Válka, jak často o ní teď slýcháme...

 Všimněte si jedné zajímavosti. Severoamerický kontinent je územím, na kterém se neválčí ještě mnohem déle. To i přesto, že Spojené státy mají prsty ve většině konfliktů v mnoha zemích mimo své území. Američané předsunuli své jednotky na všechny ostatní kontinenty, navíc těží z toho, že na území Severní Ameriky jsou vlastně jen oni a Kanaďané, hranice s Mexikem jsou zajištěné, a pak už daleko široko kolem nikdo, snad jen s výjimkou na dostřel vzdálené Kuby. Ta je však v takové hospodářské situaci, že si nemůže dovolit svého gigantického souseda ohrozit. Navíc USA svým vyzbrojením fungují pro většinu zbytku světa jako strašák. Zdá se, že až dosud, mělo li se něco na americkém území dít, museli si to Američané způsobit sami. I proto se vedou dlouhé diskuze o tom, jak to vlastně bylo s 11.zářím 2001 a je otázkou, dozvíme li se někdy pravdu.

  Institutem možné války se ohání řada politiků a médií. Až dosud se většina nepokojů vyskytovala v určitých lokalitách, a nakonec se vyřešila buď dle vůle USA, nebo zasáhla určitá koalice. Rusové se dlouho nikde moc neangažovali. Jejich předchůdci Sověti se sice ukázali ve Vietnamu, ale nesmíte brát příliš vážně filmy o Rambovi. V moderní době už to je trochu jinak. Ve stálé pohotovosti je Izrael, jehož armáda je skvěle vyzbrojená, navíc život v sousedství Palestinců a dalších muslimů není ničím jiným, než každodenním rizikem pro nás výjimečných událostí. Tomu odpovídá i úroveň výcviku obyvatelstva, délka povinné vojenské služby, kterou absolvují i dívky a ženy, a nervozita okolních států. V Evropě jsou mimo vojenské velmoci Ruska nejlépe připraveni na obranu své země Švýcaři, jejichž systém je nastaven tak, aby za 24 hodin po vyhlášení mobilizace bylo připraveno 1 300 000 vojáků se zbraněmi zasáhnout proti nepříteli. Každý bojeschopný Švýcar bez zápisu v trestním rejstříku způsobeným násilným činem má doma pistoli, útočnou pušku, náboje a uniformu. Jde o nejpropracovanější systém civilní obrany na světě.  Týká se to samozřejmě možného konfliktu, v němž by byly používány konvenční zbraně.

  Ve spojitosti se zabitím íránského generála Sulejmáního se opět oživila diskuze o možném zahájení 3.světové války. Je třeba si uvědomit pár věcí. Ve zbrojních skladech několika velmocí jsou jaderné zbraně. Následky jejich použití se vymykají všem možným představám, které můžeme mít. Smrt rozsetá těmito zařízeními přichází nečekaně, nedá se jí víceméně předejít, většinou dochází k dlouhodobější kontaminaci prostředí, takže i kdybyste zalezli sebehlouběji, jednou budete muset ven a možná jen oddálíte svůj konec. Navíc zásoby těchto zbraní převyšují vícenásobně počet potřebný k pokrytí většiny obydlených oblastí na celé planetě. Vynecháme li použití těchto hlavic a náloží, moderní armády mají v zásobě další zařízení, která nedávají moc šancí na přežití. Jak ukázala smrt několika osob stojících ve vedení organizací označených za teroristické, to i včetně Sulejmáního, v podstatě se nedá zabránit situaci, že Vás někdo zlikviduje, aniž byste to ovlivnili. Pokud by skutečně došlo k válce, pak by se podobné události staly denní realitou. Nepočítejme, že by se lidé chovali k sobě shovívavě, ten masakr by byl rychlý, brutální a dotknul by se každého z nás.

