Kde se na to vezme?

  Peníze teoreticky chybí všude. Proč teoreticky? Nyní již exministr kultury Staněk popsal krásně v článku na Parlamentních listech praktiky užívané napříč ministerstvy. Ministr je politická funkce a jeho úkolem je získat co nejvíce peněz z rozpočtu pro svůj rezort. Ovšem další cesty bankovek z té obrovské kopy jsou nevyzpytatelné. Neovlivňuje je totiž pro veřejnost hlavní tvář ministr, ale jeho podřízení. Množství náměstků, poradců a komisí je často nepřehledné a celá síť funguje jako přerozdělovna peněz mezi různé subjekty. Jak to asi vypadá, o tom není třeba si dělat iluze. Staré struktury se zuby nehty drží svého koryta a směřování různě vysokých částek ovlivňují známosti, kontakty a často dlouhodobá těsná pouta. Síla vycházející z těchto propojení je natolik velká, že pozici ministra může velmi snadno ohrozit, a když je tento hodně zarputilý, přijdou na pomoc média. Kohokoliv v politice dehonestovat je tak snadné. Každý z nás má nějakou minulost a přítomnost, které v důsledku neovlivňují kvalitu práce, nicméně když se to hodí, vytáhne se i ta největší špína. A není li dostatečná, zveličí se. Z toho vyplývá, že na ministerstvech je pravděpodobně peněz dost, ale jejich pohyb je koordinovaný těmi, kteří si je nějakým způsobem rozeberou sami. Asi se nikdy nepodaří zjistit, jak velké ztráty celkově vzniknou, ale je dost možné, že cestou ze státní pokladny až ke koncovému příjemci to může být až polovina celkové částky. To když započítáme oficiální výplaty, korupci a rozfrcání toho, co stát věnuje. Opravdu se Vám při tomto zjištění zdá, že Vámi odvedené daně končí na správném místě?

  Alena Schillerová společně s Babišem naslibovali mnohé a nyní jsou v situaci, kdy je také třeba najít zdroj financí. Zvyšování daní má pokrýt lepší platy učitelů, státních zaměstnanců, potřeby vojáků a policistů, nové důchody. Také opravy stávající infrastruktury a investice do jejího rozšiřování. A plno dalších výdajů. Takže se hledá, kde a co ještě přitvrdit. Teď je na řadě životní pojištění, časem to budou i všechny další produkty pojišťoven. Nahodí se udička, a když národ mlčí, jede se dál. Je otázkou času, kdy přijdou na řadu opět paliva, energie a další komodity. Lidi jsou skutečně naivní. Drobné navýšení platů a důchodů je degradováno nárůstem cen všeho ostatního a v důsledku jsme na tom mnohem hůře. Roztáčí se spirála, která skončí krizí a chudobou. Nedělejme si iluze, že za tuto situaci může Babiš. Jde o dlouhodobý proces, který funguje už od dob komunistů. Jestliže kdysi bylo odhalení nekalých praktik nazýváno rozkrádáním socialistického majetku, nyní bychom mohli sestavit celý seznam toho, co se děje při rozplynutí majetku státního. Jeho rozpouštění je systematické a zastavit ho není vůle. Pouze se hledají zdroje, jak to celé utáhnout. Přitom hlavní problém jsou vysoké náklady potřebné na fungování státu.

  Kdo tedy může získat skutečnou důvěru a zároveň dokázat změnit tento stav? Je třeba předeslat, že v tu chvíli by řada politických subjektů značně zchudnula. Takže nelze předpokládat, že by k něčemu podobnému došlo. Ideální by bylo vyházet s výjimkou uklízeček a několika sekretářek valnou většinu státních zaměstnanců sedících na ministerstvech a v úřadech žijících ze státních peněz. Brutálně zeštíhlit a zprůhlednit tento aparát a zbavit se starých struktur ve vedení politických stran propojených právě s lídry na úřadech. Dále je třeba posílit výkonnou funkci samotných ministrů a rozšifrovat, kdo, co a jak dlouho odsává ze státního rozpočtu. Zastavit automatické přidělování peněz, ke kterému neexistuje skutečné zhodnocení minulého financování. Ukončit podporu politických a sociálních neziskových organizací, jejichž samotný provoz včetně výplat odčerpává mnohem více peněz, než je použito na předurčenou činnost. Dále je třeba zastavit nesmyslné projekty, které jsou drahé, ale jejich budoucnost je nejistá. Například budování nabíjecí sítě ve chvíli, kdy se prudce zvyšuje cena elektřiny a výhledově jí ani nebude dost na to, aby pokryla předpokládanou spotřebu elektromobilní dopravy. Podobné je to s 5G sítí, u níž už je prokázáno, že je vysoce zdraví škodlivá a pouze směřuje k další kontrole obyvatelstva. To jsou však jen příklady mrhání a nevhodných investic. Podstatné ztráty vznikají často po relativně malých částkách, ale při jejich souvislém mizení či stěhování ze státních účtů do soukromých kapes.

   Otázkou pak zůstává, kdo by chtěl ve státních službách pracovat? Bohužel tento nešvar způsobuje, že podnikatelé relativně nezávislí na státu a produkující zisky naráží na stále zvyšující se nároky finančních úřadů a nekompromisně vytvářené výměry a doměrky absolutně ignorující realitu. Neustálé zvyšování daní se však netýká jen podnikatelského sektoru, ale každého z nás. Úlitba v podobě slibů a jejich postupnému naplňování za cenu na jiném místě provázeného harakiri je v důsledku horší, než kdyby se platy nezvyšovaly a tlačilo by se na snižování nákladů. Momentálně jsme svědky střetu socialistického chápání světa s progresivním kapitalismem. Na Západě vítězí výrazně levicový způsob vnímání, který v důsledku vytváří prostor pro šedou ekonomiku a pouliční kšeftování. Například kontroly v arabských obchodech jsou víceméně nemožné a při jejich množství je únik peněz obrovský, fungují pračky peněz, které mimo nulových odvodů do rozpočtu stíhají financovat i nekalé praktiky. U nás je zatím situace v tomto směru lepší, i když vietnamské tržnice nemají k těm arabským obchodům daleko. Obrovskou černou dírou jsou dotační programy. Další úprk financí, tentokrát do zahraničí, způsobuje špatné hlídání velkých společností.

  Mnoha set miliardové převody mimo naše hranice oslabují naši ekonomiku. A přidáme li i nesmyslně vyžadované sankce ruského trhu, je jasné, že na straně státních příjmů jsou nedostatky a u výdajů je chaos a nepořádek. Náš stát toto vše už utáhnout nemůže. Dokud v obojím neudělá nějaká vláda pořádek, nemáme šanci se pohnout z místa, které nás v mnohém řadí na úroveň chudých států. Pan Staněk by mohl aspoň lehce otevřít oči těm, kteří kritizovali Miloše Zemana za jeho neochotu jej odvolat. Jenže to se nestane, protože nejvíce křičí ti, kterým by bylo sáhnuto na příjmy. Státní chobotnice je daleko větší potvorou, než proslulá italská mafie. A nutno konstatovat, že bez naprosto nových tváří v politice se jen tak nic nezmění.

J3.K