Nenávist se stupňuje, fakta zamlčují

  Česká republika má za sebou více, jak padesátileté období, kdy projevovat vlastní názor mohlo končit popravou nebo koncentračním táborem, později už za komunistů u moci se koncentrák změnil na těžkou práci v dolech či běžný kriminál.  Ruku v ruce s buřičstvím šla problematika zaměstnání, kdy možnosti dosáhnout vysokoškolského diplomu a dobrého postavení byly závislé na veřejně projevovaném názoru a ochotě podřídit se tehdejším standardům. To znamenalo leckde projít Jiskřičkami, Pionýrem , SSM a následně vstupem do KSČ. Samozřejmě to šlo i bez této procedury, nicméně bylo to složitější, náročnější a úspěch nebyl nikdy předvídatelný. Buď jste museli být skutečná mozková kapacita, nebo jste se nahoru nikdy nevyšplhali.

  Rok 1989 měl vše toto změnit. Postupně se upravilo složení naší společnosti. Restituce, privatizace a podnikání rozvrstvily český národ a došlo k postupné kapitalizaci. Někdo využil ostrých loktů a známostí potřebných i v době existence ČSSR, jiní přechod nezvládnuli. Digitalizace navíc otevřela dveře mládeži narozené do období boomu počítačů. První roky po tzv. Sametové revoluci vypadaly optimisticky. Začali jsme cestovat, bylo co prodávat, peníze a investice ze zahraničí k nám přicházely ve velkém. Až později nám došlo, že jsme si rozprodali dům, ve kterém jsme žili. Zaniklo plno do té doby pro nás významných značek, trh s realitami přešel do italských rukou, což zjišťujeme ve chvíli, kdy si domy kupujeme zpět za desetinásobnou cenu, než za kolik je vykoupili od restituentů právě  většinou Italové. Vodu vlastní Francouzi, velkou část průmyslu Němci, zemědělství, chemii a potravinářství  Slovák, zbytek patří pár nesmírně bohatým jedincům. Co je však podstatné, u této výprodeje bylo plno dosud činných politiků, ale i těch, kteří už sice odešli, ale jsou považováni za nedotknutelné. Mezi ikony patřili i Václav Havel, kníže Schwarzenberg, Bakala, Tošovský, Kocáb či textař Horáček, kteří stáli u počátku výprodeje českého národního bohatství. Ten seznam je dlouhý.

  Nynější politické elity částečně vyrostly na ještě relativně férovém bojišti. Měli jsme tu dvě silné strany, tedy ODS a ČSSD, které po rozpadu Občanského fóra převzaly otěže vlády a byly schopné i při vzájemné řevnivosti se domluvit. Dále tu byly ty další, tedy KDU-ČSL a KSČM, které se ideově naprosto rozcházely. Jejich doplňkem poté byly menší subjekty, z nichž některé vznikly díky novým ideologickým směrům, jiné jako podnikatelský projekt. Začal klesat význam kolosů ODS a ČSSD, schopní lídři byli postupně nahrazováni menšími osobnostmi. Jejich absence se projevila různě. Odněkud byly vytěsněny, jindy odešly samotné. Ať už to byli po skončení prezidentské mandátu Václav Havel, Václav Klaus, nebo po nějakou dobu odpočívající a Vysočině Miloš Zeman.  Moci se tak chopili lidé jako je Kalousek, pohrobek Václava Havla Schwarzenberg, buldozeři Topolánek či Paroubek, později jsme se dopracovali k Nečasovi podléhajícímu dračici Nagyové. Ta doba však vytvořila i Víta Bártu a později Andreje Babiše. Významnou součástí našeho bytí se stala Evropská unie natolik rozdílná od našich představ spojených se znalostí rozdílů mezi EHS a RVHP. Bohužel naše elity ve svém přesvědčení být moderními Evropany tyto rozdíly vůbec nepostřehnuly a my se stali, zpočátku i nadšenými, členy EU.  Ta se však postupně vzdálila myšlence původního EHS a přiblížila se výrazně právě RVHP částečně podpořené Varšavskou smlouvou. Pro nás došlo de facto jen ke změně ideologického nepřítele, kterým se ze Západu s USA staly Východ a Rusko.

