Právě se nacházíte:

Oni se bojí

10. 02 2020

  www.inadhled.cz   Projevy strachu jsou součástí života každého z nás. Normální člověk zažívá situace, kdy se může obávat následků některých druhů činnosti. Bát se může mnoha věcí. Fyzické bolesti, nemoci, nedostatku peněz, špatné známky, návštěvy berního úřadu, smrti, návštěvy tchýně, prostě čehokoliv. Máte li děti, stupnice strachu se dost mění, protože Vaši potomci jsou Vám vším a Vy si uvědomujete, že často jsou jejich představy o možném nebezpečí diametrálně odlišné od těch Vašich. Uvědomujete si možné dopady nepozornosti a naivity, přičemž oni s lehkostí jim vlastní dráždí Vaše nervové buňky.

  V dospělosti už je strach velmi individuální záležitostí. Každý má v sobě jistou úroveň odolnosti, a čím dokážete být tvrdší, tím více máte většinou zaděláno na úspěch. Naopak příliš citliví jedinci musí překonávat dost překážek ve vlastním vědomí. Odvážní lidé tak mnohem více posunují pokrok dopředu, dosahují vyšších met, to vše zároveň při úmrtnosti převyšující její běžný průměr. Z čehož vyplývá, že mít určitou hranici strachu vůbec není na škodu, protože jsou situace, kdy Vás to může udržet při životě. To se týká především pokořování hranic lidských možností a fyzikálních zákonů. Posouváte li je stále dále, dostanete se za bod zlomu, tedy do místa, odkud není cesty zpět. O překročení už nemohou hovořit ti, kteří se za něj dostali a ztratili možnost návratu. Budiž jim země lehká.

  Strach je však veličinou i v docela jiném prostředí, než ve kterém jde fyzicky o život. Někdy jej zapříčiňují na první pohled zcela banální důvody, jindy je uvědomění rizik podstatně razantnější. Pětka ve škole je momentálním průšvihem, který slabší jedinec žijící pod tlakem řeší občas neadekvátně, přestože v důsledku nic neznamená. Jindy mohou být souhra okolností a její dopady skutečně fatální a je třeba se bránit. Vždy je třeba domyslet, co vše se může stát, rozlišit tragičnost přístupu a chování poté, když se něco nepovede. S následky je třeba se nějak poprat a jít dál.

  Moderní doba sebou přináší fenomén v oblasti komunikace. Internet a sociální sítě umožňují oslovovat se navzájem, aniž bychom se osobně znali. Osobnosti přidávají své příspěvky, kterými si zvyšují popularitu, běžní občané nachází ,,přátele“ mimo běžný rozsah své působnosti, probíhá komunikace mezi různými vrstvami obyvatelstva. Na facebooku si nikdo nevšimne, jste li uklízečka, svářeč, inženýr ekonomie či laborant. Může si povídat s kýmkoliv. Politici si toho již všimnuli a snaží se v tomto kyberprostoru získávat své příznivce a podporu. Bohužel určitá část veřejně známých lidí využívá anonymity prostředí a jejich profily jsou spravovány mediálními odborníky. Jestliže si u Andreje Babiše přečtete oslovení Čau lidi, je vcelku jasné, že Vás neoslovil samotný premiér, ale je to někdo, kdo byl pověřen spravovat jeho facebookovou stránku a vytvářet dojem lidovosti a zájmu o Vás. Nebuďte naivní, Babiš na Vás čas nemá a ani ho nijak dramaticky nezajímáte. Podobný přístup má plno dalších celebrit, ostatně nedávná chyba stránek ukázala, že i taková Greta Thunberg na psaní relativně primitivních příspěvků není sama a stojí za nimi PR tým vedený vlastním tátou.

  Existují však lidé, kteří komunikují sami za sebe, a to i přesto, že mají jisté politické ambice. Používají sociální sítě k šíření vlastních myšlenek, slávy a zvyšování popularity. Je velmi důležité je rozlišit. Nositelé ideologií nemusí být žádní myslitelé, pouze přijmou názor, vezmou ho za svůj a stanou se jeho zastánci bez ohledu na schopnost pochopit záludnosti toho, čím se prezentují. Dostanete li se s nimi do diskuze, většinou jsou součástí odpovědí hysterické výlevy, případně narazíte na jistou neodbornost a nakonec z důvodu jistých obav z další argumentace bude vaše vzájemná komunikace ukončena. Tito lidé vyvolávající jistou bouři se nakonec bojí o vlastní názor a ideologii budující ho.

  Ještě vnímatelnější je tato situace u osobností. Mají svou pozici a pózu, která je dotváří. Je třeba si uvědomit obecnou pravdu, kterou je jistá skutečnost. Lidé, kteří něčeho dosáhli, něco vlastní, mají podstatně větší důvody se něčeho obávat. Představují jistou doktrínu charakterizující to, čím se prezentují a o čem si myslí, že je nechá vystoupat výše. Jestliže nositelé ideologií pouze papouškují to, co jinde slyšeli, jejich tvůrci musí vážit slova a utvářet myšlenky. Když jim do toho vstoupíte a upozorníte ne některé ,,nedostatky“, stanete se nepřítelem. Nositelé Vás zkusí udat, ničit, otravovat, tvůrci jsou nad toto povýšeni, pouze Vás zablokují, začnou ignorovat. Ani jedna skupina však není ochotná na úrovni diskutovat. Platí to především pro moderní liberály. Jsou si natolik jistí správností svého směřování, že nepřipouští možnost omylu. Pustíte li se do rozboru a snažíte se jim ukázat jistou děravost jejich teorií, dostanou obavy, že jim rozšlapete bábovičky. Setkáte se u nich s naivitou, nenávistí a velkým strachem z rizika, že jim vezmete jejich představy a ideály. Evidentní to je nejen na sociálních sítích, ale i veřejnoprávních médiích. Výběr vystupujících v diskuzích je velmi pečlivý a tendenční. A když už se omylem stane, že je pozván někdo, kdo je schopný rozbít předem připravené teorie a režii, hysterie na sebe nenechá dlouho čekat a už ho v televizi pravděpodobne dlouho neuvidíte. Všimněte si kolik známých tváří zmizelo z obrazovek, případně se na ně ani nedostalo. Jde o trend. Až i Vás příště někdo za prostou diskuzi o politice, ekonomice či výchově zablokuje, udělal to proto, že se bojí.

Jindřich Kulhavý (J3.K)

 

 

 

Speciály

Tipy