Co už zažít nechceme

  Tato generace zažila období naděje před vpádem Sovětů do Československa v roce 1968. Sice ve věku ranném, přesto už v paměti zůstávaly malé střípky, třeba tanky jezdící po Praze a hlavně děl namířené na město. To není nic moc pozitivního. Následovaly roky trávené ve školních škamnách. Mimo naprosto dementních organizací připomínajících nynější řádění neziskovek ve školách, tedy Jiskřiček, Pionýru a později SSM, kterým se vyhnuli jen ti nejstatečnější z nás, jsme vyrůstali mimo Prahu v krásné přírodě, na hřištích, lezli po stromech, scházeli se na klepadlech a kopali míčem o dům, který nebyl olepený polystyrénem, takže škody nulové. Pražáci, tedy aspoň v některých čtvrtích, neustále sprintovali při útěku z klukovských bitek. Učitelé u nás měli autoritu, před policisty jsme měli obrovský respekt a chození za školu zvládali nikoliv demonstrující studenti, ale jen ti největší třídní lumpové.  Učili nás historii, matematiku, zeměpis, fyziku a další přínosné předměty. Některé možná díky normalizaci zkreslené, což se týkalo částečně dějepisu a občanské nauky, ale to se dalo přežít, dokonce i pedagogové občas připustili, že něco bylo jinak. V rodinách ne úplně smířených s tehdejším stavem se z rádia občas ozval mimo znělky Pozor zákruta zvuk Hlasu Ameriky. Poslouchali jsme nejen české hity, ale pronikala k nám i hudba ze zahraničí. Queen, Beatles, Smokie. První kazeťáky změnily život mnoha dospívajících.

  Konec školy, tedy té základní znamenal přesedlání z kola na Mustangy a Pionýry, což byly tehdy naše klukovské motoristické sny, později přišla první číza, ta už v 17ti, později Jawa 350. Na silnicích byla neomezená rychlost, dokonce i v obcích se přes noc nemuselo brzdit. Krásná doba. Tenkrát také postavili Nuselský most, dé jedničku, silnice byly sjízdné i v létě, kdy na nich byly opravené výmoly. Většina řidičů jezdila na letních pneumatikách celoročně. Nikdo to neřešil, a i přes tuto nyní už zvláštnost a prohřešek v té době půlka národa ke sjezdovkám stejně dojela. Sice také do front u vleků, ale když bylo nejhůře, šlo se pěšky nahoru. Ostatně přeskáče teprve začínaly. Lidé byli skromnější, odolnější a i přes blbou politiku často spokojenější. Západních snů jsme měli hodně, ale dalo se žít bez jejich naplnění. Jezdilo se na chaty, chalupy, sportovalo se non stop. Stanovalo se, jezdila voda, pekly buřty. A daly se i jíst. V obchodech toho nebylo zdaleka tolik co dnes, ale ztloustnout se dalo také. Pivo bylo pivem, tuzemák rumem a whisky luxusem. Pak přišla vojna.

  Z dnešního pohledu neuvěřitelné mrhání časem, tehdy realita, které se chtěl každý vyhnout. Jenže…generace absolventů vojenské služby se naučila ovládat zbraně, mnozí získali první zkušenosti za volantem, poznali autoritu a disciplínu. Pánové se naučili mnohé, ne vše pozitivní, ale po absolvování této služby státu byli prostě připraveni na dospělost. Dívky a ženy si zase prošly citovým očistcem, díky kterému byly natěšené na vdávání a bylo běžné mít děti již před 25.rokem života, to aby se dohnaly ty dva ztracené roky vojny. Péče o mladé rodina měla svůj systém, který nebyl dokonalý, ale nějak fungoval. Nebylo dobře, především v porovnání se Západem, ale lidé se v tom naučili žít a bavit se. Na obzoru však už byl další zvrat, který nás vysvobodil z Východního bloku.

  Přišla Sametová revoluce a otočka o 180°. Právě tato změna přišla zásluhou generace narozené ve výše uvedeném období. Přinesla kapitalismus v podobě privatizací, restitucí a nápravy křivd předešlých cca 40ti let. Někdo napravoval trochu jiné, proražení Benešových dekretů tenkrát uniklo pozornosti většiny občanů, ale fanaticky obdivovaný Havel tak přišel k majetku, který jeho rodině zabavili po 2.světové válce za spolupráci s nacistickým Německem a pomohl i Schwarzenbergovi. A když Chadimová podváděla s restitucí, dostala abolici. -už tenkrát se rozdávala. Většina z nás ignorovala stále pevnější objímání americkou liberální politikou, jejímž evropským vrcholem bylo bombardování Srbů a odtržení Kosova, to vše u nás pod dohledem božského Havla a jeho nejbližších. Mezitím se veselo rozkrádalo vše, co zbylo po komunistech, přecházelo to do soukromého vlastnictví vyvolených a lépe informovaných. Pusu potenciálně nespokojeným zavíraly plné obchody, naleštěné autosalony a cestování do zahraničí, dostupnost nejmodernějších technologií. Přesto se naděje v lepší svět pomalu rozplývala. Přišly řady zákazů, nařízení, množily se sbírky zákonů. Situace po pádu Obchodního centra v New Yorku, o kterém nikdo nepochyboval, že se stal tak, jak nám je dosud tvrzeno, připomínala zlý sen. Byly nastartovány převraty v arabských zemích, údajní diktátoři a vládci zemřeli, USA postupně pustošily jednu zemi za druhou. K moci se v Evropě začali sápat Zelení a po vzoru Spojených států liberálové.

  Původní radost ze vstupu do EU a sen o brzkém vyrovnání životních úrovní se rozplynul. Demokracie se pomalu začala odebírat ke spánku, svět se zbláznil. Homosexuálové chtějí legalizovat své sňatky, pedofilie je jen další sexuální praktika, Afričané přebírají vládu nad Evropou, křesťanský papež se sklání před muslimskými teroristy, do škol se opět chodí agitovat, ekomagoři s liberály šíří svou smyšlenou pravdu, důsledkem které chtějí likvidovat vše, po čem jsme toužili. Auta, létání na dovolenou, svobodu slova, skladbu toho, co jíme. Česká televize a další média opět tendenčně informují, do ulic chodí mladí demonstrovat s transparenty odsuzujícími kapitalismus. Chtějí občanskou a ekonomickou rovnost, kterou požadovali Marx, Engels a Lenin. Dějepisáři opět přepisují dějiny, týká se to především těch, ve kterých Sověti porazili německé nacisty. V jisté obdobě se oklikou vracíme k socialismu, tentokrát již bez lidské tváře. Generace dnešních padesátníků a o něco starších toho zažila skutečně hodně. Ale vracet se do socialismu rozhodně nechceme. Mladší ročníky jsou momentálně pod vlivem neomarxismu a vůbec netuší, do čeho se ženou. My starší to víme a nesmíme to dopustit. Mezigenerační válka je boj o lepší budoucnost. Tou však není ekology slibovaná Země bez skleníkových plynů, CO2, aut a letadel, ale zdravý vývoj společnosti poučené z minulých chyb. Potíráním progresu a pokus vrátit svět o mnoho let zpět jsou především snahou převzít komplexně moc a vydělat co nejvíce. To platí pro úzký okruh elit. My všichni ostatní včetně těch s transparenty na ulici to máme jen zaplatit. A to už opravdu ne.

J3.K