Rozdíl v počtech kupeckých a pohledu ekonomů.

  Jak bylo včera uvedeno, základní myšlenkou textu byla úvaha, že mít majetek svazuje. Tím byl zvýrazněn majetek hmotný. Máte li dům, ke kterému máte skutečně vztah, neustále ho zvelebujete a investujete do něj. Jeho hodnota tím však stoupá minimálně, a to ať finanční, tak užitná. Vezmeme li to do důsledku, většinou jde o jisté estetické a pocitové změny prováděné v jistých cyklech. Na zahradě každý rok, v interiéru průběžně, nicméně většinou s dlouhou periodou.  Zásadnější stavební úpravy na sebe nechávají čekat i desítky let. Po celou tu dobu však vynakládáte stále nějaké prostředky s tím, že chcete, aby ten dům vypadal dle Vašich představ. Jednou ho přeci předáte dětem. Dá se očekávat, že první, co udělají, je jeho prodej nebo totální přestavba, takže to, co jste po celou dobu s láskou tvořili, jaksi s Vámi zmizí.  V podstatě jste ke svému domovu přimknuti více, než je pro život potřebné. Kolikrát za rok využijete drahý bazén, luxusní nábytek na zahradě či jiný doplněk?  Opravdu potřebujete 6 televizí? V podstatě tedy budujete své hnízdo, místo abyste třeba poznávali svět. Samozřejmě je to o prioritách. A máte li tendenci majetek hromadit, nakoupíte další dům, byty, dokážete žít z nájmů, byť ztráty při rozličném přístupu nájemníků mohou zisky značně snížit. Až potud logické a pochopitelné, ovšem jen do chvíle, kdy zaujmete někoho, koho napadne, že toho máte moc. Vynechme nyní zloděje, podvodníky a zaměřme se na státní úřady. O vlastnictví aut a podobných věcí není třeba se rozvádět. Je to krásný koníček, ale v důsledku máte jeden zadek, který můžete dát do jednoho auta. Jezdit ve čtyřech najednou prostě nejde, i když mít je stát před domem je hezký pohled. Investice do pojistek a režie už tolik ne, navíc jste zase na očích. Někdo to má rád, jiný uvažuje pragmaticky.

  Dopracovat se k majetku lze různě. Poctivou prací v továrně či menší firmě za pomocí vlastních rukou a v zaměstnaneckém poměru to jde ztuha a přiznejme si, že tudy lehká cesta nevede. O něco lepší to mají schopní lékaři, manažeři velkých firem. Vyšší platy umožňují větší rozmach, ovšem i tady je cesta delší a k majetku se propracováváte postupně. Chcete li však být úspěšnými dříve, musíte riskovat. Jsou dvě zásadní možnosti. Buď začnete podnikat, nebo se stanete politikem.  Podnikání je velmi široká oblast, můžete být právník, ekonom, stavař, kreativec, obchodník, herec, v podstatě cokoliv, s čím lze otevřít firmu. Ovšem v tuto chvíli se stáváte potencionálním zločincem, protože neexistuje případ, kdy se podniká na 100% čistě, ač si to někdo myslí. Vždy je něco, co se státu nebude líbit. Můžete mít sebelepší účetní, daňové poradce. Je to jako při jízdě v autě. I ten nejzodpovědnější řidič dělá přestupky, byť nevědomky.  Díky tomu se stáváte hříčkou v rukách Finanční a Celní správy, policie a zvůle soudců a exekutorů. Veškerá důkazní činnost je předaná na Vás a cokoliv, co máte, je v ohrožení. Stát se s Vámi párat nebude. Navíc konkurenční boj, odklánění zisků, daňová optimalizace, dotační programy, systém úhrad a chování velkých hráčů dělá z podnikajících další terč, při jehož zásahu Vás čeká dost možná odchod pod most. Rizika podnikání jsou obrovská a zisky tomu úměrné jen někdy.  Tím se vysvětluje, proč mít majetek neznamená být svobodný a žít v jistotě.  Každou hodinu o něj můžete přijít. Státní hydra je nenasytná. Což si uvědomují i ti nejúspěšnější podnikatelé, kteří se vzápětí přesouvají do politiky.

