Šéf průvodcovského oddělení a náměstek ředitele velké cestovní kanceláře Slimáček vztekle kopl do nohy stolu ve své kanceláři. Vytáhl cigaretu a zapálil. Usedl za psací stůl a přemýšlel. Pak vzal papír a propisovačku a zlostně si začal dělat poznámky drobným písmem. Pak zase všechno přeškrtal, papír prudce zmuchlal a propisovací tužkou praštil o zem.

     Slimáček se včera v práci opil. Ne že by to bylo poprvé, ale zato se opil pořádně. Již od rána ho nesnesitelně bolel zub, ale k zubaři nešel. Zubaře se bál. Víc než tchýně a to stačilo.

     Náhradní řešení se našlo. Krabičku s analgetiky vyčaroval ze spodního šuplíku a když tabletka začala lehce zabírat a otupovat bolest, objevil se externí průvodce Sedmichrt s vyúčtováním zájezdu a všimným v podobě láhve metaxy. Průvodce s doklady se rozloučil a odešel do kasy. Láhev poputovala do spodní zásuvky vedle analgetik. Nějak však vyzařovala, i přes dřevo šuplíku. Slimáček by byl ochoten přísahat, že to je magnetizmus. Zásuvku nejprve otevřel, chvilku hleděl na nálepku s pěti hvězdičkami a zase ji zavřel. Magnetizmus však působil. Náměstek Slimáček šuplík otevřel znovu a po chvilce váhání láhev vytáhl a položil na stůl. Zlatá tekutina uvnitř slibovala rozkoš. Vzal láhev a přičichl k zátce. Necítil nic a to ho popudilo. Lehce pootočil zátkou, zase nic. To bylo již troufalé, a tak s ní zakroutil vší silou. S praskáním povolila a Slimáčka ovanula vůně okořeněná sluncem. Okouzleně nasával aroma a s povzdechem láhev poté opět zavřel. Chtěl ji vrátit na své místo, ale rozmyslel si to. Víčko láhve opět odšrouboval a zase nasál. Obrátil se na pojízdné židli ke stěně za ním a naučeným pohybem rychle vzal napoleonku a postavil na stůl vedle láhve. Odlil trochu zlatavého moku do skleničky. Chtěl láhev vrátit, ale rozhodl, že do sklínky ještě přidá. Vůně destilátu mu pronikla chřípím. Rychle napoleonku popadl a obsah zvrátil do sebe. Cítil, jak mu teplo projíždí útrobami. V tu chvíli byl ztracený. Skvělé řecké pitivo postupně putovalo po trase láhev, sklenka, ústa ještě několikrát a když to Slimáček přestal počítat, byl už notně pod parou. Pravda, zub se ztišil a vyklidil pole, ale analgetika se silným alkoholem udělala své. Náměstek se v rauši zasnil a představoval si, jak na tematickém zájezdu průvodců-nováčků uloví vnadnou adeptku Vykloubenou, jejíž velká ňadra a dlouhé nohy vrážely do jeho srdce bolestnou píku touhy.

     Ze snu ho vyrušil ředitel velké cestovní kanceláře Silvestr Fořt. Jako vítr vletěl do Slimáčkovy kanceláře s nějakým spisem a nadechl se k rozhořčenému útoku. Náměstek mu nepředložil definitivní podobu průvodcovského zájezdu pro nováčky a jedna z adeptek  právě před chvílí telefonicky urgovala zaslání odbavení. Ředitel Silvestr Fořt se nerad omlouval za špatnou práci svých podřízených, a tak ho telefonát značně rozladil. Běžel si to ihned přes chodbu s náměstkem Slimáčkem vyřídit. Vběhl do místnosti bez varování a práskl za sebou dveřmi, až se na dřevotřískové zdi v moderní budově na náměstí rozhoupaly diplomy a ocenění. Slimáček se lekl a nestačil schovat zpět do šuplíku nedopitou láhev, ale bylo mu to nějak jedno. Přiblble se usmál a nabídl řediteli Silvestru Fořtovi frťana. Řediteli se rozšířily nozdry a jeho trénovaný nos okamžitě zavětřil silnou alkoholovou vůni.

     „Ty chlastáš?“ otázal se hrozivě, ale celkem zbytečně. Pohyby, výraz i mluva páně náměstkově byly pádným argumentem proti případnému zapírání. „Máš tu auto?“ pokračoval ve výslechu a očima hledal klíčky na náměstkově stole, kam je ke stolnímu kalendáři často pokládal. „Dej sem klíčky od auta!“

     „Mám,“ zaradoval se Slimáček. „Ale nedám,“ rozhodl pevně a strčil ruku do kapsy saka, kde měl klíčky momentálně strčeny. Jeho výraz obličeje nabral podobu šklebící se opice.

