Muslimská žebračka II.

Stále se na mě dívala, nevěděla, jak mi má pomoci. Její přítomnost a i to, že poznala, že nesmírně trpím, byla pro mě velká pomoc. A pak jsem na několik let  zmizela ze svého náměstí, ze svojí kavárny, ale z Řecka nikoli. Její klíčenku z růžových korálků jsem měla na jedněch klíčích, druhé jsem nastrkala synovi i mamce do nočních stolků. Cítila jsem tu její magickou sílu, kterou do nich Sofia dávala.  Měla v sobě také ten dar, o kterém se nedá moc psát. Byla to magická holčička.

„Jdeme k cikánům, na rohu mají všechno na světě za jedno euro,“ povídá sympatická Lica.

Kývla jsem souhlasně hlavou a vezla jsem ji na roh koryta vyprahlé řeky. Vybíráme si tam nože, hrníčky, příbory, různé zbytečnosti. A stále se na mě koukaly cikánské oči.

„Kde jsem je viděla?“ ptala jsem se sama sebe.

Lica byla v nedohlednu, protože mínila vykoupit všechny tretky, které byly na dost dlouhém pultu.

„Ty jsi ta, no ta, no Ty jsi Katerina!“ vykřikla na mě majitelka očí a málem přeskočila pult. Sofie už nebyla malá holčička. Stála tam pěkně vzrostlá a prsatá albánská cikánka, které se zpod mikiny klenulo břicho. Objímala mě a křičela na nějakého černého muže.

„Vidíš, to je ona, ta mi zachránila život. No to je fakt ona, jak jsem Ti o ní vyprávěla. Dělej, pojď sem,“

Povykovala temperamentní Sofie perfektní řečtinou.

„On je z Pakistánu, víš? A je to můj manžel,“ dodala hrdě, ale stejně jsem tam tu lež slyšela. Ve všem měla pravdu, jenom ne v tom, že je to její manžel.

„Zvu tě na večeři, končím přesně o půlnoci. Zvu tě na všechno, co chceš, protože jsi mě zachránila opravdu život.“

Vůbec jsem si neuvědomovala, že bych ji zachránila život, pár kilometrů chůze včetně žebrání určitě, protože jsem si od ní, když byla malá, kupovala spousty nesmyslů a tunu papírových kapíčků.

„Potřebuji poradit, přijdeš jo?“ naléhala na mě jako, když byla malá.

„Halo,“ volala na svého pakistánského manžela: „můžu jít jo? Můžu jí pozvat na večeři, nevadí to?“ utvrzovala se.

Rudé bělmo Pakistánce nezrůžovělo, měl pokřivený úsměšek, že tedy ano, že může, že ji milostivě pustí.

„On je muslim?“ zeptala jsem se Sofie.

„No jasně, jako já,“ řekla a rozesmála se.

Narvala mi do tašek všechno, co uznala za vhodné, ani se mě na nic neptala, Lice také narvala tašky, a měly jsme ohromné štěstí, že nám nepřibalila i jejího pakistánského manžela. Lica kroutila hlavou, ovšem byla ráda. Cetky milovala.

„Tobě nestačí tisíce českých dětí, ty prostě budeš pomáhat všem žebračkám, které potkáš. Jsi stejně pitomá jako já,“ mudrovala Lica a zapálila si cigaretu.

Jely jsme na pláž, tam jsme si sedly a já ji vyprávěla roky setkávání s malou Sofií. Asi jsem byla dojemná, protože se Lica rozplakala, položila si hlavu na moje rameno, řekla, že jsme asi moc hodné obě dvě a brečela.

O půlnoci jsem vystupovala z auta. Sofie vyběhla, v ruce měla naditou peněženku a táhla za mě ruku do vedlejší restaurace a kavárny zároveň.

„Víš, co se ze mě stalo. Chci s tebou o tom mluvit?“

Pokrčila jsem rameny, ale docházelo mi, co mi asi řekne.

„Stala ze mě kurva.“

Pokračování příště................................