Nechci být prostým Evropanem

  Idea vytvořit na našem kontinentu federaci po vzoru USA má řadu nedostatků. Osídlování Severní Ameriky mělo svá specifika a již od počátku bylo jasné, že tak velké území nebudou moci pokrýt příslušníci jednoho národa. Dnes tak hrdí Američané mají svůj původ nejen v mnoha evropských zemích, ale najdeme tam i mnoho Asiatů a Afričanů. Národostní rozmanitost doplňují i potomci původního obyvatelstva, což je ještě markantnější ve Střední a Jižní Americe. Spojené státy jsou tedy multikulturní již svou podstatou a existence mohutné federace s cca 330 milióny obyvatel byla od počátku vcelku logickým důsledkem postupného osídlování velkého území. I přes počáteční bolesti, viz válka Severu proti Jihu, rušení otroctví a další třenice vznikla federace jednotlivých států, v nichž existují částečně rozdílné zákony, nicméně se je podařilo sjednotit a vytvořit světovou velmoc. I přesto si lidé v různých oblastech zachovávají své zvyky často vycházející z původních a patřících k národům, ze kterých dotyční Američané vzešli. A to i po několika stoletích.

  Historie Evropy je jiná. Přestože se v minulosti přelévali jejím územím určité vlny, ve kterých na náš kontinent přicházely různé kmeny, postupně došlo k jistému rozdělení a každý národ má jistou příslušnost. Největším evropským národem jsou paradoxně Slované, přestože nepatří momentálně k těm vůdčím. Tyto ambice si dělají, a ne poprvé, Germáni. Jejich mentalita je nezlomná, a i když občas dostanou na frak, vždy se nějak zvednou a svou náturu opět projeví. Jejich potomci Němci ukazují, jak málo let jim vždy stačí na to, aby i po drtivé porážce projevili svoje historické ambice. I přes vlastní buldočí povahu jsou však porazitelní, často je utluče vlastní ,,dokonalost“ a hlavně strojová poslušnost. Germáni vždy potřebovali mít silného vůdce a podle toho, jakého si kdy vybrali, tak také dopadli. Slované jsou jiní. Nejsou tak agresivní, vypadají poddaně, ale většinou, když je třeba, vzepřou se a převálcují vše, co jim stojí v cestě. Nejsou však natolik sveřepí, aby dotáhnuli vše do zdárného konce, navíc jsou vzájemně nepospolití. V Evropě jsou samozřejmě potomci dalších národů. Vášniví a pohodlní Italové, požitkářští Francouzové, jihem a siestou ovlivnění Španělé, divocí Korsičané a neústupní Baskové, vyčpělí Vikingové, samozřejmě i další. Obyvatelé Británie již pochopili, že si svou odlišnost chtějí zachovat, i tak mají problém se soužitím v jednom království. Natož ještě poslouchat germánsko-románské příkazy.

  Kdy si nejvíce uvědomujeme, že patříme do České republiky? Určitou pýchu můžeme prožívat v různých okamžicích. Máme řadu skvělých umělců známých po celém světě. Ne, teď nemáme na mysli naše herce postávající na pódiu s hnědokošilatým Minářem, ale skvělé mistry ovládající hudební nástroje a svůj operní hlas, kterým šíří slávu České republiky. Zároveň naše malá, ale velice krásná země produkuje řadu vynikajících sportovců. Vnímat, jak se české barvy umisťují v prvních liniích řady sportů, je prostě fantastické. Z často nuzných poměrů vychází skutečné hvězdy, které překvapují svět. Jestliže jsme kdysi měli bratry Pospíšily v kolové, jejichž mistrovská kariéra znamenala v té době zázrak, pak nyní jména jako Sáblíková, Ledecká udivují svět. Přidejme úspěšné tenistky a v nedávné minulosti i jejich mužské kolegy drtící v Davis cupu tenisové mocnosti. Máme však i mnoho dalších mistrů světa v různých disciplínách a vždy dokáže přijít někdo nový a překvapit. To i přesto, že se u nás sport stal chudým příbuzným a v mnoha kolektivních i individuálních disciplínách ti nejlepší odchází do zahraničí a tam se učí svému řemeslu. Platí to o hokejistech, fotbalistech, basketbalistech a plno dalších. Smutné je, když tam zůstanou, a nakonec reprezentují jiný stát. Někdy však není jiné cesty vzhůru a záleží pak na jednotlivcích, dokážou li si ponechat i přes tuto skutečnost své národní cítění a zůstat nadále hrdými Čechy. Často to souvisí s tím, jak moc jim kdo házel při budování kariéry klacky pod nohy.

  Samozřejmě existují i další odvětví, ve kterých máme schopné zástupce. Vědecký výzkum, lékařství, ekonomika, průmysl, to vše vždy patřilo k našim výstavním galeriím a v jistém smyslu stále máme co nabídnout. A také být nato hrdí. Přestože jsme tak trochu národ Švejků, naší nesmírnou výhodou je smysl pro improvizaci. V té jsme nejlepší na světě. Jestliže tedy někteří politici tvrdí, že národní státy jsou přežitek, patří k nepočetné skupině ideologů, pro které jsou pojmy, jako národní hrdost, úcta k tradicím a zvykům, naprosto neznámým pojmem. Nechť se tedy přidají k migrantům, sbalí si svých pár švestek a jdou si lehnout do stanů na pařížském či bruselském předměstí. A tady ať zůstanou ti, pro které je rozkvět vlasti a zachování její jedinečnosti jistou životní prioritou. Není totiž nic krásnějšího, než slyšet českou hymnu, vnímat úspěchy našich občanů ve světě či tleskat někomu, kdo něco pod českou vlajkou dokázal.

 Až budete příště fandit některém z našich sportovců, uvědomíte si naši svébytnost. Stačí vidět jít hrdé Rusy pod neutrální olympijskou vlajkou a uvědomit si, jak těžké to pro ně musí být, jakou národní potupu zažívají. Není naším úkolem posuzovat, jak se k tomu dopracovali, jde li o skutečné pochybení v oblasti dopingu či o pouhé politikaření podložené snahou urazit Ruskou federaci. Ale představa, že by Ledecká závodila pod symbolem Evropské unie a Merkelová jí předávala státní vyznamenání na slavnostním večeru v Bruselu je pro mnohé z nás nejhorším snem. Nechť Pospíšil, Jourová a další jim podobní odejdou tam, kde se budou cítit lépe. My vraťme vlastenectví do škol a naučme naše děti mít rády svou rodnou zem natolik, že za ni budou ochotné i umřít. Jedině tak budeme schopni zachovat svébytnost a samostatnost.

Jindřich Kulhavý