Od levice k levici

   Nebyla by to však Merkelová, kdyby ve změnách postojů nepokračovala. Unikátním příkladem je její cca desetiletá přeměna ze zásadní odpůrkyně jakékoliv migrace do Evropy až po hlavní tvář politiky otevřených dveří. Zároveň se Merkelové podařil nevídaný kousek, kterým je naprostá změna v chování její momentální mateřské strany. Podobně, jako naše pravice postupně přes středovou polohu v určitých názorech sahající po levicových ideálech, změnila CDU svou rétoriku a v mnohém se shoduje s neomarxistickými liberálními názory Zelených. A nejen to, v Německu existují komunističtí pohrobci v partaji nazvané Die Linke. Jejich nedávný sněm byl ukázkou agresivity tolik připomínající někdejší nenávist, kterou bylo možno vnímat z projevů komunistických vůdců z dob normalizace. Tentokrát je namířená proti vlastenecky vystupující platformě AfD. V prohlášeních politiků z Linke zazněly plány, jak se zbavit AfD střelbou do jejích členů či jejich posílání na nucené práce. To vše v roce 2020 v kdysi obdivovaném výkvětu kapitalismu, prosperity a v ekonomickém ráji, tedy v Německu.

  Původní ambiciózní komunistka a agitátorka z východoněmecké bolševické mládežnické přípravky FDJ se postupně měnila ve výraznou pravicovou političku a oblíbenkyni ikony německé politiky Helmuta Kohla, kterého však v roce 1999 opustila v době, kdy došlo k aféře s dary pro jejich stranu. Jeho mentorství jí pomohlo až ke kancléřské funkci, na kterou dosáhnula v roce 2005. Před tím však byla již od roku 1991 ministryní vlády. A od doby její zvolení do nejvyšší funkce to jde s Německem tak nějak s kopce. První dva tři roky ještě šly, jenže poté i naše západní sousedy zasáhla ekonomická krize. V jejím průběhu začala Merkelová připomínat korouhvičku, což se týkalo především migrační politiky. Ze zarputilé odpůrkyně se již v roce 2012 stala zásadní podporovatelka a obhájkyně přílivu nepřizpůsobivých muslimů. Zároveň bylo možné vnímat stálé sbližování se ze Zelenými, jejichž zcestné ideologie získávaly živnou půdu především v bývalých správních celcích spadajících pod Německou spolkovou republiku. Jako by pomyslný prapor kapitalismu držely v rukách potomci Východních Němců.

  S politikou Angely Merkelové je spojené i ekonomické tažení proti Rusku a zároveň snaha po létech převzít opět vůdčí roli v Evropě. Těsné sepjetí s Francií je ukázkou pragmatického vnímání Evropské unie. Není náhodou, že v jejích řídicích funkcích se pravidelně nachází němečtí kariéristé a Merkelová i její kabinet tak drží moc ve svých rukách. Britové to vnímali až tak silně, že odmítli nadále dělat německo-francouzskému bloku kompars. Skutečností je, že jen minimum z návrhů a plánů jdoucích z berlínských paláců nenajde podporu v Evropské komisi a Evropském parlamentu. Sbližování se Zelenými a levicí však nese i své zkažené plody. Především CDU si nemůže ani zdaleka být jisté svou pozicí a dobrými volebními výsledky. Vcelku významný vzestup preferencí AfD se Merkelové natolik příčí, že při nedávném lokálním volebním úspěchu  Alternativy pro Německo na územní části patřící do bývalé NDR vytvořila obrovský tlak na společného kandidáta vítězů voleb podpořeného právě AfD a v podstatě jej přinutila k odchodu z funkce. Mimochodem právě AfD lze považovat za jedinou skutečně pravicovou stranu, která je však v Německu označována za populistickou, krajně pravicovou až extrémistickou stranu. V Německu před 30ti roky by to byl naprosto běžný politický subjekt s důrazem kladeným na národní vědomí a německou hrdost bez zbytečných excesů. Jenže při dramatické liberalizaci ostatních stran a neomarxicismu spojeným s vzestupem Zelených a úpadkem klasických stran vznikla mezi AfD a zbytkem obrovská mezera.

  Co se tedy Angele podařilo? Z kdysi výstavní skříně evropské ekonomiky, vysoké míry demokracie a vzoru pro řadu států se stala země s neúnosnou kriminalitou migrantů, vysokým počtem muslimů požadujících svá práva. Německé ženy se právem obávají o svou bezpečnost. Státní ozbrojené složky měří jiným metrem mládeži slučující se v agresivně se prezentující Antifě a opoziční nijak extrémisticky vystupující AfD. To i přesto, že v části německých správních celcích patří AfD k významným opozičním stranám a v jednom dokonce k rozhodující síle. Německý automobilový průmysl je i díky její neschopnosti vzepřít se snahám ekoteroristů ze strany Zelených na pokraji těžké krize a již začal s propouštěním zaměstnanců. Absolvovala jednu ekonomickou krizi, aby dovedla Němce do další. Stoupá míra cenzury a oklešťování občanských svobod. Nespokojenost prostých Němců je zatím spíše nevýrazná, nicméně vzrůstá a skupinky protestujících se již objevují v ulicích měst. Dochází k ovlivňování závěrů policejní práce a zkreslování statistik, média nekriticky podporují její politiku. Přestože se ukázalo, že migrace má záporný vliv na sociální hospodaření a nulový přínos pro pracovní trh, Merkelová nadále prosazuje přijímání migrantů, podporu neziskovek. Zároveň je výraznou představitelkou direktivního chování vůči zemím, které si dovolí mít jiný názor, než má ona.

  Merkelová vyrostla v socialismu a dlouhými kroky k němu opět Německo vede. Kruh se pomalu uzavírá. Je li možné, že jsou fyzicky i verbálně napadání zástupci AfD, politici z Die Linke beztrestně vyzývají k jejich střílení, jsou li v Německu vztyčeny sochy Marxe či Lenina, pak nelze tvrdit, že za Aší nedochází k posunu doleva. A tím, kdo to umožnil, je právě kancléřka Angela Merkelová.

Jindřich Kulhavý