  Vstup do EU a začleňování se do jejích struktur se staly mantrou pro řadu politických cestovatelů, naopak snaha upozornit na zápory  našeho členství byla potírána. S postupným vývojem EU a změnou z hospodářského zaměření na politické dochází stále k většímu rozdělení občanů jednotlivých zemí na prounijní a národní zájmy preferující. Tento stav ještě více prohloubily imigrační snahy, ekologické šílenství a genderové inženýrství vycházející od špiček EU. Na jedné straně tak stojí fanatičtí příznivci dalšího byrokratického a mocenského rozvoje EU podpořeného mohutným přísunem migrantů a vznikem multikulturní společnosti, na druhé zastánci tradic jednotlivých národů, klasických rodinných hodnot a logického myšlení. Prostor pro nenávist tak byl vytýčen, nyní na všech, jak se s tím poperou.

   Vzhledem k rozložení sil, které se sice momentálně přeskupuje, nicméně stále vychází z boomu liberálně-demokratického smýšlení, které se ukazuje být více diktátorským, než komunistický režim, je zájem navýšit hodnotu akcií EU za každou cenu. Demagogie tak zatlačila logiku do rohu, fakta jsou zamlčována a argumenty podložené nezfalšovanými statistikami jasně poukazují na zvrhlost této doby. Není to nic platné. Média ovládnula liberálně-demokratická klika využívající své moci a dovednosti. Indoktrinuje se ve školách, ekologická lobby válcuje zbytek světa včetně velkých společností. Teorie o vymírání Evropanů, ostatně naprosto nesmyslná v době, kdy se vysoký počet lidí stává celosvětovým problémem a snížení populace je tak spíše žádané, je doplněna mohutným importem problematických Afričanů. S tím přichází anarchie, zvyšuje se kriminalita a snižuje pocit bezpečí či standard našeho života. Spory o správnost tohoto směřování rozhořely na všech frontách a liberálové se začali projevovat. Agresivně a neústupně. Po posledních volbách do Europarlamentu, kdy se zvýšil počet euroskeptických poslanců, byli tito odsunuti na okraj bez možnosti získat důležité funkce. Bude tak pokračovat další tlak na změny vedoucí k islamizaci a afrikanizaci Evropy, stoupat vliv Německa a Francie. Zároveň bude pokračovat šílenství kolem vymyšlených důvodů klimatických změn, a pokud nezačne na celé planetě doslova mrznout, budeme přesvědčováni o téměř bezvýchodném oteplování planety způsobeném auty a výrobou elektřiny, plastovými brčky (plasty však problém skutečně jsou) a chovem dobytka.

  Zásadními bojovníky za zájmy EU jsou u nás především Top09 a Piráti, většinově ČSSD, KDU-ČSL a ODS, částečně ANO. Nenávist vůči oponentům zaznívající z úst Kalouska, Schwarzenberga, ale i rádoby demokraticky smýšlejících herců či organizátorů posledních demonstrací, se stala znakem poslední doby přičemž právě agresivní rétorika Kalouska či Fialy vůči většinou logicky argumentující SPD a momentálně i Trikolóře poukazuje na absenci demokratického smýšlení. Lídr Pirátů Bartoš politicky vyrostl na Antifě a Marjánce, podobně i jeho nejbližší okolí, což jej přibližuje nejtvrdšímu jádru liberálně a neomarxistickému (paradoxně je to nejblíže neofašistickému) směřování tvrdého jádra EU. To vše za podpory veřejnoprávních médií a Bakaly. Neziskový sektor mezitím pronikl do státní správy. O jeho drzosti svědčí dění v italském přístavu momentálně hojně navštěvovaném i přes zákaz italské vlády loděmi vlastněnými neziskovkami a pašujícími migranty z Afriky. Neustálé osočování  SPD a každého, kdo upozorňuje na zvěrstva páchaná ve jménu humanity a demokracie, hraničí již s kriminalizací. Potlačení svobodného projevu již překročilo hranici, kdy to lze považovat za neomezující. Nenávist mezi lidmi se blíží k bodu, který může znamenat občanskou válku a nepokoje. Kalousek a spol. si neuvědomují, kam až svým chováním tuto zemi vedou. Opravdu si to tak málo lidí uvědomuje?