Národohospodáři jsou nepoučitelní….
www.inadhled.cz Je víkend, končí pomalu prázdniny, jež přinesly nádherně teplé počasí, ve kterém si lebedili i ti největší zmrzlíci. Tři předešlé měsíce trávené v minisukních, kraťasech, žabkách a pantoflích utekly jako nedostatková voda a středoevropské podzimní podnebí nám opět přinese trochu vláhy, studených rán a podnítí závist vůči středomořskému klimatu. Klimatologové nás přesto budou strašit pouští vznikající na jihu Moravy, doufejme však, že nebude tak zle. Pokud by však měli i jen zčásti pravdu a Evropě hrozilo časem větší sucho, je o to méně pochopitelné, jak moc se někteří snaží o import dalších hladových krků z Afriky, když už nyní vzniká problém s produkcí potravin pro současný stav obyvatelstva.
Suché počasí ukázalo na pár dalších problémů. Tím největším se ukazuje samotné zemědělství. Jeho dlouholetá koncepce, kdy se z menších polí jejich spojováním vytvořily lány postrádající přírodní meze, valy a propadliny, se ukazuje jako nedomyšlená. Ztratila se tak místa schopná zadržet jakoukoliv vodu. Zároveň každý větší déšť znamená odplavení vrchní vrstvy půdy a často i její přemístění do přilehlých vesnic. Zároveň zmizela místa, kde hnízdili ptáci či se třeba mohla skrýt zvěř. Výběr pěstovaných plodin související s výkupními cenami předurčuje zemědělce k další devastaci národního bohatství.
Řepka a kukuřice končící v koncernech vyrábějící nějaký zdroj energie jsou nejen velmi náročné plodiny, ale také způsobující vysoké riziko eroze půdy. Na neposledním místě v problematice vodohospodářství je zhutňování podloží na polích. Těžká mechanizace a nedostatečně hluboká orba, neponechání polí si odpočinout a stále se zmenšující množství přírodních hnojiv nahrazovaných chemickými včetně všehubícího roundapu vytváří z půdy materiál neschopný absorbovat dešťovou vodu. Úplně zmizely louky. Dříve jsme byli zvyklí na množství zelené plochy, která sloužila jako klidová zóna, domov pro různé živočichy poskytující potravu hospodářským zvířatům v podobě sena. To vše je minulost, nyní se obdělává každý kousek půdy. Hospodářům seno chybí, díky vyšlechtěným druhům krátkostonkového obilí se nedostává ani podestýlky. Vše souvisí se vším, takže trpí živočišná výroba, s ní produkce mléka, másla a dalších výrobků. Ceny letí nahoru. Obilí končí podobně jako kukuřice v bioplynových kotlích, takže se mouka vyrábí často z importovaného obilí.
Druhořadou záležitostí není ani rozprodej vodohospodářství, tedy především rozvodných sítí pitné vody. Ceny vodného a se zvyšují, stali jsme se vazaly cizích společností v naší zemi. Jsme střechou Evropy, ze které odtéká většina vody pryč. To málo, co tu zůstává, nám prodávají cizáci, kteří převzali vodovody. Sice ve stavu nedobrém, nicméně stále v něm zůstávající. Soukromé studny, na které mimochodem musíte mít stavební povolení, jsou většinou použitelné pouze k zalévání zahrad, což politikům nebrání v myšlence na jejich určité znárodnění. Na chyby politiků by tak opět doplácel prostý lid snažící se o jistou soběstačnost. Mimochodem voda ze studní je plná toho, co Agrofert a další zemědělsko-chemické podniky do země napouští. Takže její kvalita občas nestačí ani na umytí auta.
Hamižnost a pohodlnost, tak by se dal nazvat přístup některých národohospodářů. Není to otázka poslední doby, ovšem výsledek toho všeho korunuje právě výběr plodin u nás pěstovaných. Pokud se uvažování odpovědných nezmění, nečeká nás nic dobrého. Návrat k logickému myšlení vycházejícímu z poznatků přírody a poučení se z chyb by mělo být další cestou, po které bychom se měli ubírat. Oživit přírodu bude trvat nějakou dobu. Možnost tu stále je, jen chce přestat počítat krátkodobé zisky a najít opět zodpovědnost k naší zemi i budoucnosti. Půda a naše území jsou to největší národní bohatství. Nepotřebujeme Evropskou unii k tomu, aby nám radila, co tu máme pěstovat a jak. Rozmanitost byla a vždy bude tím, co vede k samostatnosti. Vraťme se o pár let zpět.
J3.K
