Přebytečný pozůstatek lidské evoluce

Tato zpráva mě velice uklidnila. Ne že by mě tolik zajímal osud slepého střeva celého lidstva, ale tyto nové objevy mi dávají jistou naději. Nemohu se totiž pod vlivem svých zkušeností a okolních událostí zbavit dojmu, že nám příroda zanechala ještě jednu zbytečnou připomínku našeho předchozího vývoje. A pokud tento orgán čeká stejný osud jako slepé střevo, je dobré vědět, že postupem času třeba opět dospějeme k závěru, že je vlastně pro lidstvo přínosem. Mám na mysli mozek, přesněji šedou kůru mozkovou. 

Tyto úvahy mě nenapadají v souvislosti s politickou elitou a současnou sociálně-ekonomickou situaci v tradičním českém duchu, kdy nad sklenicí piva máme všichni jasno v tom, jak má vypadat lepší svět, ale nikdo z nás ještě nad pivem nepřišel na to, jak by takový realistický a realizovatelný plán společenské obrody měl vypadat. Není tedy mozkové centrum zodpovědné za fantazii také jaksi neefektivní? Spousta představ a žádné skutky?

Jako děti jsme slýchávaly: Učte se, ať z vás něco je. Učte se jazyky, jinak nedostanete pořádnou práci! A tak jsem to dotáhla až k doktorátu, úspěšnému studiu na různých typech vysokých škol a schopnosti plynule komunikovat v osmi cizích jazycích. Nevyrostla však ze mě karikatura intelektuála, neschopného přežít v povrchním světě každodenní reality. Pragmatismus mě přivedl vedle jiného také ke studiu ekonomie. Ani po dokončení studia a zapojení se do pracovního procesu jsem své šedé mozkové přítelkyni nedala oddychnout: odborná literatura z oblasti PR a marketingu, řízení podniku a techniky prodeje, nové jazyky, nové softwary…

A protože jsme jako studenti slýchali, jak důležité jsou studium a praxe v zahraničí, neváhala jsem a využila každé příležitosti. Zážitků mám na celé knihy. Přivezla jsem si cenné mezikulturní a mezilidské zkušenosti, velkou sílu, vůli a schopnosti otřepat se a opět vstát po špatné zkušenosti a neúspěchu, stejně jako odvahu riskovat a touhu stále se učit a zlepšovat.

Po šesti letech v zahraničí jsem zpět v České republice, s nadprůměrným vzděláním a podle všeho i schopnostmi a s rozmanitou a zajímavou praxí. A chystám se uplatnit alespoň něco ze svého potenciálu na českém pracovním trhu. Po půlroce intenzivního hledání práce jsem stále nezaměstnaná. Nutno dodat, že práci jsem v Čechách hledala již minimálně poslední rok svého pobytu v cizině. Dokud uvádím v životopise dosažené vzdělání, nikdo mi ani neodpovídá. Verdikt pár odvážlivců zní vždy stejně: Jste překvalifikovaná.

A tak zatímco úřad práce nabízí rekvalifikace a veřejnost je neustále nabádána ke zvyšování své kvalifikace, já jsem zahájila proces vlastní intenzivní dekvalifikace. Začala jsem uvádět, že mám bakaláře a umím jen tři jazyky. Zabralo to. Jenže na pohovoru se ukázalo, že má praxe je na české poměry příliš exotická a neobvyklá. A tak má dekvalifikace pokračuje zapíráním praxe.

A výsledek? Zapřela jsem toho mnoho: personální zodpovědnost nebo vše, co mohlo byť zdánlivě připomínat akademické aktivity, např. to, že jsem vedla kurzy komunikačních schopností, prezentace a vyjednávání, že jsem vedla kurzy plánování kariéry včetně přípravy životopisů, doprovodných dopisů a sebe-prezentace na pohovoru.

Po půl roce na úřadu práce jsem vnímána, nebo se tak alespoň cítím, jako člověk neschopný práce, neschopný práci hledat a neschopný o práci požádat příslušným způsobem. Proto mi v rámci zvyšování mé uplatnitelnosti na trhu nabízejí kurzy, jak psát životopis a jak se prezentovat u pohovoru, abych konečně práci našla. Mám tedy v rámci aktivní dekvalifikace podstoupit rekvalifikaci? Mám se z doktorátu rekvalifikovat na výuční list, aby mě zdejší společnosti přijala jako člověka schopného a ochotného pracovat?

Personální agentury a personální oddělení firem mě často udivují neschopností používat selský rozum a vnímat informace v souvislostech. Neodpovídáte přesně požadavkům na tuto pozici: Totiž, splňujete vše, ale máte ještě něco navíc. Vzali jsme proto vhodnějšího kandidáta. Málokoho zajímá potenciál. Požadavku A musí odpovídat schopnost A, nikoliv schopnost A+B.

Zatímco běžný Čech píše, že umí skvěle anglicky, když se jen tak tak domluví, nebo uvádí, že měl personální zodpovědnost, když pracoval na call-centru, zatímco již méně běžný Čech tvrdí, že je doktor práv, i když ve skutečnosti vystudoval záhadně za jediné léto, já v rámci nutné dekvalifikace zapírám jazyky, tituly i personální zodpovědnost. A nyní si ještě říkám, jak to udělat, aby mé zkušenosti a všeobecný přehled, schopnost analýzy a vytváření souvislostí, na kterých si dost zakládám, prostě zůstaly při osobním setkání nepostřehnuty. Pracovat přece musím!

Celé dny trávím vyhledáváním inzerátů, přepisováním životopisů a doprovodných dopisů na míru dané pozici a večer upadám do postele unavená, jako ti, kteří mají více štěstí a často méně potenciálu a mají svou práci. Jen co vstoupíme do světa snů, začíná pro mnohé z nás nový boj, boj s pracovními úkoly, létání, pronásledování, spřádáme neskutečné příběhy ze střípků zapadlých v někde v paměti. Ráno se probouzíme snad ještě více unavení, neschopní podat maximální pracovní výkon.

Na vině je zase šedá kůra mozková. Kvůli ní práci nenajdete snadno. Pokud práci máte, její aktivitu nepotřebujete a dokonce vám brání v odpočinku. Společenský úspěch se mnohdy jeví jako nepřímo úměrný vyvinuté mozkové aktivitě. Nikdo nestojí o to, abychom viděli a uvědomovali si příliš mnoho.

Nebylo by nejlepší po vzoru slepého střeva přebytečnou šedou kůru mozkovou odstranit? Žádné další bolesti a záněty! S vírou v lepší budoucnost však doufám, že osud slepého střeva stihne i šedou kůru mozkovou a jednoho dne přijde společnost na to, že intelektuálního potenciálu sebe i ostatních se není třeba bát, jen je třeba ho plně využít. Třeba tak jednou dokážeme vymyslet onen realizovatelný plán obrody společnosti.

Jana B.