karel nechápal.
“Boty, Karle, ty boty! Jsou v prdeli, někdo mi je ukrad´!
“Prosím tě, kdo by ti je kradl? Vždyť máš klíče jenom ty a Jarmilka. A ta je fakt na nohou neměla. Odcházela v kozačkách.”
“Ale já je měl tady. Tady pod věšákem!” Vonášek ukazoval na prázdné místo pod věšákovou stěnou. Začali hledat. Přidal se i neochotný Studihrad. Převrátili celou kancelář. Boty nenašli.
“Tak běž v bačkorách a v pondělí je budeme hledat. Třeba ti je Jarmilka někam položila.”
“Ale kam?” hořekoval Vonášek. Měl jsem je tady a do obřadní síně jsem šel už dávno přezutý!”
“Honza má pravdu. Jdeme domů a v pondělí je najdeme, uvidíš!”
“Ale baba mě zahluší,” děsil se Vonášek ! Jednak proto, že jsem chlastal a potom kvůli těm botám…”
Karel se Studihradem na sebe pohledli a s největším vypětím se přemáhali, aby nevybuchli.
 
Venku, každý z jedné strany, vedli
Karel se Studihradem Vonáška na stanici autobusu. Během okamžiku měl nebohý důchodce bačkory obalené nevzhlednou břečkou a promočené.
“Teda, pánové, to studí a pálí,” žaloval Vonášek. “Už mám nohy jako nanuky!”
“To už vydržíš,” chlácholil ho Karel. Za chvilku jsi doma. Buď rád, že je tma a nikdo nás nevidí.”
Byla to pravda jen částečná. Veřejné osvětlení bylo dostatečným zdrojem světla a náhodní kolemjdoucí jakoby věděli, upírali oči na elegantně podivuhodnou zimní obuv páně Vonáškově a nahlas se chechtali. Ještě, že autobus přijel hned.
 
Obřadní síní zněl Mendelssohnův svatební pochod. Karel, se šerpou a státním znakem na prsou počkal, až skončí hudba. O chvilku déle spočinul na půvabné nevěstě a noblesním přednesem začal obřad. V síni bylo ticho a všichni se dívali na Karla a poslouchali se zájmem jeho melodický, sonorní hlas. Karel si mimořádně dával záležet. Desky s projevem měl jen tak pro jistotu, řeč měl naučenou a znal ji perfektně. Teatrálně se zadíval nad hlavy snoubenců směrem k muzikantům….
Zajíkl se a začal v sobě dusit nezvladatelný smích. Na skříni ležely Vonáškovy kožené boty.