Předávání zkušeností a dovedností

  Předávání umu a zkušeností patřilo k jisté formě vzdělání a nahrazovalo částečně školu. Teprve s rozmachem školství a centralizace škol poskytujících vyšší vzdělání ve velkých měst dochází k úprku mladých z venkova, ale i k opouštění rodinných tradic. Postupně tak končí dosavadní praxe dědění řemeslných dovedností a když už se mladí od rodičů něco naučili, většinou z toho čerpají až v pozdějším dospělém věku a pouze jako koníček či nutnost spojenou například se stavbou vlastního domu. Ovšem už i tento způsob využití především řemeslného umu zaniká, stavby na klíč jsou stále populárnější a dělat cokoliv svépomocí už se téměř nenosí. Navíc se doba překotně mění, a přestože zákony fyziky a mechanika samotná stále existují, nynější průmyslové produkty a elektronika nás dostaly do situace, kdy něco opravovat je bezpředmětné.

 Jestliže tedy v dobách dávných bylo běžné, že se na venkově mladí učili od svých rodičů především hospodařit a dcery zvládaly všechny domácí práce, přičemž kvetla i řemeslná výroba a venkované byli často naprostými universály, se zvyšováním úprků za ,,lepším‘‘ životem do měst se tato schopnost umět mnohé vytrácí. Touha po vyšším vzdělání odváděla mládež z venkova již v 19. století a úprk do metropolí pokračuje dodnes. Venkov se vylidňuje a stárne, z mnohých chalup se staly nemovitosti určené pouze k víkendové rekreaci. Zemědělství tak trpí výrazným nedostatkem jak manuálně pracovat ochotných mladých lidí, tak i zkušených fachmanů schopných opravit cokoliv. Staří mistři odchází do důchodu a učňovská střediska zejí prázdnotou a zanikají. Ani ve městech už to s předáváním odbornosti na úrovni řemesel není nijak slavné. Starší generace ještě umí rozebrat a složit 30 let starou pračku či sekačku, u nových výrobků jde o ztrátu času, protože jsou vyráběné tak, aby to opravit nešlo. Navíc zatímco dnešní padesátníci rozeznají matku od šroubku, mládežníci umí už jen hledat na googlu a streamovat videa.

  Naučit něco své děti se tak z předávání živností a širokých znalostí smrsknulo většinou na mimopracovní a mimoškolní aktivity. Týká se to tedy sportu, kultury a v užším rozsahu motorismu. Sport je naštěstí stále tím odvětvím, kterému se i přes naprosto nedostatečnou státní podporu věnuje plno lidí každého věku. Rozvoj cyklistiky, lyžování a horské turistiky nabral na obrátkách po tzv. Sametové revoluci, kdy možnost vycestovat do alpských masívů v zahraničí, později i o něco dále, výrazně stoupnula. Podobně se daří vodním sportům spojeným s mořem, zde jde však spíše o exotické disciplíny, nicméně je fajn, že tu ta možnost je. I když už tátové nemají tolik času jako kdysi, což lze vysledovat například při srovnání množství amatérských fotbalových soutěží před rokem 2000 a po něm, pořád ještě vidíme, jak se děti, které se podaří odtrhnout od tabletů, dostavují na různá sportoviště. A skuteční fandové pro některé disciplíny se snaží překonat elektronickou dobu a své potomky vrátit do reality.

  Kultura je trochu složitější odvětví, tam si děti hledají vlastní uplatnění poplatné své době. I když bude mít dcera vzor ve své mámě baletce, je pravděpodobné, že se stejně výhradně baletu věnovat nebude a zvolí nějakou modernější formu tance. Tak, jako dcera švadleny určitě neskončí jako zaměstnankyně textilních závodů, ale spíše se dá na cestu módní návrhářky. Zní to mnohem honosněji. V kulturní sféře se občas dědí i vlohy, není to však pravidlem a někdy to může skončit i tragicky. Příklady tu jsou, například Rudolfovi Hrušínskému se jeho syn Jan vyloženě nepovedl, případně tak i Petru Novotnému jeho potomek Pavel, který předvádí tragikomická čísla již v politice. Existují však i výjimky, například v hudební branži.

  Jedním z posledních odvětví, kde se láska k oboru může dědit, je motorismus. Bohužel i jemu zvoní umíráček. Jeho nákladnost je jen jednou z mnoha stinných stránek. Tažení pseudoekologů proti autům a motocyklům stále více zmenšuje prostor patřící do teritoria samců. Fenimismus, zelenání mozků a ekonomické vysávání kapes vyznavačů motorismu jsou hrobem pro radost z života za volantem či řídítky. Ještě v prvním desetiletí tohoto století se zdálo, že lidem milujícím techniku ve starém i moderním hávu nic radost nevezme. Přišlo zdražování paliv, nastavování norem, omezování rychlostí, s tím vším se dalo vyrovnat. Ale ekologické daně, které mimochodem planetu nijak nezachraňují, mnohonásobná zdanění všeho, co se vozidel týká, omezování vjezdů a snaha zlikvidovat spalovací motory, to vše dělá z motorismu okrajovou záležitost. I přesto se automilci snaží své děti naučit milovat volant a řídítka. Zároveň s uměním jezdit jim vysvětlují zákony mechaniky i fyziky, to i přes to, že na okruh někdo klidně přijede s Teslou, která se po dvou kolech přehřeje a po čtyřech vybije. Kdo si nepřivoněl pořádně ke spalovanému benzínu a smrdí mu pálící se pneumatiky v zatáčkách, nikdy nepochopí vášeň, kterou dokáže vzbudit v člověkovi sportovní řvoucí automobil či koleno škrtající v zatáčce při jízdě na motocyklu. Nemusí to však být nutně spojené s jízdou na okruhu, i pohodová vyjížďka do krásných serpentýn má své kouzlo. A mnoho mladých už ho nikdy nezažije.

  Žijeme v době, kdy to, co dělají rodiče, je zastaralé a vlastně úplně na nic. To je teorie, které se řada mladých drží. Rodiče ztratili nejen autoritu, ale často k nim jejich děti nemají ani úctu a neváží si ničeho, čeho dosáhnuli. Chtějí po nich sice luxusní život, ale už nepátrají po tom, jak se k němu rodiče dostali, případně co změnit, když se to nepovedlo. Mládež ovládá mobily, počítače, vyzná se v ekologie, respektive si to myslí, ve stávkování, ale neví, co je to ráčna, majzlík či jak funguje soustruh. Možná tak kladivo, ale vše rozmlátit nelze. Těch pár tátů a maminek., kteří dokážou přivést své děti k nějakému umění či je cokoliv skutečně praktického naučit, si zaslouží náš obdiv. Mladí lidé jsou pořád stejně šikovní. Jen zdaleka ne všichni jsou správně směrováni. A bohužel, to je vina nás starších. Mohou za to nenaplněné ambice, lenost, pohodlnost a neochota s dětmi pracovat. Necháváme tak prostor pro ty, kteří je vedou mimo oblast našeho chápání a dosahu. Je naše vina, kam dojdou, pokud to bude na scestí. A naše zásluha, dosáhnou li určitých morálních, odborných či dovednostních kvalit. Jen tak budou moci pokračovat v tom, co jsme si vysnili my.

Jindřich Kulhavý