Mizející národní symboly
www.inadhled.cz Ve čtvrtek proběhla sociálními sítěmi a následně i některými médii zpráva o tom, jak bylo předsedou Evropského parlamentu zakázáno mít na jednotlivých stolcích při společných zasedáních malou státní vlajku upozorňující na státní příslušnost dotyčných poslanců. Jde o další úpravu stádnosti, nikoliv státnosti, v nejvyšších patrech Evropské unie. Britští zástupci s úsměvem dali najevo potěšení z blízkého termínu definitivního opuštění svých lavic, jiní poslanci nepatřící k liberální většině vznesli protest a pokračovali ve vlastním záměru proti omezujícímu nařízení a rebelovali nadále. Jde sice o klukovinu, ovšem chvályhodnou a ukazující na to, v jakém ancáblu se rozhoduje o Evropě.
Státní symboly patří z pohledu vnímání samostatnosti a vlastenectví k tomu nejcennějšímu. Naše vlajka, státní hymna, velký státní znak obsahující ty menší představující jednotlivé územní celky, i oficiální s Českým lvem jsou prostě něčím, k čemu dlouhodobě vzhlížíme. Dělají to politici při významných událostech, sportovci před mezinárodními kláními, mají li štěstí, i po nich na stupních vítězů. Prostí občané poté například při fandění v ochozech či při společných podstatných akcích. Zabalit se do státní vlajky po úspěšném závodu či slyšet národní hymnu je odměnou pro každého, kdo měl kdy možnost reprezentovat jakoukoliv svou zemi. Jsou samozřejmě případy, kdy to sportovec udělat nechce, to když ho režim vlastního státu trestá. Což byl nedávno případ íránské šachistky. V takových případech může dojít i na emigraci, není to však způsobeno ztrátou národního cítění, ale nenávistí k represi ze strany režimu. Ostatně jsme to zažili také, když naši reprezentanti odešli do zahraničí a po roce 1989 se rádi vraceli zpět do České republiky. Například Martina Navrátilová.
Odebrání možnosti reprezentovat svou vlast se dotýká lidí osobně. Jak mocný nástroj to je ukazuje momentální diskvalifikace ruských sportovců na mnoha světových šampionátech a olympijských hrách. Je otázkou, jde li o oprávněnou reakci na reálnou či smyšlenou kauzu ruských laboratoří a dopinku. V době protiruského tažení na mnoha frontách se objevují naprosto rozdílné výsledky pátrání po ovlivňování výkonů ruských reprezentantů napříč více odvětvími. Politická stránka věci je evidentní a neumožnění stát pod vlastní vlajkou a se státním znakem patří k největší urážce národního cítění. Pokud by byli chemici skutečně součástí ruského sportu, zatím co jinde by bylo vše bez nich, šlo by o oprávněný zásah. Ale jak jistě všichni víte, sportovců nachytaných při zneužívání zakázaných látek je mnohem více a všech národností. Dokážete si představit, že by se podobně světová komise zachovala ke Spojeným státům poté, co byli odhaleni jejich špičkoví sprinteři? Že by zmizely pruhované americké vlajky ze světových kolbišť? Jak je možné, že Rusové jsou trestáni plošně a Američané individuálně? V USA si obrazně na každé benzínce koupíte podpůrné fitness prostředky, z nichž většina obsahuje látky, které vás sice v oblasti svalů dofouknou, ale jejich složení je z pohledu obsahu nevhodných či zakázaných látek katastrofální (pozor, vozí se i k nám). Ale potrestáni jsou Rusové. Bylo by zajímavé mít možnost porovnat různé národnosti, jak je k nim přistupováno a komu je co odpouštěno. Viz léky na astma u norských běžců na lyžích. Norové měli najednou astmatické záchvaty všichni. A jak se jim pro ty medaile dobře běhalo. Opravdu je mužský vzhled Sereny Williamsové důsledkem usilovného tréninku? Či muskulatura tenisty Nadala? Možná ano, možná začali včas a stejně včas skončili, třeba mají lepší lékaře.
Vraťme se k národním symbolům. Kdysi mělo každé auto v Evropě na zadní části velkou nálepku se zkratkou státu původu majitele. Ty zmizely a na poznávacích značkách se usadila vlaječka EU a miniaturní zkratka nad ní poukazuje na místo vydání SPZ. Když si vlaječku přelepíte hrdým českým lvem, zasahující policista Vás na místě neúměrně ztrestá. Přestože jste občan České republiky, nikoliv Evropské unie, lvíček je trnem do oka kontrolóra. Jemu by to možná nevadilo, ale zákon je zákon a postavili ho tak, aby se Vám Vaše kreativita a vlastenectví nevyplatily. Podobným směrem se ubírají i další příklady. České hokejové dresy zdobené znakem švédského výrobce automobilů Scania jsou unikátní ukázkou toho, jak postupně měnit vnímání občanů.
Významnou událostí bylo i zkrácení názvu České republiky na skutečně hnusné Česko. Připomíná to, jako by někdo celou naší krásnou zemi postavil na významovou úroveň Bavorska, Braniborska, Korutan, Štýrska, Vlámska, tedy jednotlivých regionů v EU lépe postavených zemí. Ne. Česká republika je složena z více celků. Čechy, Morava a Slezsko tvoří stát, který má oficiální název, vlajku, hymnu a znak. Česko je nic, jen smutný pokus utvořit z nás okres v rámci Evropské unie bez vlastní svrchovanosti, hrdosti, a ukázat, jak podřazeným národem Slované jsou (to i přes historické promíchávání s Germány). Vlastenectví a hájení národních zájmů se stalo pro elity z Bruselu nepřítelem číslo jedna. Dovolit si hlásit se ke své domovině je pro tyto snaživce o vytvoření evropského multistátu vedeného Berlínem a Paříží k lepším zítřkům (čti k postupné likvidaci evropské kultury a dosud tak ve světě uznávaných hodnot) přímo atakem na vlastní ideály. Něco tak přirozeného a historií prověřeného, čím byly vždy láska k rodné zemi, vlastenectví a hájení národních zájmů, se stalo hlavní příčinou k začátku převýchovy obyvatel a mládeže. Jsme svědky doby, která byla předurčena k násilné smrti Českého lva. A je jen na nás, necháme li ho umřít.
Jindřich Kulhavý (J3.K)
