Ve středověku by bylo po většině z nás amen….

  Představte si, že v moderní době je naprosto běžné, že se děti rodí ženám kolem 33ti let a není nic zvláštního, je li to ještě o pár let později. Jan Žižka by se upřímně divil tomu, jak je možné, že takové stařenky vůbec ještě žijí, natož aby se stávaly matkami. Nám se zase nezdá to, že bychom se nejen nedočkali vnoučat, ale ani dospělosti svých potomků.

  Pravdou je, že největší daň si tehdy vybíraly neustálé války a boje, s nimi v ruce šly nemoci a epidemie, které vybíjely celé zástupy a moc si nevybíraly. Doba byla zlá, felčarům chyběly znalosti a nástroje dnešních lékařů, otřesné hygienické podmínky napomáhaly přenosu chorob. Také zranění získaná ve válkách byla brutální a septická oddělení na tehdejších chirurgických sálech chybělo. No…vlastně se nedostávaly ani ty sály. Přesto občas někdo přežil a počet jizev na těle byl měřítkem odvahy dotyčného.

  Dalším zázrakem bylo to, že se děti nejen rodily, ale zároveň svůj příchod na svět přežily.  A nejinak jejich matky.  Bylinkářky měly často napilno, jejich umění dokázalo mnohé zachránit, ale přesto…. Dokážou si vůbec dnešní mladé dámy představit, v jakých podmínkách tehdy vznikal život? Co vše musela zvládnout děvčata v době před pár sty léty? Přiznejme si, že když někdy slyším stěžovat si někoho na to, jak hrozně těžký život má, vzpomenu si na dobu rytířů a jejich pážat.

  Je tu však něco, co nás může o pár století vrátit zpět. V některých částech světa jsou podmínky podobné středověku i nyní. V pouštích, pralesích i džunglích, na sibiřských pláních, tam všude existují národy žijící na pokraji naší kultury.  Některé z nich jsou spokojené, jiné méně. Dokud však nebudou ovlivňovány a využívány těmi daleko pokročilejšími, budou si dále žít ve svém světě. Otázkou je, jak dlouho to vydrží.

  Bohužel tu však máme místa, ve kterých to vře. Jsou to ty země, které už jsou se svými znalostmi stejně daleko, jako například Evropané, s historií, kterou bychom jim mohli závidět, s kulturou, která je ovlivněna náboženstvím a návyky, které je vracejí do dob křížových výprav, tentokráte však vedených pod symboly islámu. Krutost, zvyky, zákony a pravidla, které jsou součástí vyznání muslimů, se postupně šíří společně s migrační vlnou, jejíž směr vede právě do Evropy. Množství mladíků, kteří se vyloďují v její jižní části, začíná výrazně převyšovat možnosti absorpce států na Starém kontinentu.

  Nárazníkové oblasti a také ty, které se shodují s představami novodobých kolonizátorů Evropy o zemi zaslíbené, začínají mít zásadní problémy s těmi, kterým se v jejich rodných zemích zdál život těžký. Jejich touhou je mít se lépe, pokud možno stejně, jako rodilí Evropané, otázkou je, jsou li ochotni proto také tolik udělat. Další zásadní problém je rozdílné náboženství. Ateisté pro islám nemají pochopení vůbec a křesťané to své vnímají většinou nikoliv fanaticky, ale s úctou. Což se u muslimů říct nedá. Jejich netolerance je všeobecně známá a militantnost islámu také.

  Pokud si uděláme určitý výběr z výše uvedených řádek, středověk se nám částečně vrací. Pustíme li  si do naší země lidi, jejichž kultura je natolik rozdílná a zvyky se tak moc liší od našich, vzniknou nepokoje a jejich důsledkem může být i válka. Ze začátku pouliční, později v širším měřítku. Pokud si to přední politici neuvědomují a naslouchají názorům těch, kteří tvrdí, že bychom měli imigrantům pomáhat, je potřeba se jejich vůli vzepřít. A pokud možno co nejdříve. S každým dalším dnem se blíží okamžik, kdy už nebude cesty zpět, pokud tedy již není po něm. A nákladnost čehokoliv, co s tím bude spojené, začíná nabývat astronomických rozměrů.

  Začali jsme středověkem a on se nám možná částečně vrátí. Podíváme li se na to, co se děje v zemích spojeným s Islámským státem, ti lidé utíkají ze středověku do jiné doby. Otázkou je, které z těch období v Evropě vyhraje.

J3.K