Západ versus Východ

  Je zajímavé, jak vyspělý Západ zdegeneroval. Otevření hranic a nové možnosti v nově kapitalizovaných postsocialistických státech umožnili především evropským velmocem zplundrovat hned několik zemí. Na nynějším stavu České republiky se tak podepsali nejen naši zkorumpovatelní a nenasytní politici, ale také obrovská naivita, nezkušenost a částečně prvotní chamtivost. Vše začalo rozprodáváním toho, co lidé získali v restitucích a snaha dohnat Západ v oblasti soukromého bohatství a úrovně života. Majetky se tak za pakatel přesunuly do německých, italských a francouzských rukou. Většinou se hmotné statky vracely až dědicům, často ob jedno pokolení. Pokud se na to však podíváme střízlivě, jen minimum původních vlastníků se dočkalo restitucí a vztah dětí a vnuků či vnuček už nebyl takový, aby chtěli pokračovat v kdysi započatém úsilí svých předků. Prodejem tak získávali rychlé peníze, často ovšem z dnešního pohledu směšné.

  Po restitucích přišla privatizace, která umožnila další rozkrádání a rozprodávání státního majetku, byť tento často přešel kdysi do rukou státu různými způsoby. Privatizace byla myšlena jistě dobře, ovšem doslova se zvrhnula. Tak obrovskou změnu vlastníků během krátké doby nezažila dosud snad žádná ekonomika, snad s výjimkou znárodnění po roce 1948. Pokus rychle Českou republiku kapitalizovat se vymknul kontrole a po církevních restitucích už státu nezbylo skoro nic mimo zvětšujícího se dluhu. Pravdou je, že jsme se tak zbavili socialismu se vším všudy a vydali se na cestu k rozvinutému kapitalismu, ovšem od úplného počátku. Náskok Západu se tak ještě zvýšil a jsme montovnou a skladem pro evropské ,,partnery“. Bohužel navíc v době, kdy kapitalistický Západ zdegeneroval a rozhodl se experimentovat se zeleno-černým socialismem. Zelenou představují ekoteroristé vnucující svůj ideologicko-ekologický diktát polovině světa a černá je znakem islamizace a afrikanizace Evropy a USA. Dá se tedy říct, že jsme opustili bláto, abychom zapadli do bažiny.

  Západem nenáviděné Rusko a Čína jdou jinou cestou. Rusové se nejdříve rozpadem Sovětského svazu zbavili národů, které by pohromadě drželi pouze násilím. Dali svobodu jednotlivým zemím a nechali je svému osudu. Soustředili se na svou zemi. Zpočátku se to zdálo být krátkozraké, a i díky nepříliš progresivním vůdcům pokračovala jistá stagnace. S nástupem Vladimíra Putina k moci se však Rusové pomalu vymanili ze socialistického stereotypu a postupně vrací své zemi lesk. Jsou opět vojenskou velmocí, umí pracovat se svým nerostným bohatstvím, nepustili do své země zahraniční zločinecké syndikáty vedené Rothschildy a Rockefellery. Ani Sörös nedokázal způsobit rozvrat. A to je co říct. Svou ropu a plyn si těží sami a momentálně určují jejich cenu ve světě. Což funguje velmi dobře a Spojené státy díky tomu ekonomicky značně strádají. Ruský národní dluh je v porovnání se Západem minimální, vzdělání Rusů se výrazně zlepšuje a řada z nich žijících na Západu se s nabytými zkušenostmi vrací zpět. Putin udělal pořádek i mezi zpupnými oligarchy. Samozřejmě to vše něco stojí, takže se pomaleji zvedá životní úroveň na ruském venkově a tamní kriminalita dosud nebyla vymýcena. Nicméně při porovnání Ruska v rozmezí 30ti let je zjevné, že se vrátilo na pozici skutečné velmoci.

  Čína je kapitola sama pro sebe. Přestože má komunistickou vládu, je podstatně kapitalističtější, než celá Evropská unie. Ekonomicky silná, postupně z kopírování přechází na vlastní kreativitu a v mnohém se stala světovým lídrem v oblasti technologií. Těží jak z jisté disciplinovanosti, tak i z pracovitosti. Pro Evropany a Američany nepřípustná ideologie dokázala Čínu posunout mezi nejlépe fungující ekonomiky a ve spojení s Ruskem se převtělit v nesmírně silného soupeře ve všech sférách. Dekadentní kapitalismus tak prohrává s těmi, kteří se poučili z chyb přinášených levicovou ideologií. Rusové se silnou osobností v čele drží prapor evropské hrdosti, jediní nepodporují masovou migraci a islamizaci, přestože samotní mají ve svých zemích historicky islám přítomný. Číňané muslimy ignorují na svém zemí úplně, a naopak jsou vítanými partnery arabských šejků. Navíc expandují i do Afriky. Při uvědomění si toho, co se děje v Evropě vedené Evropskou komisí a v USA, které se postupně snaží zlikvidovat Demokraté, kdy za vším hledejme liberály, zelené aktivisty a především Deep State, si můžeme pouze klást otázku, kde lze očekávat větší perspektivu.  Při vší úctě, ignoraci nám podstrkovaných západních ideologií, je na tom ten nenáviděný Východ mnohem lépe. A v oblastech, kde není, má dobře našlápnuto. Na rozdíl od nás.

Jindřich Kulhavý