Agresivita přešla v ponižování

  Není třeba být géniem, aby se nedalo odpovědět. V období po Sametové revoluci byla tři zásadní období, kdy mohli politici krást ve velkém a dokázali toho využít beze zbytku. Privatizace, covid a válka na Ukrajině poskytnuly skutečně široké možnosti a mnoho vládních úředníků zázračně zbohatlo. Paradoxem zůstává, že čím větší je chudoba uvnitř státu, tím větší balík dokázal zmizet. Posledním hřebíkem do české rakve se prozatím stala činnost Fialovy vlády. I přes skutečně velmi aktivní práci médií vytvářejících útočnou kampaň nakonec proevropští liberálové ve volbách neuspěli a skončili v opozici. Už za jejich vlády se ukázalo, že liberalismus a eurohujerství proložené žlutomodrým vnímáním jsou pragmatickým náboženstvím majícím k demokracii dále než socialismus. A to lze ještě přidat skutečný zelený komunismus, kdy Green Deal tvrdí muziku a působí destruktivně na vše, co dosud Evropa vybudovala a přinášelo to její významné postavení.

  Fiala & spol. byli navíc aktivními v přebírání všech bruselských nesmyslů. A přidáme li i drancování národní pokladny ve prospěch ukrajinských nacistů a těch, kteří svou zemi opustili a zahnízdili se u nás, přičemž malých domů bylo skutečně přespříliš včetně kauz, jejichž závažnost nemá u nás obdoby, dalo se očekávat, že jejich vláda se blíží ke konci. Předvolební průzkumy byly ještě vcelku pro Pětikoalici mírné, přesto výsledky vyrazili odpůrcům dech. Vzestup SPOLU, STAN a Pirátů byl až podezřelý, propad STAČILO mimo realitu. I přesto Pětikoalice nebyla schopná se udržet u moci a prohrála. Místo jistého uspokojení z překvapivých výsledků se agresivita patrná už před volbami zvýšila a sebevědomí Fialy, Adamové Pekarové, Rakušana a dalších ještě vzrostla. S vědomím, že mají za zády nejen Hrad, ale i politické neziskovky, média a fanatickou část ukrajinsky smýšlející společnosti prostoupené nenávistí k Rusku, se chování některých členů stran Pětikolky přetavilo ve skutečně nechutné.

 Štítivé výroky Němcové, Pekarové či Černochové absolutně nepředstavují zkušenost, slušnost a politický i lidský nadhled. Taková dehonestace soků a konkurence nemá v minulosti obdoby a je jistým paradoxem, že v tom vynikají ženy. Už dávno říkáme, že emocionální přístup do politiky nepatří. A právě ženy jsou ukázkou toho, že zdaleka ne každá dorostla do úrovně mužských protějšků. Všechny snahy vytvářet dojem, že je správné, když je zastoupení žen ve vrcholných politických funkcích jedinou cestou, jsou liché. Důležité posty mají být obsazovány lidmi skutečných kvalit a bez ohledu na to, jde li o muže či ženu. A pokud jsou pánové pro politiku stvoření poněkud více, má to svůj důvod. Ženy jsou mnohem lepší v jiných záležitostech a jsme za to rádi.

  Díky výše uvedenému se zdá, že tupost je jedním ze standardů, které jsme ve Sněmovně a Senátu akceptovali. Úroveň Němcové, Adamové Pekarové , Richterové, Gregorové, Černochové a některých dalších se ani zdaleka nepřiblížila mužským kolegům a svou neschopnost maskují mnohem větší agresivitou. Abychom jim však nekřivdili, mají své kopie i v mužské části. Novotný, Hladík, Dvořák a pár dalších na tom s tou inteligencí také nejsou zrovna dobře, vše poté násobí eurohujerismus, jehož nelogičnost je naprosto zjevná. Přesto muži přijali porážku více s klidem. Možná za to mohou rétorické schopnosti Fialy, Kupky či Rakušana, nicméně přesto se drží více zkrátka než útočně vystupující baby.

 Agresivitu však vnímáme i jinde. Umělecká scéna mající dojem, že se musí za každou cenu v politice zviditelňovat, je toho důkazem. Jistá hysterie promítnutá do statusů na sociálních sítích, prezentací v médiích či někdy přímo na scéně vychází ze strachu o vlastní životní úroveň. To samé platí pro politické neziskovky a zelené komunisty. Tady je ideologie cestou k penězům. A ty ve státní pokladně chybí. Chce li nová vláda snížit státní výdaj, je vcelku jasné, kde bude šetřit. A bude li důsledná, mnozí přijdou o jistá koryta. I proto je tolik slyšitelný kvikot sviní. A agresivita vůči ještě nesložené vládě je toho důsledkem.

Jindřich Kulhavý