  Politika je ošemetná věc. Lákadel čekajících na progresivní jedince je moc a většinou toho dokáží využít. Obrovské majetky napsané na příbuzné jsou často do očí bijící a rizika s nimi spojená bývají často důvodem k bezesným nocím, nicméně nevezměte to. O Kalouskovi se říká, že mu patří Jižní Čechy, Babiš přes dotace a mizerný odvod daní prachsprostě bohatne. Gross byl tak křišťálový, že ho asi otrávili, je ale řada dalších, o kterých bychom mohli pokračovat. S politikou jsou však v těsném sepjetí i lobbisté, šíbři a kmotři, na nichž zase sedí policie. Celý tento holport vyvádí ze státního rozpočtu tolik peněz, že se každý podnikatel musí kroutit při odvodu každé koruny daní vzteky. Státní projekty za miliardy jsou často obrovskou pračkou hotovosti, ovšem všichni mlčí a čekají na každý kus svého lizu. Jak je však vidět, občas se ucho utrhne a náhle je důvod se strachovat. Daň za nenažranost může být vysoká, bohužel však pouze u nižších vrstev. Páni politici se vždy nějak domluví.  Kdyby se totiž zavírali navzájem, neseděl by Dalík, ale dveře by mu držel i Topolánek, rozhodně by tam však nebyli samotní. Fešácký kriminál se s penězi dá asi vydržet, nicméně o svobodu na nějakou dobu přijít můžete. Takže nakonec je nejvýhodnější být europoslancem, i proto je tam takový nátřesk.

  Ještě k penězům v hotovosti. Argument, že jejich cena padá o 2% ročně, neobstojí. Hotovost uložená v bankách vydělává především bankéřům. Směřování k záporným úrokům je dalším tahem na náš majetek, navíc kladné úroky nepokrývají inflaci a poplatky bankou určené zároveň. Platby kartou jsou pod naprostou kontrolou státu a přicházíte tím o náznak jakékoliv svobody. Jsou často i dražší, pro obchodníky nevýhodné a elektronický systém zneužitelný. Navíc už nastaly situace, kdy stát či banka jaksi zkrachovaly a střadatelé rázem přišli o své úspory. Je třeba si připomenout, že tento stav může být kdykoliv vyvolán uměle. Jistě, i hotové peníze mohou být bezcenné díky obrovské inflaci, možná poté by byl hmotný majetek jistou zárukou. Nicméně stát má ve své moci nástroje, kdy může poměrně rychle a pružně vyvlastňovat, znárodňovat či prostě vyzvat k odevzdání.  Pokud si myslíte, že by Češi vyšli okamžitě do ulic, jistě tomu nevěříte. Útoky na soukromé vlastnictví se budou s prosazováním se liberálních demokratů zvyšovat, ostatně jejich předchůdci komunisté nám to v roce 19ž48 předvedli v přímém přenosu. Takže i kdyby skutečně polštářová zásoba hotovosti ztrácela na ceně, pořád s ní můžete pružněji pracovat a stát Vám na ni nesáhne tak snadno. To je kupecký výpočet, k tomu nepotřebujete mít ekonomickou školu. Tedy pokud myslíte na sebe a ne na státní progres. Navíc investovat do zboží, jehož cena neklesne pod kritickou mez a zůstane vždy prodejnou komoditou, lze průběžně pořád a bez státního dohledu s ním obchodovat. I tady existují rizika, ale dají se akceptovat.

  Filozofickým náhledem tak je přístup autora k této problematice možná trochu zvláštní, přesto ale vcelku logický. Majetek je pro stát rudým hadrem, ale ten ho má pořád nějak ošéfovaný. Hotové peníze jsou však daleko horší, protože na ty dosáhne daleko složitěji. I proto je snaha je postupně zlikvidovat a dostat pod kontrolu. Je lepší přijít ročně o 2% hodnoty peněz, než riskovat jejich naprostou ztrátu. Pokud toto někdo nechápe a vnímá sám sebe být ekonomicky gramotným jen proto, že používá kreditku a peníze má na účtu, jde o velmi naivního uživatele bankovního sektoru a lacinou kořist.

J3.K