Obhajoba titulu není snadná

   Honba za tituly se stala extrémní disciplínou. Mít vysokoškolský diplom je jakousi pomyslnou vstupenkou do velkého světa. Tedy aspoň plno lidí v to věří a je třeba si přiznat, že zahraniční společnosti se často tváří tak, jako by středoškoláci byli něco méněcenného. Celé to však zapadá do jakési filosofie liberálně demokratického Západu (už jen to slovní spojení je šílené, realita toho světa ještě horší), kdy o schopnostech jednotlivce nerozhoduje výše IQ a umění najít řešení v různých situacích, ale spíše prokázaná délka školní docházky, případně barva pleti či politická korektnost. Následné uplatnění ve společenském životě bylo dosaženo přebudováním tabulek, které určují, k jaké funkci už je třeba vysokoškolského diplomu. Čímž jsou nastaveny základní podmínky potřebné k honu za vzděláním.

  Úroveň škol je rozličná. Jestliže existují prestižní ústavy, jejichž absolvování je opravdu tím nejlepším důvodem k tomu bývalé úspěšné studenty zaměstnat ve své firmě, je plno dalších, které existují nikoliv proto, aby z Vás udělali skutečného odborníka v oboru, ale poskytnou Vám tolik žádanou zkratku před jménem. Na těchto školách nepočítejte se stipendiem, naopak, často je třeba si připravit nemalou částku k tomu, aby se z Vás stal inženýr nebo aspoň bakalář. Trochu specifické bylo rychlostudium práv v Plzni, které z Vás udělalo absolventa za dost peněz během krátké doby bez nutnosti docházet. Tam to s vysokoškolským titulem dotáhli k absurdní dokonalosti. A v mnohém se stali vzorem pro další školy, na kterých si své ,,vzdělání´´ lze doplnit. Samostatnou kapitolou jsou poté disertační či jinak nazývané konečné práce. Jakoby nestačilo vysoké množství škol, jejichž učební obory patří k naprosto nepotřebným, jejich ukončení odevzdanou prací na témata, která musí zákonitě vyvolat přinejmenším úsměv, spíše jsou však k pláči, je nutností. Především na školách s humanitním zaměřením jde o naprosto nedůstojnou a nepotřebnou činnost. Což si řada studentů uvědomuje a také tak k tomu přistupuje. Takže se příliš nesnaží a nejednou prostě zmáčknout na klávesnici svého počítače dvojhmatem ctrl+c a rázem je hotovo. Cestě do vyšších vrstev se rázem otevřely dveře.

  Petr Krčál a Magda Malá jsou posledními obětmi nesmyslného honu za dokladem o dosaženém vzdělání. Nikdo netvrdí, že by byli dobrými ministry, ale má li jejich schopnosti určovat důkaz o tom, že šli stejnou cestou, jako 50% vysokoškolsky vzdělaných lidí u nás, mezi dalšími známými třeba páter Halík, pak by své funkce musela složit více, jak polovina vysoce postavených úředníků, managerů a dokonce i plno pedagogů samotných. Být ministrem je otázkou nejen odbornosti, politické příslušnosti, ale mělo by to být spojeno i s morálními kvalitami, což se samozřejmě u velké části politiků nedá dohromady sloučit. O to větší pozornost by měla být věnována výběru kandidátů. Poslední vláda se tak trochu vymyká ze standardů těch minulých. Porodní bolesti při jejím vzniku jsou známé. Andrej Babiš si vybírá pouze naprosto loajální spolupracovníky, jenže těch už tolik vysoce kvalifikovaných nezbývá, protože ten, kdo vidí do problematiky vládnutí skutečného majitele Agrofertu, nechce riskovat své profesní selhání v podřízeném stavu jeho zájmům. Zůstávají tak pouze sluhové, kariéristé a egoisté. Odborníci z ČSSD jsou pro změnu politicky odpovědní předsedovi Hamáčkovi a je třeba si uvědomit, že sebemenší chyba může vést k rozkladu nestabilní strany, která svými dluhy a rozháraností balancuje nad pádem do historických análů.

  Studium vysoké školy by mělo být určeno těm, kteří na něj mají mentální a morální schopnosti a po jeho absolvování budou skutečným přínosem pro společnost. Ti, kteří jím neprojdou, nemusí být nutně hloupější. Často jsou daleko lépe připraveni nejen pro život, ale i pro vedoucí pozice, neboť přiznejme si, většina vysokoškoláků neumí nic navíc proti dobrým středoškolákům s dostatečnou životní a pracovní praxí. Celoevropská chiméra v podobě nutnosti mít nějaký titul je naprosto scestnou cestou, jejímž důsledkem je líná generace vysokoškoláků, kteří jdou poprvé do zaměstnání v šestadvaceti, často za pult do McDonalda, následně neuvažují ani o tom, že by měli rodinu. A mají li to štěstí a účastní se přijímacího pohovoru v úspěšném podnikatelském subjektu, jejich představy o vlastní práci a odměně za ní vzbuzují spíš úsměv či poklepání na čelo.

  Přiznejme si, že se v mnoha směrech přestal používat selský rozum. Pracující středoškolák se zaměřením na praktický obor či absolvent učňovského střediska s kladným přístupem k práci jsou daleko užitečnější, než konzument marihuany či kokainu s vysokoškolským titulem, případně snažící se prorazit s povoláním humanista. Kam to vede, to vidíme všichni. Neziskový sektor je plný vystudovaných lemplů, pro které je od mládí práce sprosté slovo. Vysokým školám prostě chybí důstojnost a prestiž. Co pak můžeme chtít od absolventů?

J3.K