     Ředitel Silvestr Fořt se nakrknul. Sevřel ruku v pěst a přistrčil ji náměstkovi pod nos. „Dej sem ty klíčky!“ zavelel. „Čuchni!“ dodal.

     Slimáček se rozhodl. „Nedám,“ oznámil se značně zhoršenou artikulací.

     „Dobrá.“ Ředitel tentokrát ustoupil. „Budu tě hlídat, až půjdeš domů. Jestli pojedeš autem, zavolám policajtům. A ještě něco,“ ředitel Fořt se zatvářil hrozivě, „zítra v devět ke mně přijdeš!“ Otočil se, vyšel ze dveří a nechal je prásknout.                                                                           

      „Hovno,“ vynesl trumf Slimáček za zmizelým ředitelem, zvedl se a šel si schrupnout na WC.

      Ráno se náměstek Slimáček nemohl soustředit. Před chvílí se vrátil z ředitelny, kde byl na koberečku. Dozvěděl se, že tento kvartál jeho prémie odplavila metaxa a nedodaný materiál. Taky vzpomínka na jeho včerejší odchod z práce ho štvala. Před autem na parkovišti mu postával mladý policista, takže musel domů trolejbusem. Už zapomněl, jak se v něm vlastně jezdí. Doma se na něj vrhly dvě lítice. Mladší, agresivnější jeho žena a starší, nezasahující, ale popichující. Byla z toho „Itálie“ a Slimáček nakonec vběhl do pracovny, zamkl se a lehl na válendu. Skoro okamžitě usnul a neprobudilo ho ani stereo bouchání  od obou bab na dveře.

     „Jestli do zítřka neodejde poštou odbavení na tematický zájezd, tak něco zažiješ,“ zněla mu ještě v uších ředitelova slova při koberečkovém monologu. A tak se mu všechno motalo v hlavě, že se nemohl soustředit. Po chvilce přemýšlení zavolal svou podřízenou referentku Vopatovou, aby celé odbavení mohlo zítřejší poštou odejít.

     Náměstek Slimáček přišel o půl hodiny dříve před odjezdem zájezdu na parkoviště u kina Hraničář a položil sportovní tašku s věcmi opatrně na lavičku. Musel si je zabalit sám. Jeho žena už čtrnáct dní vydržela stávkovat, podporována rodinnými odbory,  tchýní.

     Náměstka taky napadlo, že by mohl vedení zájezdu svěřit doktoru Robotníčkovi, zkušenému externímu průvodci, ale to posléze zavrhl, věda, že by ředitel Fořt jeho snahu prohlédl a kategoricky by s ní nesouhlasil. Před sestavováním tématického zájezdu prohlásil, že on, jako tedy Slimáček, je za vyškolení nových průvodcovských kádrů zodpovědný a že celé školení od A do Zet, tedy i s tematickým zájezdem, povede on. Ale nakonec, jak by se dostal k Vykloubené tak na blízko?…

     Ještě naposled zkontroloval tašku, zda má navrchu láhev rumu, kterou měl přelitou do jiné láhve s označením brusinkový džus. Rozhlédl se a přendal ji do kufříku, ve kterém měl seznamy, úvěrové listy i hotovost na vstupné a jiné akce, které měli během cesty absolvovat. Autobus stále ještě nepřijel, a tak si vzal do rukou seznam, prohlížel si jména a zkoušel si vybavovat pod těmi jmény všechny tváře, kterým patřila.

     „Ahoj šéfe,“ lekl se familiárního pozdravu důchodkyně Metličkové. „Mám omluvit pana Skořici. Nemůže dneska odjet. Byl se skauty na branném cvičení a šlápl na kanál, na kterém chyběl dekl.“

Vyschlá babka třetího věku si přivezla obrovský kufr na kolečkách. Zdálo se, že namísto do západních a jižních Čech s tématickým zájezdem, hodlá odjet vystavovat na veletrh jako samostatná obchodní firma.

     „A v autobusu budu sedět vepředu,“ zaječela velitelsky vědma. „Mám od doktora potvrzení,“ a jala se prohrabávat obří ledvinku, do které by se snad vešla veka chleba.

