Kam až se to posune?

  Ukázkou nesouladu mezi mezi různými zeměmi je například snaha regulovat porodnost. Jde o problém, ve kterém bychom mohli srovnat Čínu a velkou část Afriky či Indii. Zatímco Číňanům již došlo, že být nejpočetnějším národem světa nemusí být nijak ekonomicky přínosné a s jistou osvětou již začali, a dokonce razili po nějakou dobu přesvědčení, že jedno dítě na rodinu je v tu chvíli akorát, Indové je zvesela dohánějí a na svém pro tolik lidí nevelkém území se množí jako králíci. Chudoba velké části indických občanů je důsledkem přelidnění, množství chorob a nedostatek potravin je součástí života v Indii. Pokud jste v ní byli, jistě Vás zaujalo, že jedete třeba 1000 kilometrů souvisle vesnicí a městy, aniž byste zažili, že na Vaší trase opustíte hustou zástavbu. To platí třeba pro směr od pákistánských hranic až do hlavního města Dillí. Nevěřícně koukáte přes řídítka své motorky či přes volant auta a říkáte si, kolik lidských osudů jste právě minuli, co vše ti lidé asi dělají. Všudypřítomná špína a nepořádek jsou koloritem, který doplňuje obrázek o Indii.

  Afrika prožívá svou populační vlnu nyní a malí černoušci se rodí jeden za druhým. Přestože slýcháme, jak těžký život na tomto kontinentu je, množství nově na svět příchozích se geometrickou řadou zvyšuje. Vzhledem k nijak zvláštnímu hospodářskému rozkvětu je někdy s podivem nezodpovědnost tamních dospělých. Absolutní absence zájmu o schopnosti uživit své děti je odstrašující. Navíc představa řady Afričanů o tom, že odejdou do Evropy, kde se o ně někdo postará, je přímo šílená, navíc momentálně podporovaná Zelenou evropskou klikou a úředníky OSN. Pokud by tedy měla být spuštěna skutečná osvěta a následovaná tvrdou regulací porodnosti, pak je to právě černý kontinent.

  V Evropě jsme na omezování podstatně větší odborníci. Zákazů je tu tolik, že už ani netušíme, zda li něco smíme. Týká se to všech sfér našeho života. Pokud bychom porovnali dvě hromádky, kdy na jedné by bylo, co není nijak omezováno a na druhé sepsané restrikce, tak bychom tu první asi snadno přehlédli. Dokonce jsme se dostali tak daleko, že nám do našich vlastních domovů mohou už i různí úředníci. Nikoliv jen policie, ale i exekutoři či kontroloři, čím topíte. A počet oprávněných k tomuto vstupu do soukromí bude přibývat. Omezování se dotknulo komunikace (sociální sítě), osobních svobod, ale také třeba kuřáků, obchodníků…, ten výčet by byl extrémně dlouhý. Terčem pro tvůrce zákazů jsou i motoristé.

  Žijeme v době, kdy vlastnit motorové vozidlo je skoro jako mít na čele nápis:,,Jsem zločinec!“. Vynechme nyní výnosnost používání vozidel pro stát, kterou v mnoha směrech mimo různých daní podporuje i systém nesmyslně vysokých pokut. Omezování motoristů totiž směřuje k tomu, že budeme jednou tahat auta za špagát za sebou. Řeč je o neustálém omezování nejvyšších povolených rychlostí. Technická revoluce posunula auta k dokonalosti. Součástí výbavy jsou už aktivní tempomaty udržující vzdálenosti mezi auty, hlídání pruhů, mrtvých úhlů, kvalitní brzdové systémy, auta umí dosahovat slušných rychlostí při malé spotřebě. K bezpečnostním prvkům patří airbagy, inteligentní bezpečnostní pásy, ABS, vypracované nárazové zóny. To auta v minulosti nikdy neměla, přesto se po silnicích proháněla podstatně vyšší rychlostí. Nebylo jich tolik, ale zase chyběly dálnice a široké silnice.

  Trendem posledních let je však buzerovat a automobilisté jsou k tomu snad stvoření. Byla jim vzatá radost z individualizace svých strojů, což v určitých případech mělo svou logiku, stačilo však nastavit určitá pravidla. Nyní je trestán pózismus, k čemuž u našich západních sousedů často stačí si na auto nalepit jen nějakou výraznější nálepku či fólii, mít laděný výfuk či jinak zvýrazněnou odlišnost. To však nestačí a pokračuje hledání dalších možností. Začaly se nesmyslně omezovat rychlosti. Na dálnicích v Itálii je všude max 110km/hod. Jedete přes velkou zemi a nudíte se. Možná z toho usnete, nabouráte a ,,odborníci“ se dopracují k tomu, že jste jel rychle a vymyslí, že příště to bude jen devadesátka. Rakušané zkusili opačný krok, všemu to prospělo, ale místní škodiči Zelení se proti zavedení stočtyřicítky postavili, byť průzkum ukázal neoprávněnost jejich argumentů. Snížení nehodovosti přitom bylo jedním z plusů navýšení rychlosti. Němci dosud odolávali, nicméně Zelení i zde tlačí na pilu. Představa jízdy přes Německo omezenou rychlostí je smutná. Poslední výspa pružné dopravy tak časem zmizí z evropských map a vláček ukázněných a umravněných ovcí jedoucích sice pomalu, ale zato méně bezpečně, se stane i místním zvykem.

  Ubírání možností vlastního rozhodování pokračuje, jednou z nás budou roboti bez vlastní zodpovědnosti. Motoristé jsou již za hranicí jakékoliv svobody a manipuluje se s argumenty. Na řadě jsou další oblasti našich životů. Piráti chtějí kádrovat úplně vše, Zelení by nám dali domů svého miniekologa a liberálové Afričana. V Norsku posuzují Vaši schopnost vychovat své dítě. Regulace přibývají tam, kde vůbec být nemusí. A Afričané se množí a množí… Kam až to půjde?

Jindřich Kulhavý