Ženy v politice jsou prostě průšvih - 1.díl

  Důvodem je snaha o vytvoření všeobecné rovnoprávnosti, přičemž je porušena přírodou daná rovnováha. Navíc se tímto směrem vydala pouze část lidské populace, protože v rámci náboženství se pohled na ženu naprosto liší u muslimů, křesťanů, ateistů či třeba budhistů. Muži byli vždy určitým způsobem předurčeni k boji, lovu, obraně rodiny, těžké práci a politice, zatímco ženy jsou už od starověku ochránkyněmi rodinného krbu, pečlivými matkami, jistou ozdobou lidstva a pečovatelkami o kuchyňské zázemí. Fungovalo to tak tisíce let a až na několik zaznamenaných výjimek nebyl důvod na tomto systému cokoliv měnit. Bohužel přišlo minulé století, muži vyměknuli a dostali jsme se do fáze blížící se tragédii. Tu teď prožíváme.

  Významné ženy minulosti byly většinou stvořeny legendami nebo jejich schopností ovládnou své současníky. Bylo jich skutečně minimum. Je to dané tím, že má li se žena prosadit v mužském světě, musí být tvrdší, bezohlednější a vychytralejší než všichni kolem ní. Proto se tedy většinou takové ženě říkalo, že je spíše mužatka. Výjimky existují a pár krásných a žensky vypadajících žen z historie jmenovat můžeme. Není jich moc. O egyptské krásce a královně Kleopatře jsme slyšeli všichni, nicméně ji nikdo neviděl a zidealizovat ji mohla Elisabeth Taylor ve zfilmovaném románu. A i tam v podstatě podléhávala schopným mužům, byť se zdálo, že s nimi manipuluje. Později se pár královen ještě objevilo, to když panovnické rody vymíraly po meči, příkladem je třeba Marie Terezie. I ta však částečně přebírala zvyky mužů, u ní se jednalo spíše o ty v oblasti promiskuity. Jinak její dvůr byl víceméně zbabělý a prolezlý vším, jen tvrdá mužská ruka chyběla. Ono už se blížilo 20.století, které znamenalo mohutný ústup mužů ze svých pozic.

  Zpočátku tomu nic nenasvědčovalo. Páni si 2x pořádně zaválčili, dost jich díky tomu zemřelo, i když ignorovat nemalé počty jejich matek, partnerek a dcer, které doplatily životem na mužské ego by bylo sobecké. Ostatně jako již mnohokrát předtím, jsou to ženy, které po zdecimování mužských stavů nesou břímě obnovování národů. Jenže tentokrát se to vymklo. Obrovské ztráty mužské populace sice příroda umí nahradit tím, že se začne rodit mnohem větší množství chlapců, ale desítky milionů už bylo moc, takže ženy musely být nejen plodné, ale zároveň v létech po 2.světové válce převzaly aspoň někde i jiné mužské úlohy. Mez nimi výchovu, což se nejvíce projevilo ve válkou zdecimované Evropě. A zdá se, že důsledky této situace na nás dopadají až v dalších generacích.

  Výchova dětí ženami, především chlapců, má jisté negativní dopady na jejich pozdější chování. Muslimové vědí, že aby se stal chlapec později vůdčí osobou, musí být vychováván mužem, tedy otcem. Zhruba ve věku sedmi let tak hlavní péči o další výchovu jinocha přebírá táta a budoucí pubescent nahrazuje v hierarchii rodiny matku a posunuje se nad ní. Pro nynější generaci panovačných žen to zní šíleně, to lze pochopit, to je ale asi tak všechno, co s tím mohou dělat. Lze si o islámu myslet cokoliv, jde skutečně o zastaralé náboženství postavené z našeho pohledu na středověkých tradicích, nicméně můžeme v něm právě proto najít i určité pravdy. Jistě, z našeho moderního pohledu je v něm žena odstavena na vedlejší kolej, ale zase v islámských zemích neřeší problémy, které si západní svět vytvořil a díky kterým i skončí jeho zlatý věk. U muslimů prostě žena do politiky víceméně nesmí a skutečné jí je souzeno mít roli, kterou měla po ta dlouhá staletí i u nás. Islám je radikálnější, jistě by šel zmodernizovat, ale muslimové velmi dobře vidí, kam to vede, když muži vyměknou. Toto není obhajoba agresivního náboženství, ale poukázání na jistou jeho moudrost, byť se to především feministkám špatně čte.

  Konec 1.části, pokračování zítra.

Jindřich Kulhavý