Problémy s vodou

  Geografická poloha České republiky. Naše země má to štěstí, že v ní pramení plno řek. Není nic krásnějšího než stát v divoké přírodě u pramene budoucího veletoku. Jde však jen o subjektivní pocit, protože to znamená, že jsme v jistém smyslu střechou Evropy, ze které vše steče jinam. Bohužel, to není úplně výhoda, pokud si uvědomíme průtok vody v horní, střední a dolní části velkých řek. Takže romantika převažuje nad praktičností. Sice si můžeme regulovat čistotu toků (ne, že by se to vždy dařilo), ale prostě nám ta voda odtéká někam jinam.

  Počasí a podnebí.  Českou republiku s výjimkou Jižní Moravy obklopuje prstenec hor poskytujících většinou díky přídělu sněhu dostatečnou zásobu vláhy. Bohužel poslední roky díky přirozeným klimatickým změnám toho bílého nadělení moc nepřinesly. A pokud napadne, většinou je to relativně krátkodobý stav. Už dávno zima na horách s metrem sněhu netrvá aspoň 4-5 měsíců, jako tomu bývalo dříve. Jde ovšem o pravidelnou změnu, která rozhodně není způsobena člověkem. Klima se prostě mění v určitých fázích a tyto výkyvy mají svou křivku. My se momentálně nacházíme v období teplejších roků a je možné, že za pár let na tuto dobu zachumlaní v termoprádle budeme rádi vzpomínat. Zima tedy momentálně už není tím, čím bývala a rozhodně jarní roztátý příděl sněhu nestačí dozásobit spodní vody. Nicméně stěžovat si na klima je pouze vodou na mlýn ekoplašistů, kteří právě toto chtějí slyšet. S nedostatkem vody přesto počasí samozřejmě souvisí. Víme, že nás nečeká žádné překvapení v podobě náhlého zlepšení situace, a ještě pár let může být tento stav setrvalý, musíme s tedy naučit s tím žít a najít způsob, jak s vodou lépe hospodařit. Žádná Gréta a ekoaktivisté tuto realitu nezlepší.

  Hospodaření s vodou. Pravdou je, že mnoho vody z domácností odtéká zbytečně, na druhou stranu se vrací tam, odkud přišla, tedy do země, do vodních toků. Takže to vezměme jinak. Plýtváme s pitnou vodou, respektive tou k pití upravenou. Zalévat zahradu tímto zdrojem je skutečně ekonomický nesmysl a zachytávání dešťové a odpadní vody s výjimkou té z toalet a kuchyňských dřezů či praček by mělo patřit k základním požadavkům již při počátku stavby nových či rekonstrukce starších domů tam, kde není dostatek jiné vody, například ze studní a vrtů. To se týká rodinných domů, ale možná děláme chybu, že ignorujeme jisté možnosti i v městské zástavbě. Závlahy parků a ulic prováděné z jakýchsi podzemních nádrží naplněných dešťovou vodou by možná nebyly od věci, nicméně jde o tak složitou realizaci nápadu, že je asi jednoduší brát vodu z řeky městem protékající. Nicméně v nových čtvrtích by to bylo jistě řešitelné.

  Politika.  Politici nám ukázali, co lze s vodou provádět. I za komunistů se dbalo na to, aby se stavěly přehrady, udržovala se splavnost řek. Od tzv. Sametové revoluce stavby přehrad a budování rybníků přestalo. Místo návratu k mokřadům a zmenšování velkých ploch neschopných zadržet vodu se hospodaří na obrovských lánech, na kterých chybí meze, strouhy a koryta potoků jsou často zanesená bahnem, které stéká v období přívalových dešťů právě z velkých polí. Občas taková ,,lavina‘‘ spláchne nějakou obec. Navíc chemicky prohnojená pole vytváří smrtící koktejl pro velkou část zvířat a rostlin. Absolutně chybí zádržné systémy a ekosystémy spojené s přírodou, například mokřady. Je to směr, kterým by se měli vydat všichni ti Zelení & spol. Auta a elektrárny nejsou důvodem k tomu, aby se vše měnilo, nemohou za nedostatek vody, oteplování. Opět lze jen opakovat, že jde o přirozený proces, ale naučit se zacházet s vodou, když je jí relativní nedostatek, to by mělo být základní prioritou politiků, ekonomů a milovníků přírody.

  Kšeftaření. Prodej naší pitné vody zahraničním investorům byla jedna z nejzásadnějších chyb postkomunistického vedení. Zůstaly nám většinou rozvody ve špatném stavu, ale cenu pitné vody stanovují zahraniční firmy. Takže prioritou dalších vlád by mělo být navrácení průmyslu spojeného s dodávkou pitné vody zpět do rukou státu. Těžko lze po létech volat po potrestání všech, kteří tuto situaci způsobili, ale správným trestem by měl být doživotní kriminál.

  Voda je základní životní potřebou a její čistota a množství měřítkem bohatosti národa a státu. Bohužel je svěřena do rukou lidí, kteří v ní vidí i ekonomický přínos a možnost pro své obohacení. Ať už jde o politiky, obchodníky či ekoaktivisty. Skutečně moudří lidé v ní vidí její nespoutanost, sílu, životadárnost a krásu. Naučme se k ní chovat s úctou. Ona si to zaslouží. Peněz a zlata se nenapijeme. Bez vody nebudeme.

  Jindřich Kulhavý