Učitelé a platy

   Zdravotnictví je u nás díky nedostatku zkušených a odborných zaměstnanců v krizi. Přitom je s podivem, kam mizí všechny peníze, které projdou účty zdravotních pojišťoven sídlících v honosných budovách, což platí především o VZP, jejichž managment pobírá nehorázně vysoké výplaty a prémie. Možná jsme si rovnou částečně odpověděli. Nutno konstatovat, že stále častěji slýcháme stížnosti pacientů, kterým byla ze strany pojišťovny odmítnuta další léčba nákladnějších onemocnění. Přitom jde li o utrácení za vlastní luxus, velká část těchto úřadů rozhodně nešetří. Zdravotnictví v jisté části poté trpí.

  Ani lékaři netrpí zrovna chudobou. Kombinací soukromých ordinací a práce ve státních nemocnicích si často přelévají pacienty přesně tam, kde je potřebují mít. Nedostatek odborníků je způsoben více faktory, chyba je ale především už v samotném vzdělávání a počtu absolventů některých oborů, což platí i pro zdravotnický personál, jde tedy zároveň o problematiku ve školství. Nesmyslně vysoké počty oborů, jejichž studenti po vystudování nemají uplatnění, odvádí množství potencionálních a skutečně potřebných odborníků ze škol s prakticky využitelným zaměřením. Pravdou je, že filozof či ekolog se nadře méně, než zubař. A demonstrovat za krásnou planetu je jednodušší, než se učit latinské názvy kostí, z nichž je lidské tělo složeno. Možná právě zde je prvopočátek degradace nynější společnosti. To i přesto, že obchod se zdravím lidí je neskutečně výnosný obchod. On ten s čistotou ovzduší si s ním nic nezadá, přestože hmatatelné výsledky jsou rozdílné. Pokud by je někdo slučoval, stal by se dalším demagogem, ač na první pohled to možné je.

  Tím jsme se dostali k pedagogům. Doba se za posledních cca 30 let velmi změnila. Kdysi měli učitelé a profesoři autoritu i zodpovědnost za to, aby se žákům dostalo co nejlepšího vzdělání. Neexistovala inkluze, takže ti schopnější a průměrní byli odděleni od problematických jedinců, kteří pocházeli většinou z méně přizpůsobivé části obyvatelstva. Zvláštní školy měly svůj režim, pomalejší tempo a práce učitelů v nich zaměstnaných byla sice složitější, ale výsledkově méně náročná. Zbývající pedagogové poté pracovali s lepším ,,materiálem´´ a měli podporu rodičů i státu. Navíc žili v době, kdy se přílišné volnomyšlenkářství moc nepovolovalo. Takže bylo možné se soustředit na výuku. Nutno konstatovat, že předešlá generace opravdu získala ve většině směrů daleko více vědomostí, než ta současná. A to neexistovaly tablety, počítače a internet, za to byly k dispozici jednoduché a důmyslné modely, které názorně vyhovovaly realitě více. Najít vyhovující informace bylo těžší, komplikovanější a znamenalo to především hodně číst. Tolik pro vysvětlení, v čem museli být dříve žáci pečlivější a učitelé inspirativnější.

  V nyní nastalých časech je vše jinak. Sebevědomí žáků a studentů stoupá stejně, jako klesá úroveň jejich znalostí. Z potřebných předmětů vedoucích mládež k vzdělání, úctě k minulosti, vlastenectví a vášni pro svůj domov zbyla torza. Dějepis, zeměpis, literatura se staly okrajovými, matematika, fyzika a chemie nechtěnými, dílny a pozemky neexistují, do škol vtrhnula naopak multikulturní výchova, ekonomika, ochrana životního prostředí, skrytě i politika cizí náboženství. Učitelé se dostávají pod tlak, jejich odvaha postavit se novému diktátu obsahujícímu genderové a protirasistické úchylnosti dávno vyhasla. Skrčená záda před nadřízenými, podlézání nositelům nových trendů a represivní chování vůči těm, kteří jsou díky výchově z domova rozhodnutí nesouhlasit s bludy, kterými je krmí média i někteří pedagogové, jsou standardem. Velká moc a propojení neziskových organizací a ministerstva školství. Tak nějak vypadá nynější školství v nižší a střední úrovni. Vysokoškolské je poté postaveno na ideálech, kvůli kterým rodiče a prarodiče nynějších studentů utíkali z této země za hranice. Tenkrát měli ještě kam. Evropou šířící se vlna neomarxismu zakořeněná v mládeži právě díky učitelům a profesorům a spojená s multikulturní výchovou a neúctou ke všemu, co bylo vybudováno dříve, vede poté k takovým akcím, které bylo možno nedávno pozorovat při summitu G20 v Hamburku. Postpubescenti likvidovali majetek, aniž by věděli, kvůli čemu ty demonstrace ve skutečnosti jsou a kdo je vede. Hrozným příkladem arogance a sebemrskačského ponížení je také chování vedení škol v Anglii, kde jsou odstraňovány busty a obrazy významných předků jen proto, že to byli běloši. Je jen otázkou času, kdy podobné manýry dorazí z Oxfordu i k nám. Budeme se stydět za Jana Husa, Žižku, Komenského, Smetanu, Dvořáka či Masaryka?

  Nutno konstatovat, že školství je financováno státní pokladnou, do níž přichází většina prostředků z daní ze zisků tvořených soukromou podnikatelskou sférou. Z toho vyplývá, že si často podnikatelé platí učitele, kteří de facto vychovávají děti tak, že se staví proti rodičům samotným.  Je tedy otázkou názoru, je li pláč ozývající se ze samotného prostředí školství oprávněný. Což platí samozřejmě nejen pro pedagogy, ale pro celý bující státní sektor. Množství volných dní, prázdniny, často menší počet odpracovaných hodin, tak vypadá zátěž většiny pedagogů. Jistě, existují i opravdu neskutečně pracovití a vytížení učitelé, pro které je práce s dětmi i náročným koníčkem, zajímají je skutečné charaktery, které dokáží rozlišit, kolik ale takových pedagogů existuje? Proč se většinou extrémně liší soukromé školy od státních? Školství by mělo být stejně, jako například soudy, média a sport, politicky naprosto neutrální. Bohužel tomu tak není. Indoktrinace dětí a mládeže je totiž tím nejjednodušším způsobem, jak změnit budoucnost. Udělat z nich beztvarou, beznázorovou a bezzásadovou, zároveň tedy i snadno ovladatelnou masu, která bude v budoucnost trestána za to, že přijala ideály, které naprosto zvrátily vývoj lidstva na Zemi. Ničící, nepracují a díky tomu i jednou hladovějící dav vedený elitami vydělávajícími na množství, nikoliv kvalitě, dodávané potravy pro závislé krky. A na tom všem se podílejí často právě učitelé a profesoři. Je tedy na vás zvážit, zaslouží li si přidat na výplatách právě oni. V dalším článku se vrátíme k samotným učitelům a jejich praxi a u některých k praktikám.

J3.K

P.S. Existuje plno oblíbených učitelů, pro které je politika, multikultura a indoktrinace nepřítelem samotné výuky. Dokážou se bez těchto atributů obejít a vyučují skutečně to, co mládež použije ve svém životě. Tito lidé si zasluhují naši hlubokou úctu a omlouvám se jim, že jsem je nemohl vyzdvihnout. Takoví pedagogové jsou skutečně finančně nedoceněni a je mi líto, že tomu tak je.   Autor článku