     „No jo,“ rezignoval náměstek, aby měl od protivné báby pokoj. Současně ho napadlo, že babice bude personifikací problémů…

     Uchazeči o titul „Průvodce cestovního ruchu,“ se začali scházet. Slimáček již vyškrtl ze seznamu Mstislava Skořici a kroužkoval přicházející. Občas vzhlédl, ale jen proto, zda nejde Angelina Vykloubená, v civilu obchodní zástupkyně společnosti prodávající čokolády a jiné cukrovinky. Na obojí by měl chuť. Ale Vykloubená nebyla v dohledu a taky ještě chyběl Sudivoj Fontána, který také slyšel na přezdívku „Půllitr“ pro jeho pivní vášeň. Naopak se již dostavil nováček Hotrtok, o kterém Slimáček pochyboval, zda umí vůbec číst a psát. Musel ho však přijmout na zásah ředitele Fořta, který tajemně utrousil, že Hotrtokovy známosti sahají hodně vysoko. Nějakému poslanci parlamentu prý na pozemku chaty kope díru na bazén… Náměstek Slimáček ho tedy vzal na vědomí a jen se děsil chvíle, až Hotrtok převezme samostatný zájezd.

     Náhle ho ovanula omamná vůně a když vzhlédl, hleděl do údolí ženských vnad nedostatečně skrytých odvážným dekoltem. „Jsem tady, pane náměstku,“ zašvitořila a Slimáčkovi se udělalo sladkobolně. Třesoucí se rukou udělal u jejího jména kroužek a potěšeně se na ni usmál. Oplatila mu to zářivým úsměvem, při kterém  Slimáčkovy kosti pomalu měnily pevné skupenství v sublimující.

     Trapas se ale zatím nekonal. „Půllitr už de,“ zvolal Hotrtok, do té doby kroužící kolem lavičky, na níž trůnil Slimáček s babkou Metličkovou a její obří ledvinkou. Půllitr plul po náměstí k parkovišti odhodlaným, leč pozoruhodným valčíkovým krokem. Jeho variace na chůzi napověděly, že jejich autor prohnal svůj krevní oběh nějakým doplňujícím palivem, nejspíš etanolem. Když dorazil, uklonil se a neupadl jen díky Hotrtokovi, který mu poskytl nezištnou zábranu. Něco zamumlal v cizí řeči a náměstek měl pocit, že je na exkurzi v palírně lihu. Hrozivě se napřímil a chtěl si to s Půllitrem vyřídit. Přijížděl však autobus, a tak Slimáček na Půllitra zatím zapomněl.

     Autobus se dokodrcal ke skupině a s velkým syčením zastavil. Slimáčka mimoděk napadlo, že by měl nakoupit kilometr izolepy a autobus omotat, aby se nerozpadl.

     „Autodopravce Franta Šlupka s.r.o.,“ zubil se řidič v džínách a pruhovaném triku a napřáhl ke Slimáčkovi ruku. Ten ji stiskl a pomyslel si, že by se spíše měl jmenovat Cirkus s.r.o. …

     „Tak šéfe,“ děl Šlupka, „naložte si ten váš ansámbl, musíme vyrazit, zdržel jsem se u tankování, chcala mně nádrž, mrcha.“ Slimáčkovi se zatočila hlava, ale průvodci – nováčci  vzali Šlupkovo oznámení jako výzvu a začali se strkat u ještě zavřených dveří autobusu. „Moment, panstvo,“ krotil je Šlupka, „nejdřív musíme naložit bágly!“ Slimáček si až teď všiml, že má náušnici a že šilhá.

     Řidič a dopravce v jedné osobě otevřel zavazadlový prostor a sám organizoval nakládání kufrů. Loďák Metličkové asi tři centimetry přečníval nad otvor zavazadlového vstupu, a tak progresivní řidič pohotově vylovil odkudsi kladivo, čtyřmi mocnými údery snížil rohy kufru a se značným úsilím zavazadlo do autobusu dostrkal. Metličková řvala, že jí zničí kufr, a pěstičkami bušila do Šlupkových zad. Kufr byl ale uvnitř a babka se uraženě rvala ke dveřím autobusu. Nad hlavou mávala jakýmsi papírem, o kterém s jekotem tvrdila, že je to vysvědčení od doktora, že ona musí sedět vpředu.

