Právě se nacházíte:

Vandalství nebo umění?

18. 10 2018

   www.inadhled.cz    Světové umělecké sbírky, státní i ty soukromé, obsahují tisíce děl předních malířů. Umění přenést svou představu na plátno či jiný druh materiálu, dát mu svou myšlenku a rukopis, to vše je ceněno u různých mistrů svého oboru jinak. Získat věhlas a slávu se mnohým autorům podařilo získat až dávno po své smrti, u některých tak dlouho, že ani není jisté, malovali li všechny obrazy právě oni, či vyšly li například pouze z jejich ateliérů, ve kterých mohlo pracovat více jedinců. Je to podobné, jako s knihami. Některé z nich se opisovaly, a tím i množily. Historická absence kopírek a tiskáren byla nahrazena pílí většinou mnichů v klášterech, je těžké určit první originál. Ta nejlepší díla získávající na věhlasu a ceně se později stala cílem práce falzifikátorů a je třeba si přiznat, že takový podvodník musel být často stejně dobrým umělcem, jako autor předlohy. Jen jeho jméno sebou nepřinášelo takové zisky. Takže v důsledku zůstal jen nedoceněným kopírujícím slavného kolegy.

  Rozumět obrazům je velmi složité. Bohatí investoři ukládají své peníze do děl, která laikům často připomínají šmouhy na zdi. Surrealistické obrazy jsou často důvodem k zamyšlení, o co vlastně autorovi šlo a byl li to skutečně dobrý malíř. Nejste li odborník, přijdou Vám výtvory Picassa naprosto ulétlé a připomínají mazanici tvořenou ve stavu deliria, naopak obrazy věrně přenášející přírodu, portrét či jinou scenérii a blížící se svou dokonalostí moderní fotografii dokážete do nekonečna obdivovat. A rozhodně nejste sami. Pak však navštívíte nějakou shodou náhod vernisáž moderního umění a doslova koukáte jako puk. Nikoliv na to, co visí na zdi, spíše Vás zaujmou odborné komentáře oslavující autora, jehož mazaninám vůbec nerozumíte a nic Vám ani při sebevětší snaze nepřipomínají. Roznášené šampaňské a chlebíčky jsou jen chabou záplatou na Vaše tápající myšlenky. Zvláště tehdy, když dotyčný věhlasný umělec přijede v luxusní limuzíně, na kterou si těmi čmáranicemi vydělal. Uvědomíte si pouze, jak je vše relativní, to i včetně chápání světa.

  V abstraktním umění lze paradoxně hledat počátky vandalství. Tam kde Picasso prorazil a stal se slavným, plno dalších s podobným stylem neuspělo a ani po smrti nikoho nijak zvlášť nezaujalo. Pravdou je, že cena děl stoupá s legendou. K autorům a jejich tvorbě se proto často vytváří příběhy, které dělají samotné dílko něčím atraktivnější. Dalším plusem je poté zástup ,,znalců´´ posuzujících každý tah štětcem, který vidí jenom oni. K utrácení peněz už poté zbývá poslední krok, tedy počkat, až cena stoupne, a poté dílko s pořádnou pompou zakoupit a na nějakou dobu schovat do depozitu. To je právě to místo, kde se tvoří hodnota díla. Zvláště, když v mezidobí proniknou na veřejnost další pikantnosti spojené s autorem. To platí nejen pro obrazy, ale i pro další druhy umění včetně pozůstalostí po rockových hvězdách.

  Vraťme se však zpět k moderní scéně. Mladí umělci pochopili, že cesta na piedestaly je trnitá a být bohatý z prodeje vlastní tvorby se podaří málokomu. Mají však potřebu se nějak prezentovat a k úspěchu často vede cesta, která má šokovat. U nás je tím proslulý umělec Černý, ale rozhodně není osamocen. Street Art se stalo součástí našich životů více, než tušíme. Neexistuje už snad místo, které by se nestalo svou existencí vhodným objektem pro některého ze samozvaných umělců k vlastní realizaci. Vynechme nyní zcestné plastiky a sochy, na růžovo natřené tanky či mimina lezoucí po Žižkovském vysílači. Některé nápady dokážou ještě vyloudit úsměv, byť jejich instalace by finančně zlikvidovala většinu jednotlivců a je až s podivem, do čeho jsou radnice ochotné investovat.

  Daleko nejhorší ukázkou tzv. umění jsou graffity. Pravda, občas lze najít takový obraz, o kterém se dá říct, že se povedl a dokonce i zcela výjimečně autora pochválit za vkus, ovšem i tak jde většinou o zneužití plochy patřící někomu, tedy jde o cizí majetek, což je naprosto neomluvitelné. Navíc 99% graffiti je pouze podpisem vandala, jehož potřeba zviditelnit se znamená pro ostatní žít v prostředí poškozených fasád, vlakových souprav a dalších prostorů a ploch. Sprej v rukách hloupého člověka schovaného pod kapucí a ochranou noci dokáže udělat nesmírné škody. Jestliže surrealisčtí autoři malovali své obrazy v ateliérech, a poté s nimi šli na veřejnost, pořád šlo o jimi zakoupená plátna, na která přenesli svůj pohled na svět. Patlaniny a nápisy na veřejných prostranstvích jsou vnucováním vlastní blbosti soukromě povýšené na umění celému svému okolí. Navíc jejich likvidace stojí mnoho peněz a často je zbytečná, neboť hloupost je nekonečná včetně její prezentace. To není vytoužená anarchie, ale skutečný primitivismus a neúcta k práci jiných.

  Graffity Kurta Gebauera v Bohnicích bylo poškozeno vandalem se sprejem. Někomu přečtení tohoto titulku v dnešních zprávách přijde smutné, protože Gebauer se snaží ukázat, jak by se daly ,,opravit´´ poničené fasády v Praze. Už samotná podstata této myšlenky je děsná. Skrýt něco rozbitého zamalováním je přeci šílenost. Poškozené fasády má opravit zedník, nikoliv umělec graffity. A pokud k tomu byl pověřen a kolega z oboru mu přes to načmáral pár čar, znamená to, že pouze narazil na to, čeho je součástí. I on sám nějak začínal, poškodil pár míst a to, že procitnul a nyní čeká, bude li mu přidělen prostor, na kterém se může realizovat, je sice pokrok, ovšem, jak sám vidí,  graffiti bojuje samo se sebou. Je skoro jisté, že většina lidí tento směr ,,umění´´ nejen odsuzuje, ale přímo nenávidí. Možná lze pochopit Picassa, i když je to těžké, lze obdivovat umění malého množství inteligentních street umělců, ale následky práce sprejerů jsou odporné a jejich autorům by měly být vyměřovány velmi přísné tresty. Tak přísné, aby je ani nenapadlo zkoušet se takto realizovat. Ono totiž i to umění má mít své hranice.

J3.K

Speciály

Tipy