Jsme ještě vyspělý stát?

  Dle výše zmíněného byli komunisté za socialismu mnohem vyspělejšími, než jsou současní politici. Lze těžko pochybovat o tom, že před rokem 1989 bylo o seniory plošně pečováno mnohem lépe, než je tomu nyní. Z určitého pohledu sice stáří neznamenalo luxus, ale zase jsme na ulicích neviděli prosit staříky a stařenky o kus jídla, nežili o jednom rohlíku na den a nebyli nuceni trávit v zimních měsících ve vymrzlých bytech život zabaleni v dekách. Za současné vlády, kdy valorizace důchodů zdaleka nedosahuje inflaci, je plno seniorů v podstatě na dně a s nejistou budoucností. Částí společnosti pochlebující prohnilému eurounijnímu liberalismu jsou staří lidé považováni za příživníky a zaznívají hlasy o potřebě trávit čas v zaměstnání i v mnohem vyšším věku, než byl dosud považovaný za nutný k odchodu do důchodu. To je u některých oborů jen těžko představitelné.

  Zde je třeba se zamyslet, kdo považuje seniory za nepotřebné. Většinou je to generace dospívající po roce 1989. Absolutní neúcta k lidem, kteří za socialismu tvořili i za složitých podmínek natolik kvalitní hodnoty, že z nich jejich rozprodejem dokázal stát rozkrádaný ze všech stran žít ještě dalších třicet let, je ostudou národa. Navíc to byli rodiče v důchodovém věku, kteří kdysi pomáhali svým dětem i vnoučatům do roztrhání těla a dokázali ze svých důchodů obdarovávat blízké. Srovnáme li v tomto oba režimy, musíme suše konstatovat, že komunisté byli oproti současné klice anděly. A můžeme pokračovat. Péče o již nemohoucí seniory, jimž zdraví neumožňuje péči o sebe samé a jsou na tom tak špatně, že nezvládají ani základní hygienu, je v současnosti drahá a stát se jí neúčastní. Domovy pro seniory jsou mnohým finančně nedostupné a domácí péče často znamená odchod jednoho z partnerů ze zaměstnání, což může být totální destrukcí rodinného rozpočtu. Tou je i placená péče externích pečovatelů. Transformace domovů pro seniory se změnila v naprosto jednoznačný byznys vysávající peněženky jak samotných důchodců, tak i jejich příbuzných, a je jednou z mnoha skvrn polistopadové éry.

  Bohužel především za vlády Pětikoalice se stáří stává ještě nezáviděníhodnějším stavem. Nájmy se zvýšily, ceny energií zbláznily, daně z nemovitostí povyskočily, inflace udělala z běžných potravin luxusní zboží. Vodné a stočné je na likvidační úrovni. Blíží se doba, kdy si ani na venkově nebude možno ulehčit chovem hospodářských zvířat. Přidejme ještě horšící se lékařskou péči a většina léků ke pravděpodobně vyráběna ze zlata. Řeči o tom, že se děti musí postarat o své rodiče, jsou občas na hraně a snadno se říkají, ovšem hůře se lze jimi řídit. Ono být ve 40 letech plátcem hypotéky, jejíž splátky se zdvojnásobily, navíc v podstatě se celý život několikanásobně zdražil, a je třeba chodit do práce, aby vlastní potomci nestrádali, není ničím neobvyklým. Svým způsobem řada lidí bojuje tak trochu o přežití a přidat časově neřešitelnou péči o již nemohoucí seniory je občas nemožné. A právě zde stát selhává na plné čáře a alibističtí politici neschopní pochopit, že oni samotní budou relativně brzy v podobné situaci, byť budou mít více nakradeno, rozhlašují vše možné o nutnosti umět se plně postarat o své rodiče. Bylo by zajímavé zjistit, jak to dělají oni samotní. A také to, jak by jim to šlo s příjmy rovnajícími se těm všeobecně nižším.

  Z tohoto úhlu pohledu tedy patříme k zemím s nízkou morální úrovní. Stát hodil seniory přes palubu a chová se k nim tragicky. Mladá generace není vedena k úctě ke stáří. Jednou bude tou generací, která zestárne bez naděje na klidné a aktivní dožití. Možná průměrný věk poklesne a stářím se nebudou současní mladí moc zabývat. Ještě pár pandemií a očkování a smrt bude běžným úkazem, nad nímž nikdo slzu neuroní. Zatím je však vše jinak. Starší generace prožila drsný život, přesto si nestěžuje. Naši prarodiče se možná podivují nad zkažeností doby, ale umí zatnout zuby a nestěžovat si. Jak budou vypadat zestárlí současní propagátoři myšlenky na odsun starých lidí na periferii zájmu společnosti, to nevíme. Ale věřte, že jim jejich stáří nezávidíme.

Jindřich Kulhavý