     „Číslo tři a čtyři neobsazujte, je služební,“ volal náměstek. Když se po chvíli dostal dovnitř, zjistil, že na čísle tři je igelitová taška a na čísle čtyři spící Metličková. „Byla, baba, jako sršeň,“ pokrčil rameny provinile Šlupka, ale Slimáček by mohl přísahat, že je v duchu velmi potěšen.

Pokročil  proto rozhodně k babce a zatřásl s ní. Autobusem se rozezvučela zvonkohra jejích četných keramických náhrdelníků, ale ježibabka se ani nepohnula. Slimáček se naštval a ze sedadla přes uličku vyhnal Hotrtoka dozadu. Pak vzal opatrně babku a na uvolněné sedadlo ji přenesl, což vzbudilo mimořádnou nelibost „Půllitra“, který se však nezlobil dlouho,  neboť vedle spící Metličkové také upadl do kómatu. Náměstek se postavil do uličky a sdělil, že ještě zkontroluje účast. Když se dostal k Vykloubené, odhodlaně sdělil, že bude jeho zástupkyní a požádal ji, aby se posadila vedle něj. V tu ránu procitla Metličková a ječela, že si na něj bude stěžovat u ředitele Fořta.

     Nakonec se ale vše uklidnilo a náměstek chtěl vydat příkaz k odjezdu, když zezadu Hotrtok popleteně zvolal: „Vzhůru na Maču Píču.“ Autobus mužské části viditelně oživl, ženská část se pohoršila. Slimáček chtěl zamentorovat, ale rozmyslel si to a vydal Šlupkovi příkaz k odjezdu.

     „Tak fi fafpíváme,“ navrhla jeřábnice Patoková, o které se Slimáček původně domníval, že je to jeřábník, a začala falešně zpívat: „Fedí fokol na javori…“. Půllitr procitl a se slovy: „Kruci, to je poušť,“ vytáhl z náprsní kapsy placatku, která s glgotem přelila svůj obsah do vyprahlého Půllitrova hrdla. Několik dalších nezdvořile Patokovou okřiklo, a tak autobus šuměl jen bavícími se průvodci. Během cesty nechal Slimáček několikrát zastavit na cigaretu a vyčůrání, což mimořádně vítal opilec Půllitr, který při každém zastavení okamžitě procitl a hnal se přes Metličkovou ke dveřím. Ta se nakonec přemístila na jeho místo k oknu a když se Půllitr vrátil, už místo nepustila. Stmívalo se, když míjeli žatecké letiště. Právě startoval mig a s rámusem se jim přehnal nad hlavami směrem na cvičiště Doupov.

     „To byl cvrkot,“ zaradoval se nahlas mladý průvodce Machuta, divadelní ochotník, který proslul ve hře „Zase já“ tragickým výstupem v hlavní roli. Do jeho úvah, že by byli všude hned, kdyby jejich povoz frčel rychle jak tryskáč, autobus několikrát škytnul a zastavil se. Řidič Šlupka se                                                                     podíval na palivoměr a prohlásil: „Nejni nafta, na vodu to nepojede!“ Vzal si baterku, vylezl ven a nasoukal se pod autobus.

     „Šéfe,“ zahulákal zpod vozu, „sežeňte mi žvejkačku, ta nádrž zase chčije!“

     „Tady, pane náměstku,“ vylovila z kabelky Vykloubená krabičku a podala ji Slimáčkovi. Půllitr mu ji vyrval z rukou a vrávoravě vyběhl z autobusu, aby ji předal Šlupkovi. Za chvíli uslyšeli řidičův řev, že to není žvejkačka, ale prcguma a i v nastalé tmě bylo vidět, jak Vykloubená zrudla. „Já se spletla,“ špitla a lovila rychle v kabelce znova a tentokrát podala správný tovar. Šlupka díru po chvilce zalepil. „Eště musíme sehnat naftu,“ prohlásil potom a Slimáčka ovanula hrůza. Věděl totiž, že drtivá většina průvodcovských elévů bude u ředitele Fořta hlásit veškeré komplikace s nadějí, že jim to dopomůže v dalším postupu.

     „Musim něgde sehnat naftu,“ prohlásil zase pruhovaný řidič a vykročil směrem k letišti.

     V autobusu se rozpoutalo peklo. Někteří nadávali na řidiče a jeho autobus, jiní zase na Slimáčka, další na cestovní kancelář a zbytek rozemlel všechno včetně premiéra a jeho vlády. Slimáček se snažil vysvětlovat a přenést vinu na dopravce, v čemž mu horlivě přizvukovala Vykloubená, ale nebylo mu to nic platné. Tři mladí nováčci s postavou gladiátorů byli obzvláště agresivní. Schylovalo se k autobusové defenestraci. Naštěstí se však objevila cisterna, odkud z místa spolujezdce mával jejich řidič Šlupka.

