Tak už zase makáme na stát

  Konec socialismu nechal naší ekonomiku překvapivě v docela solidní kondici. Komunisté mysleli na důchodce více, než kterákoliv vláda po nich. Měli jsme fungující zdravotnictví, školství, sociální sféra fungovala. ČNB ukrývala ve svých sejfech dostatečnou zásobu zlata. Naopak jsme zaostávali v technologické sféře, naše továrny byly relativně zastaralé a výrobky z nich často konkurence neschopné. Byli jsme relativně soběstační v potravinářském průmyslu, zemědělství produkovalo dostatečně bohatou a rozmanitou zásobu základních plodin a živočišných výrobků. Přestože jsme se závistivě koukali na Západ, z postkomunistických zemí jsme na tom byli téměř nejlépe. Západní státy přesto měly velký hospodářsko-ekonomický náskok. S tím jsme se měli po roce 1989 smířit a snažit se postupně jej snižovat.

  Místo toho jsme se snažili vyrovnat sousedům z Německa a Rakouska co nejdříve. Způsobů, jak toho dosáhnout, se hledalo více. Zpočátku se restituovalo, čímž došlo k mohutnému výprodeji především nemovitostí většinou do rukou cizinců. Italové skoupili reality ve všech větších městech za pár korun, aby je o 20 let později Čechům zpět odprodali s obrovským ziskem, kdy se jim původní náklady vrátily dávno formou nájmů a následné prodeje zdesetinásobily výtěžek původního vkladu. Další fází byla snaha získat do státní pokladny nové příjmy. Nakonec zvítězila divoká privatizace, která možná nebyla špatným nápadem, ovšem provedení značně pokulhávalo za původními plány. Z původní snahy zapojit do rozdělení státního majetku širší části obyvatelstva spekulanti s větším množstvím informací a vstupním kapitálem vytěžili maximum. Řada dosud produktivních podniků po absolvování privatizace skončila v rukách neodborníků, nebo je pohltila konkurence a postupně ukončila jejich produkci a existenci. O tom, jak obrovskou ztrátu pro Českou republiku privatizace nakonec přinesla, se nikdy nedozvíme. Odtok peněz byl obrovský. Pár tisíc lidí na tom všem neskutečně zbohatlo, politikové nevěděli, co s penězi získanými na provizích a úplatcích, ale celkově stát extrémně zchudnul. Privatizovat se mělo pomaleji, s rozvahou a především dostatečně transparentně. Nestalo se, takže bylo třeba sehnat další peníze. Guvernér ČNB Tošovský rozprodal český zlatý poklad, vláda Václava Klause zlikvidovala fond určený na udržení důchodového systému, začaly se zvyšovat daně. Co však zůstalo při starém, to byla touha politiků po dalších penězích a umění dostatečně plýtvat státními prostředky.

  Posledním hřebíčkem do rakve ve smyslu státního majetku jsou církevní restituce. Je třeba připomenout, že jejich největším prosazovatelem se stal Miroslav Kalousek. Je veřejným tajemstvím, že údajně obdržel  až 5 miliard korun určených na korupci odpovědných politiků schvalujících proces těchto restitucí. Je li to pravda, to opravdu nevíme, nicméně výsledek je všem známý. Často zaniklé řády byly znovu obnoveny nebo oživeny, pár mnichů či sester rázem spravuje majetky za miliardy korun, přestože státu toho moc nezbylo. Samotná církev si velkou část samozřejmě ponechá a bude vydělávat na pronájmech, zbytek odprodá movitým zájemcům. Je třeba si připomenout, že majetek církve narůstal po mnoho století a jeho původ je často obarven krví obyvatelů Českého království. Moc jednotlivých řádů vycházela často s diktátorských metod Vatikánu a rozhodně se nedá říct, že by církevní hodnostáři byli vždy mírumilovnými kněžími. Naopak, často byli tvrdšími feudály, než velká část šlechty a žili si dobře na úkor prostého obyvatelstva, o čemž svědčí bohatství uložené v majetku. Postup státu při zabavování byl kdysi v souladu s těmito vědomostmi a navracení se mělo soustředit především na církevní stavby a symboly, nikoliv na zemědělskou půdu, lesy a nemovitosti historického významu.  Únik mnoha dalších desítek až stovek miliard je tak na světě a je neuvěřitelné, že se pod to někdo v době, kdy vliv církve poklesnul v Čechách na historické minimum, podepsal.

  Státní majetek se scvrknul na minimum a již dávno neprodukuje dostatečné zisky. Ty musíme nahradit my placením daní. Ty jsou mnohonásobně zastoupené ve všem, co si jdeme koupit. Vícečetné zdanění potravin, pohonných hmot, energií, bydlení, tedy všeho kolem nás, je zdrojem státních příjmů. Stát by tedy měl úměrně tomu pracovat pro občany. Místo toho je perzekuuje, trestá, šmíruje. Politici a úředníci, kteří jsou námi placení správci námi odváděných peněz, si často žijí daleko lépe, než my. Ani to jim nestačí a nadále vytváří prostor pro své obohacování. Korupce u nás kvete, daňové úniky jsou u jedněch zakrývány, přičemž u druhých i sebemenší a často neúmyslné zaváhaní je nepřiměřeně trestáno. Koncepce neexistuje. Vznikl systém dotací, kterým jsou upřednostňovány zájmy vybraných podnikatelů. Obrovské odčerpávání peněz znamená únik ze zahraničních společností a bank, také podpora velkého množství nenasytných neziskových organizací. Pokračovat by se dalo dále. Předražené státní zakázky, vytváření luxusního prostředí pro politiky a jejich rodiny včetně přemrštěných platů, údržba nepotřebných budou a úřadů…. Je moc toho, co musíme z našich výplat hradit, aniž by se nás na to někdo ptal. Přitom úroveň služeb poskytovaných státem se snižuje a řada sociálních výhod je poskytována pouze úzkému okruhu předurčených skupin obyvatelstva, často naprosto neproduktivních.

  Francouzi už pochopili, že další daňové zatížení obyvatelstva není normální a oblékli žluté vesty. Je otázkou tedy, kdy si uvědomíme, že platíme luxusní život několika tisícům lidí, zatímco my ostatní odvádíme většinu toho, co vyděláme. Existuje mnoho výpočtů a v jejich pesimistické sféře nám zůstává 18% hrubého příjmu. Což je bohužel realita, se kterou se mohou smířit jen naivní šílenci nebo ovce předurčené na porážku. Takže je na místě poslední otázka. Vám to nevadí? Znamenalo by to totiž, že na sebe ve skutečnosti vyděláváte pouze necelé 2 měsíce. Po zbytek roku děláte na stát.

J3.K