Hradní maškaráda je za námi…

  Někteří pozvaní se akce zaštítěné prezidentskou kanceláří odmítnuli zúčastnit. A nelze se jim vůbec divit. Vidět oslavu zarputilého hereckého ideologa Svěráka (kdysi bavil velkou část z těch, kteří ho nyní odmítají obdivovat) či hlavní tvář politické neziskovky schované za honosný název Člověk v tísni a jednoho z největších grázlů současnosti, tedy Šimona Pánka, je jen pro silné žaludky. Podobně lze nahlížet na další odměněné, například na válečného štváče generála Řehku, či im memoriam Hanu Drábovou, která se své rakety vypuštěné z Ukrajiny na Moskvu nedočkala, ale za svou proukrajinskou rétoriku ocenění získala.

  Nevíme, na kolik hradní trachtace vyjde peněz, ale částka půjde do milionů. Jistě, jde o událost, která má tradici, nicméně se jedná o prezentaci elit národa, z nichž velká část si toto označení buď nezaslouží, nebosi své ostruhy vybojovala poklonkováním hodnotám předurčeným Hradem a jeho současným přístupem k dění kolem nás. Nezapomeňme ani na tolik nenáviděného i obdivovaného Miloše Zemana, který náš nejvyšší řád v roce 2022 udělil zbrojaři a obchodníkovi se smrtí Strnadovi nebo ukrajinskému diktátorovi Zelenskému. Ptáte li se za co tomuto komediantovi, pak možná za pozici největšího současného nákupčího nemovitostí po celém světě. Nebo možná ne, jen prostě splňoval správnou ideologickou směrnici. Podobně, jako Svěrák, Pánek, Drábová, před nimi třeba Vetchý a další.

  Peníze utracené za pořádání této slávy stejně nejdou z kapsy prezidenta, ale věnuje je daňový poplatník ze svého, ač se všichni tváří, že to hradí stát. Ten však své příjmy generuje drancováním účtů každého jednotlivce i společností (tedy ne všech, některé se na devastaci našich peněz podílí se státem a samotné jsou osvobozené). To je vedené Finanční správou a podřízenými Finančními úřady. Doufáme tedy, že Vás ta oslava hujerismu na Pražském hradu bavila, ostatně jste si ji mohli za své koncesionářské poplatky díky ČT užít. Netušíme, kdo se na to díval, ale určitě se nějací liberálové našli.

  Státní svátek věnovaný vzniku samostatné Československé republiky máme za sebou, před námi je blížící se její výročí jejího konce.17.listopadu si připomeneme další milník událostí, který mu předcházel. Tehdy jsme si mysleli, že se podaří restartovat 1.republiku a nechat zapomenout na období socialismu. Mysleli jsme si, že neúspěšné. V porovnání s marastem, ve kterém se společně s celou Evropou nacházíme, už se pohled na komunisty budovanou zemi liší a moc optimisticky se necítíme. Doba Masaryka, Beneše, Rašína, Hlávky a dalších osobností ukončená Hitlerem už se jen tak nevrátí. Dokonce budeme s jistou sentimentalitou vzpomínat na určité jistoty, které poskytovalo období socialismu, byť s mnoha připomínkami. A až odejde generace Husákových dětí, nebude už mít kdo srovnávat, možná dojde k zapomnění a generace Z bude tvrdit, jak krásné měla dětství. V podstatě je to pořád stejné, přestože je hůře a hůře.

  Jaké jsou tedy současné úspěchy? Minimálně Česká republika už splňuje jeden základní požadavek bývalého šéfa WEF Klause Schwaba. Nic nemáme, nic není naše, ale máme být šťastní. K tomu máme rekordně malou porodnost, nejnižší v EU, nejdražší energie, donedávna vysokou inflaci, dosud nejvíce eurohujerskou vládu a občané se místo na Klokánky skládají na raketu Drábovou původně mající namířeno na Moskvu. Prezident řízený Kolářem vyzývá k útokům na Ruskou federaci a odměňuje ty, kteří s ním souhlasí. A nikdo netuší, jestli za deset let nebude v hradních sálech úplně jiné složení a ocenění nezískají dnešní dezoláti a představitelé části společnosti, která Pavla, Fialu a další progresivisty nyní odsuzuje. Možná tam ale bude zase Svěrák, jemuž jakýkoliv režim vyhovuje, pokud ho nějak uznává. Samostatné Československo se už nikdy nemusí vrátit, ale také může. Rozpadne li se Evropská unie, Ukrajina bude osvobozena od nacismu a Češi a Slováci pochopí, že jen spolu mohou být silnější, možné je vše. Zatím ale padáme do propasti a hlučné oslavy nad Prahou na tom nic nemění.

Jindřich Kulhavý