Produktivita naší práce
www.inadhled.cz Ráno Vám zazvoní budík a vyžene Vás z příjemně vyhřáté postele. Šmátráte po županu, hledáte bačkory a pomalu necháváte naskočit Vaše tělo do provozní teploty. Přesun do koupelny předchází povinné hygieně a teprve pohled do zrcadla nám všem připomene, že jsme zase o den starší. Pravdou je, že někteří si to uvědomí již při prvním potřebném pohybu při opouštění postele, tam to není ale uvědomění si posunu věku o den, ale spíše o dekádu.
Rychlá snídaně se naprosto liší od těch pohodových v televizních reklamách, vůbec netuším, kde se u jejich propagonistů bere ten smích a dobrá nálada, kde vzali čas usednout na terasu a dát některou z těch nezbytných dobrot. Asi to mají ve scénáři. Pokud totiž nejste v důchodu nebo zaregistrovaní na pracovním úřadu, máte před sebou úprk do zaměstnání, školy a za povinnostmi. Na lahodnou kávu s vynikajícími sušenkami, vločkami a nevím, čím ještě, prostě nezbývá čas. Pofackovat kuchyni, vystrojit děti, nakrmit domácí zvířátka a rychle směr dopravní prostředky.
Zde přichází první rozdíly. MHD neposkytuje možnost začít řešit pracovní věci už v autě, naopak Vás většinou čeká cesta s lidmi, které neznáte, ne každý z nich voní dle Vašich představ a ten chlápek naproti kouká, jak kdybyste byli Marťani. Jestli to dělá Vaše mini, nebo snad manželovo výběr kravaty, to se nikdy nedozvíte. Vlastně Vás to ani nezajímá. Ještě jeden přestup a jste v kanceláři.
Mezitím na parkoviště před firmou, dílnou a továrnou přijíždí ti, kteří nejsou opěšalí, jako Vy. Rozdíly se na nějakou dobu mažou průchodem přes vrátnici a recepci. Jste v práci. Čím začíná většina zaměstnanců napříč celým spektrem profesí? Většinou je třeba si sdělit zážitky z předešlého dne, udělat rozbor večerního utkání, zareagovat na politické události a k tomu všemu si konečně dát aspoň trošku v klidu tu správnou ranní kávu nebo čaj. To zvládá většina kancelářských zaměstnanců, velká část managerů, ale i lidé pracující manuálně. Samozřejmě již v době placené. A pravděpodobně nejde o poslední pohodové občerstvení, u kuřáků je navíc doplněno cigaretkou.
Máme tu další rozdíl, tím jsou kuřáci a nekuřáci. Všimněte si, kolik lidí stává v okolí kancelářských budov s cigaretkou v ruce. To pokud chybí v daném objektu kuřárna a v ostatních prostorách se kouřit nesmí. Prostoje kuřáků dosahují x násobku proti těm, které jsou schopni nechat vzniknout ti nekouřící. Nejde však o jedinou časovou ztrátu placenou zaměstnavatelem. Vyřizování dlouhých hovorů dcery s matkou, kamarádek z různých pater budovy, hledání důležitých informaci na internetu, někdy se k tomu přidá nutnost komunikovat na facebooku nebo jiné sociální síti, vždy je plno důvodů k něčemu, co se musí. Pořád v pracovní době a za nějaký obnos za hodinu.
Přijdeme li na státní úřad a čekáme li nějakou delší dobu na přijetí a vyřízení naší záležitosti, často nadáváme na to, jak úřednice nakládá se svou pracovní dobou. Rozčilujeme se a pliveme síru. Obrazně, samozřejmě. Uvědomujeme si ale, že stejný přístup má 90% lidí ve všech zaměstnáních a jen ti opravdu nejpracovitější mají větší produktivitu? Většinou jsou to zapálení lidé pro svou věc. Je jedno, jde li o vědce, podnikatele, špičkového managera. Většinou jde o člověka v celoživotním poklusu, který buď brzo umře, nebo si jednoho dne sedne a uvědomí si, co vše mu uteklo. A začne se těšit na ranní kávičku, posezení na terase a vířivku.
Jisté je, že produktivita naší práce má své rezervy, zaměstnavatelé to sice tuší, ale ač se snaží, japonský systém nám je dosti vzdálený. Na druhou stranu, uvědomujeme si vůbec, jak krátký život je a v jakém shonu ho prožijeme? Naše tempo je zběsilejší, než v jižních krajích. Někdy by stálo za to říct si:,, Maňana‘‘, hodit nohy na stůl a dát si tu kávičku. Jen to nesmí vidět šéf, asi by ho to trochu ranilo. Tak honem do práce…
J3.K