     „Chyt sem na silnici tady mladýho,“ ukázal řidič a autodopravce v jednom na vojenského řidiče. „Něco nám do bandy za pětikilo uleje. Musíme se na to složit.“

     „Nikdo se skládat nebude,“ zaječel vztekle Slimáček a autobus mu hlasitě dával za pravdu. Šlupka se zakřenil a smířlivě prohlásil, že to tedy zacáluje ze svého. Voják mezitím připravil tankovací hadici a natáhl ruku. „Ještě to pětikilo.“

     Šlupka vytáhl kasírtašku jakou mívají vrchní a odpočítal pět zelených bankovek. Pak zaváhal, ale přemohl se a vytáhl z kapsy kalhot trochu pomačkanou krabičku Marlborek. „Na, mladej, abys neřek, že sem krkoun…“

     Voják vzal krabičku, poděkoval a začal tankovat. „Tak tedy plnou, šéfe.“ Palivo začalo plnit nádrž. Šlupka zavětřil. „Poslouchej, armádo, co nám to tam leješ?“ „Jen se nebojte, šéfíku, to je kerosen, speciální šťáva, na to makají vznešenější káry než je tadle popelnice.“

     „No, no!“ Šlupka se naštětil. „Tak abys věděl, ty zelenáči, tahle popelnice, jak řikáš, už projela celou Evropu a kus Asie. A už šlape dvacet let!“

     „No právě.“ Voják se zachechtal a pruhovaný šofér se urazil.

     Palivo bylo dotankováno, řidič cisterny se rozloučil se Šlupkou a odfrčel zpět někam k letišti. Šlupka zasedl za volant a hlásil Slimáčkovi, že mohou vyrazit. Náměstek souhlasil, a tak autobus vyrazil. Při nastartování to zahřmělo a autokar začal pádit jako splašený. Náhodní chodci mohli vidět, jak z výfuku šlehají plameny a autobus se řítí obrovskou rychlostí, na našich silnicích nevídanou. Ve voze všichni zmlkli a dělali, že usnuli. Pouze Metličková deštníkem, pod kterým klidně mohla prodávat na tržnici, mydlila do přepážky za šoférovými zády a ječela, ať zpomalí, nebo že je zabije. Šlupka však nereagoval, a tak stařena zmlkla a snažila se usnout. Slimáček se přitiskl k Vykloubené a předstíraje, že spí, tlačil jí kolenem do jejího kolena. Vyspělá průvodkyně zavřela oči a položila náměstkovi ruku na stehno. Náměstkovi se do hlavy vrazila erekce a  vzrušením usnul doopravdy.

     Když se ráno rozednilo, všichni se ulekli. Autobus poněkud zpomalil šílenou jízdu. Průvodci viděli, že namísto šumavských hvozdů se nacházeli v hornaté krajině mezi libanonskými cedry.

          Slimáček se vzpamatoval. „Zastav!“ zařval na řidiče, ale ten, s vytřeštěním pohledem do předního skla, hulákal jako posedlý, že ta kára nejde zastavit. „Huííí, huííí,“ ječela Metličková jak hasičský vůz jedoucí k požáru. Půllitr doloval po kapsách nějakou placatku, kde by měl ještě trochu pitiva. Byla to dost marná činnost, protože ve spánku stačil zlikvidovat několik menších lahví neurčitého obsahu. Nakonec jednu našel, ale byla v ní jen troška. Rozeschlý průvodce lačně vysál zbytek a prázdnou lahví pohrozil Metličkové, že ji praští, pokud bude pořád ječet. To už se autokar mihnul kolem jakéhosi podivného města s chrámem se zlatou kupolí v dálce. Než se cestující vzpamatovali, svištěl autobus po silnici nevalné kvality s hromadami písku po obou stranách a kulometnými dávkami hvízdajícími nad letitým dopravním prostředkem.

     „Zastav, zastav,“ prosil staženým hrdlem Slimáček.

     „Nejde to, nejde to,“ hořekoval Šlupka a křečovitě svíral volant. Po chvilce se kolem nich mihlo další velkoměsto. To už ale autobus zpomaloval, až zastavil. Všude kolem byl samý písek a o kus dál nějaké pyramidy. Pruhovaný řidič juknul na palivoměr a roztřeseným hlasem oznámil: „Nejni nafta…“

     „Kde to jsme, kde to jsme?“ volali průvodci jeden přes druhého.

