Kam až zajde nenávist?

  Období komunismu plynule navázalo na existenci nacistů u nás. Opět se začalo udávat, umění mlčeti bylo snad ještě více zlatem, než za nacistů. Na stejném základu a zkušenostech, jako fungovalo gestapo, se rozeběhla činnost STB. Tato velmi propracovaná organizace zničila život mnoha desítkám tisíců Čechoslováků a společně s kádrováky KSČ určovala jejich osudy. Být perspektivním se mohla jevit jako vynikající šance dobrého vstupu do života, ovšem lusknutím pověřené osoby jste se mohli rychle ocitnout nejen na pomyslném dnu života, ale také hluboko v jáchymovském dole. Hovořit o tom může plno vynikajících sportovců, vědců, umělců, ale i hrdinů 2.světové války. Postupně sice docházelo k jistému obrušování ostrých hran používaných prostředků určených k ovládání obyvatelstva, ale k znatelnějšímu uvolnění došlo až pár let po roce 1968. Tento významný rok přinesl nejdříve euforii s možnosti získat svobodu, aby vzápětí posloužil k vyčištění vrchních příček od reformisticky smýšlejících komunistů. Zároveň byl prvním krokem k vzniku disidentu, jehož členové často prošli komunistickou a budovatelskou školou, aby později ztratili iluze nikoliv o socialismu a marxismu, ale způsobu jeho prosazování. Důsledkem toho se po roce 1989 po přesunutí moci do jejich rukou měnily věci jinak, než by si občané přáli. Nebýt poměrně drsných bývalých prognostiků, došlo by k reformám, které by se příliš od socialismu nelišily a holport komunistů a disidentů by běžel naplno i nadále. Divoká privatizace některým přinesla obrovské zisky, jiným zahrála umíráček.

  Změny z roku 89 přinesly na nějaký čas jistou demokracii. Nejlépe informovaní vlčáci si sice rozdělili pozůstatky fungujícího hospodářství a rázem se objevila úzká nejvyšší vrstva, politici si našli cesty, jak se zajistit na mnoho let dopředu, ale lidé se aspoň na nějaký čas oprostili od pocitu, že jsou neustále kontrolováni. Toto období nebylo nijak dlouhé, pocit demokracie začal rychle mizet a my 30 let po tzv. Sametové revoluci, která revolucí nikdy nebyla, opět žijeme v době nahrávající udavačům a plné nenávisti.  Jde o živnou půdu pro závist, strach a netolerantnost. Zákony utvářené politiky vychází ze známé poučky:,, Dle sebe soudím Tebe´´. Po rozkradení veřejného majetku, rozprodání zásob zlata a neuvážených krocích ČNB, zplundrování nashromážděných zásob peněz určených na důchody a péči o seniory je státní pokladna prázdná, a naši cifršpióni hledají způsob nikoliv jak ji naplnit, ale z čeho vytvářet fondy potřebné k financování vlastního života. A tak udělali nejmocnějšími v zemi Finanční a Celní správu, dále policejní útvary zabývající se hospodářskou kriminalitou a daňovými úniky. To vše při stálém navyšování daní. Tyto nástroje státní moci fungují často v plné součinnosti se soudy a státními zastupitelstvy, většinou však nemíří do nejvyšších pater, kde se pohybují vyvolení. V tomto sytému tak vzniknul prostor pro jedince i celé skupiny těšících se na možnost kohokoliv s výjimkou těch nejvýše postavených zničit, pošpinit, napadnout. Což platí pro konkurenci, zaměstnance, ale i rodinné příslušníky.

  Ovšem nešvar zvaný udavačství se postupně přenesl i do roviny běžného života. Politická situace a návrat marxismu v jeho neo podobě nám vrátil i starý způsob propagandy a chování, který starší generace už poznala. Sociální sítě jsou plné nadšených mládežníků tolik připomínajících nadržené svazáky z padesátých let minulého století. Ideologie jim vštěpovaná do hlavy od základních škol a neustálé omílání polopravd v médiích z nich udělaly kreativní monstra v podobě nahlašovatelů ,,nenávistných´´ komentářů, kterými je projev jakékoliv logiky, vlastenectví a nesouhlasu s nemocemi nové doby, tedy genderovým šílenstvím, budováním multikulturní společnosti a návratu komunistických praktik. Tato část obyvatelstva je doplněna těmi, kterým kapitalismus ve své polistopadové podobě nepřinášel uplatnění, nebo se v něm cítili nedostatečně ocenění., přičemž v nich zůstala vzpomínka na možnosti, které jim doba komunistů dávala. Nyní se vrací opět na výsluní a chutná jim obdiv a potlesk mladé generace. Té, jejíž ideály zničí Evropu i tradice jednotlivých zemí.  A nejde jen o politiky, novináře či pedagogy, vylézají i kovaní komunisté a politruci tehdejší doby. Dostali jsme se do bodu, kdy mládež pod vedením svých často mnohem starších ideologů slouží k atakům vůči generaci, která vyvedla zemi z komunistické éry a dala právě těm mladým možnost více poznat svět, než bylo umožněno většině jejich rodičům.

  Bohužel se podobné způsoby chování přenesly i do mezilidských vztahů, které se týkají přímo nás. Udavačství se stalo nástrojem tehdy, když se vyřizují rodinné spory, rozchody, končí stará přátelství. Honba za majetkem se stala prioritou mnohých. A tím se opět v plné míře vrátil fenomén mnoha období lidského pokolení, tedy závist. Vyhrožováním někomu svými známostmi a kontakty svědčí o tom, že nežijeme ve spravedlivém světě. Protože tam, kde závist vítězí nad spravedlností, kde nadstandardní vztahy poráží ty normální mezilidské, tam se vždy udavačům dařilo nejvíce. A politici to vědí, i proto vznikají úřady na ochranu nahlašovatelů, rozvědka spolupracuje s neziskovým sektorem, sociální sítě jsou pod dohledem speciálních útvarů policie. Dostali jsme se tam, kde nikdo normální být nechce. Opět se budeme muset naučit mlčet, myslet na technické vymoženosti v podobě odposlechů, sledování kamerami, naučit se šifrovat statusy na sociálních sítích, nebo je radši opustit, scházet se kdesi v podzemí a nevěřit těm, kteří by za normálních okolností spravovali naše peníze a majetek. Věřit už nelze nikomu, což platí i o rodinách. Jsme opět na začátku. Nebo to je konec?

J3.K