Sdílení čehokoliv je žádané a kontraproduktivní

  Právě uvědomění si výše uvedeného vede již déle ke snaze okleštit instituci soukromého vlastnictví. Takoví komunisté tomu říkali vznosně kolektivizace. Ona původní myšlenka spoluvlastnění má svou logiku. Vznik družstev není výsadou jen doby po roce 1948. Již dříve existovaly například cechy řemeslníků bojující za svůj obchod, kdy jednotlivci sice vlastnili své dílny a provozovny, ale společně bojovali za svůj byznys. Sdíleli tak společná pravidla a snažili se získat výhody. Bylo to však založeno na jistém stupni dobrovolnosti. Vznik družstev po uchopení vlády Komunistickou stranou byl trochu jiný případ. Kolektivizace zemědělství například začala zabavováním statků, polí a výrobních prostředků včetně hospodářských zvířat. Dobrovolnost byla vynucována násilím a často docházelo k těm nejčernějším scénářům. Přesto se řada hospodářů vstupu do JZD usilovně bránila, protože sdílet své s jinými, kteří nic neměli, vždy bylo proti logice. Podobně vznikaly i jiné ,,podnikatelské‘‘ subjekty, družstva se stala fenoménem své doby. Ať už to byla bytová, řemeslnická i výrobní. Někdy šlo o jeden z mála způsobů, jak relativně svobodně podnikat, jindy o možnost být něčeho spoluvlastníkem, občas o státem preferovanou variantu hospodaření.

   Po tzv. Sametové revoluci se po JZD slehnula zem rychleji, než bys řekl švec. Částečně za to mohly restituce, dále dravost nové podnikatelské sféry, jindy vyšší zájmy. V jiných oblastech však existence družstev přetrvává. Například bytová družstva fungují dále, a dokonce jejich založení dosud bývá běžné tam, kde se privatizují celé bytové domy. Navíc družstvo jako takové je rovnocenným podnikatelským subjektem těm jiným populárním, například akciovkám, esróčkům a dalším. V tomto případu je tedy sdílení určitého majetku jistým způsobem, jak vůbec fungovat a existovat. Existují však i jiné případy, kdy je právě sdílení čehokoliv sice moderní, ale v mnohém kontraproduktivní. Především mladá generace je pod vlivem jistého nátlaku nic nevlastnit, ale vše mít k dispozici. Ze sdílení se tak opět stává fenomén poslední doby. Může za to nové levicové směřování západní společnosti, z níž tento způsob uvažování vychází?

  V podstatě dochází k tomu, že se dá sdílet mnoho součástí, z nichž se skládá náš život. De facto se stalo moderním sdílet dopravní prostředky od koloběžky až po automobily. Trend v této oblasti je natolik silný, že si jej za svůj vzali i tvůrci Nového světového řádu (NWO) a Zeleného údělu pro Evropu. Součástí jejich ideologie jsou sdílená vozidla, navíc bez množnosti cestujících zasahovat do jejich řízení. Vlastnit a ovládat auto tak mají mít možnost již za pár let jen vyvolení. Což povede k mnoha úkazům spojeným se ztrátou svobod a možnosti kontrolovat a korigovat pohyb osob. Možná právě toto Vám pomůže pochopit, kam novodobá kolektivizace zase směřuje. A opět za tím stojí elity, které si vytváří prostor pro koncentraci moci a posílení svých pozic. Postupně sdílené by mělo být podstatně více věcí. Již vznikají pokusy s ledničkami, do nichž každý dá, co chce, a jiný si pro změnu zase vezme to, na co má chuť. Zní to šíleně, ale opravdu to tak je. Podobné experimenty začaly ve firmách. Sdílení se tak netýká jen dopravních prostředků, společných prostor či názorů a příspěvků na sociálních sítích, bytů v systému Airbnb, ale postupně i dalších předmětů do nedávna patřících výhradně do soukromého vlastnictví. Dokonce jsou tu aktivity směřující k rozbití klasické rodiny. Zdá se, že ideálem ideologů je sdílet partnerky a děti. I to je jasný signál k tomu, že něco není v pořádku. Ostatně sdílení dětí, není to součást migrace?

  Je třeba si říct, že některé nabízené formy sdílení mohou vypadat lákavě. Zní to logicky. Proč vlastnit auto, když ho sice za úplatu, ale bez potřeby starat se o něj mohu používat tehdy, kdy ho potřebuji? A když ne, nestojí zbytečně na mé zahradě. Nemusím do něj investovat. Proč nevyužívat na krátké trasy po městě ekologickou koloběžku či kolo, když si je mohu vzít kdekoliv a jinde je nechat bez strachu, že mi je někdo odcizí? To zní dobře. Jenže právě tato vozidla nás mají varovat. Koloběžky poházené kdekoliv, často hrubým zacházením poškozené, ukazují na nevýhody toho, když je nevlastníte. Nulový vztah k takovým věcem, které Vám nepatří, je v důsledku likvidační. Své o tom ví půjčovny aut či správci firemních flotil. Výše zmíněná ztráta svobody při používání automobilů je tak pouze jedním se záporných faktorů. Dalším je zcestná výchova k absenci osobního vztahu k věcem, které nevlastníme, ale pouze používáme. To pochopili předsedové JZD už v komunismu, kdy museli napravovat škody způsobené družstevníky bez vztahu k věcem. Průměrně inteligentní traktorista na traktoru jezdil, dokud neupadlo kolo. Když ho nynější zemědělec kupuje ze svého, vlastní ho, tak ho také opečovává tak, aby výrobní prostředek sloužil co nejdéle a spolehlivě.

  Vychovávat mládež k tomu, že bude věci pouze užívat, ale nikoliv se o ně starat, je sice byznys pro správcovské a servisní firmy, ale zároveň to evokuje nulový vztah k majetku a absolutní absenci zodpovědnosti k němu se vztahující. Tento způsob vzniknul v USA, kde jsou lidé vycházející z tradic Divokého západu zvyklí za život totálně změnit několikrát profesi i bydliště. Nejsou často vázaní k místu a věcem. Evropská kultura je v tomto jiná, byť se ji elity snaží rozdrtit přílivem migrantů. Vztah k tomu, co budujeme a vlastníme patří k hlavním atributům evropské vyspělosti. Moderní formy sdílení jsou krokem zpět k levicovému chápání života. Cokoliv vlastnit znamená zodpovědnost a výchova k ní je prioritou každé společnosti vyvíjející se správným směrem. Potlačování soukromého vlastnictví a jeho svrchovaná kontrola státem, včetně finančních úspor, je tak pouze dalším krokem k ovládnutí lidstva i jednotlivců nebezpečných pro své schopnosti…šetřit, hospodařit a být méně závislými.

Jindřich Kulhavý