  O možné válce slýcháme především ve spojitosti rivality mezi USA a Ruskou federací. Jisté je, že jedině rovnováha mezi zbrojními arzenály obou zemí zajišťuje jistou možnost absence zásadního konfliktu. Ruská země je skutečnou zásobárnou nerostného bohatství, což láká mnoho amerických finančních a hospodářských žraloků. Jenže díky Putinovu vládnutí a přístupu se zatím daří eliminovat jejich snahy. Američtí generálové musí být sice drženi na uzdě a musí se jim občas povolit zastřílet si jinde, ale dokud budou Rusové schopni držet krok ve vyzbrojování s Američany, je relativně šance udržet jistou míru bezpečí. To se však týká jen globálního rizika. Lokální a většinou náboženské války jedou dále, což vidíme především na Blízkém Východu a v Africe, existují však i války v Jižní a Střední Americe. Jde o různé formy, mezi které patří i pouliční boje a ataky soupeřících kartelů a gangů. Evropa byla donedávna ušetřena, výjimkou byl rozpad Jugoslávie zakončený humanitárním bombardováním Srbů schvalovaným naším lidumilem Havlem. Jak jinak, opět v tom měli prsty Američané. Těm není svaté žádné cizí území. Stačí se podívat na rozmístění jejich jednotek po světě a mnohé pochopíte.

  Válka na evropském kontinentu by byla šíleností, která by přinesla obrovské utrpení a devastaci. Hustota obyvatel a jejich neschopnost bránit se způsobená liberálním způsobem života by znamenala doslova šokující úmrtnost. Technologická vyspělost je důvodem k velké zranitelnosti, život bez elektřiny, tepla a vody je pro Evropany něčím, co by jen těžko zvládali, přitom jde o velmi jednoduchý způsob, jak eliminovat jejich obranu. Dále existují zbraně, které relativně snadno vyřadí z provozu vyspělý vozový park závislý na elektronice. Elektroauta? Směšná záležitost. Jedinou naději, jak se pohybovat, by měli majitelé veteránů. Navíc je třeba si uvědomit, že Česká republika je nárazníkovým pásmem a byly bychom první na řadě z obou stran. Je to něco, jako když hoří les a aby se oheň nerozšiřoval dále, vykácí se pruh. Ten pruh jsme my. Zachování vlastnictví zbraní v soukromých rukách je tedy jednou z mála možností, jak v tomto případu bránit nikoliv svou vlast, ale pouze životy své a svých blízkých. Ovšem pouze z hlediska lokálních bojů, rabování a skupinové agrese. V širším měřítku jsme de facto neprosto bezzubí. O to více, že z Československé lidové armády zbylo směšné torzo.

  Lidé používající slovo válka a myslící si, že bychom na tom mohli nějak profitovat, jsou hloupí a naivní. Moc šancí bychom neměli ani při návratu k bývalému systému povinné vojenské služby, ale svá pozitiva by to nesporně mělo. Přinejmenším při ochraně hranic a případných nábožensky laděných nepokojích, které se k nám budou přelévat z kdysi tak obdivovaného Západu. Navíc bychom byli schopní nabídnout jistou úroveň spojenectví tomu, kdo by se nám zdál vhodným partnerem. Takto můžeme obětovat akorát tak území vhodné pro cizí posádky výměnou za to, že budeme doufat v jejich ochotu nás bránit. Jde o velmi lacinou záplatu našeho svědomí. A naivní představu o tom, že by Rusové či Američané u nás umírali s láskou k naší vlasti. Místo toho musíme doufat, že lidstvo bude řešit jiné problémy, a hlavně poklidnou cestou. Je to však reálné? Nechceme li vidět umírat své rodiče, příbuzné, ženy a děti, buďme připraveni na potřebnou ochranu hranic a domovů. A doufejme, že slovo válka zůstane pro nejbližší generace pojmem ze zpráv ze vzdálených území, nebo z historie pro nás vzdálené.

Jindřich Kulhavý (J3.K)