Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - DVĚ OČI, aneb DVA POHLEDY
Uvědomuji si, že nutně při mé řecké národnosti, výchově, temperamentu, kdy jsem se zařadila do školky, školy, na VŠ, našla jsem si české přátele, protože se tam octli rodiče, tak jsem prostě ovlivněna i velkým češstvím. Jakmile se objevím v Řecku, tak se dívám kriticky např. na to, že mlaskají, na to, že hodina nic neznamená, na to, že řvou u každého zápasu, jako kdyby šlo o život
Na druhou stranu miluji jejich pohostinnost, víru, rodinou strukturu, něco, co v ČR vůbec není. Tento stmelující element je dán tradicí, hodnotami a tím, že se vše přenáší z rodičů na děti. I toto je všude, proto se snažím zamýšlet nad tím, kde udělal český národ chybu. Je to chybějící víra, je to apatie k druhým. A proč to tak je?
Podívám se po očku na pláž, kde se letos poprvé ponořím do moře. Je duben, venku vane trochu chladný vítr, moře bude určitě strašně studené, ale jdu. Chci smýt špínu, kterou cítím ze všech těch informací, kterými nás krmí. Dívám se na tu pláž, která je celá prosluněná, kde budu hledat kamínky pro syna, pro rodinu, pro lidi a vždy jeden kámen pro všechny na světě. Naivní? Nevím, nepřemýšlím tak, vím, že by nemělo být nic sobecké.
Babky v černém sedí u kafíčka, protože přišly z kostela. Prohlížím si jejich oblečení. Je nové, protože nepřemýšlí, že už jim stačí jeden kostým, poslední kabát, jak mnohokrát vidím v ČR. Mám z toho dětinskou radost.
Dva pohledy, dvě vnímání se odráží především v mém podnikání, kdy v Řecku cítím úctu k mojí práci a k tomu, že je svojí prací živím. Nezapomněli na začátky, kdy jsem nespala, koupila jsem popelnice, lítala jsem po úřadech, řvala jsem na politiky, někdy jsem se na ně i usmívala. Moje myšlenky zabrouzdají do ČR, do země, kde nikdo nesmí říct „jsem dobrý, toto se mi podařilo.“
Řecko se zmítá v krizi, bála jsem se, že se lidé změní, zatím ne, zatím jsou přívětiví, zatím jsem v oblasti, kde krize není cítit, jsem u slunce a moře, u balzámu všech bolestí.
Česko je na tom ekonomicky o mnoho lépe, ale cítím tam strašnou lidskou krizi. A když se moje jedno oko podívá tam a pak sem, tak musím sdělit, že ta ekonomická krize, to že se pro lidi, kteří žijí pod hranicí bídy sbírá jídlo a oblečení, je lepší, lehčí, jednodušší, protože lidská krize, závist, nepřátelství je něco, co jen tak nelze změnit.
P. S.
Někdy jsou ty úvahy do všech stran, někdy se nedají popsat.