     „Pudu to zjistit a něco koupim k pití!“ Půllitr se rozhodl první. „Tak jo,“ souhlasil Slimáček. „Chcete nějaké peníze?“

     „Netřeba, šéfe. Podivejte…“ Fontána-Půllitr vytáhl z tašky napěchovaný vak a zacinkal s ním. „To jsou dvacky, mam je za melouchy,“ prohlásil hrdě.

„A dělejte, pane Fontána,“ spíše zaprosil pobledlý náměstek. „Zjistěte, kde to vůbec jsme a kupte nějaké minerálky nebo něco.“

     „Jo,“ prohlásil otráveně Půllitr, když byla řeč o minerálkách. Ty byly to poslední, co ho napadlo. Pivo, to ano, ale minerálky. No, pár jich koupím, rozhodl v duchu. Vystoupil z autobusu a klopýtal hromadami písku k pyramidám.

     Vrátil se za chvíli s nějakým chlápkem. Jak přicházeli k autobusu, všiml si náměstek, že cizinec má na hlavě nějaký obklad. Asi je nemocný, usoudil pro sebe. A hned se svěřil Vykloubené, k čemu že došel.

     „To není obklad, to je turban,“ zamrmlal za nimi průvodce Kostohryz, zvaný Kalif, neboť o něm bylo známo, že hltal dobrodružné knížky z oblasti Blízkého východu. Slimáček si ho nevšímal, domníval se, že chce žalovat na průvodce Urbana.

    „U pyramid se filmuje,“ prohlásil Půllitr, když došel se snědým chlapíkem k autobusu. „Eště jim nepřijel štáb, nemaj tam nic k pití. Todle je Ahmed, je asi z komparsu, zahraniční student, ale zatim se nenaučil česky.“ Půllitr dále vyprávěl, jak chtěl noviny, ale žádné nikdo neměl, jen Ahmed měl kus, ale bylo na nich divné písmo a nahoře velkým písmem napsáno latinkou Al-Ahrám.

     „Chlapi,“ obrátil se na kolegy v autobusu, „nemáte někdo frťana, já jsem žíznivej…“

     Náměstek Slimáček sáhl do tašky a se sebezapřením vytáhl láhev s nápisem brusinkový džus. „Vezměte si,“ nabídl Půllitrovi k napití. Fontána-Půllitr protočil očima. „Chcete, abych sebou seknul?“ zeptal se pak vyčítavě, ale náměstek mu vysvětlil, co je doopravdy uvnitř. Půllitr odšrouboval víčko, nedůvěřivě přičichl a rozjasnil tvář. „Díky, šéfe,“ nasadil a v mžiku byla v lahvi rumu půlka. Náměstek mu rum odtrhl a rychle ho schoval do tašky. Snědý Ahmed, asi romského původu, šmejdil okolo autobusu a jako stín za ním Kalif. Ahmed uviděl otevřený zavazadlový prostor a nenápadně začal tahat kufr. Padl však na loďák průvodkyně Metličkové a marně se snažil ho dostat ven  Kalif rychle doběhl pro posilu. „Ten chlap tam krade,“ zvolal a několik průvodců-gladiátorů Ahmeda chytilo a nedbajíce na jeho řvaní, povalili ho a svázali. „ Pánové a dámy,“ volal Kalif, teď už je to jasný, jsme v Egyptě!“

     Průvodkyně Metličková neuvěřitelnou rychlostí vylovila z igelitky 20 balíčků s punčocháči a řvala, že je vymění za zlato. Mezitím k autobusu doběhla skupina od pyramid a vrhla se na průvodce, kteří stáli u svázaného Ahmeda. Po krátkém boji, ve kterém měli průvodci navrch, ležela vedle Ahmeda těla dalších pěti Arabů.

    Trvalo celé týdny než po ostrém diplomatickém jednání mezi Káhirou a Prahou se vrátil zájezd průvodců-nováčků zpět do Prahy. V Egyptě zůstal Hotrtok, který požádal o azyl. Metličková byla hospitalizována se svým kufrem i punčocháči na psychiatrickém oddělení v Bohnicích. Náměstek Slimáček byl přeřazen na jinou práci po dobu tří měsíců a byly mu zosobněny náklady, které vznikly pobytem v Egyptě.

     Tematický zájezd, kromě utužení kolektivu, svůj účel nesplnil.