Tisícileté dějiny české - ZAČÁTKY ÉRY KRÁLE ČESKÉHO A ŘÍMSKÉ VÁCLAVA IV.

  Karlův syn Václav IV. (vládl v letech 1378-1419) náleží k rozporuplným postavám českých, ale i evropských dějin. Dnešní historikové mu často vyčítají nezájem o panovnické povinnosti, ba přímo lenivost, zálibu v lovu, alkoholismus, ale také prostopášnosti a zájem o magii. To vše má opodstatnění pouze částečně. Jistá apatie k výkonu panovnického úřadu patrně vyplývala z nadměrných požadavků, které na VÁCLAVA IV. již v útlém dětství kladl jeho otec, císař a král KAREL IV. Cholerické sklony a výbuchy hněvu byly charakteristické pro všechny Lucemburky včetně Václavova děda Jana Lucemburského a jeho bratra Zikmunda, ale u VÁCLAVA IV. to bylo až do očí bijící. Záporné hodnocení královské dráhy VÁCLAVA IV. obvykle pramení z porovnání s úspěchy jeho otce KARLA IV.

  V roce 1380 zasáhlo České království nebývale silná morová epidemie, která citelně narušila rytmus každodenního života a ekonomický růst, který stále ještě pramenil z dob Václavova otce. Na rozdíl od Karla musel Václav z titulu římského krále reagovat na vzniklé schisma. Zprvu se otevřeně postavil na stranu římského papeže, ale francouzská diplomacie dělala vše proto, aby českého panovníka přesvědčila o závaznosti Lucemburků k Francii, tedy i k papeži sídlícím v Avignonu. Tlak Francie vykonal částečné své, a tak Václav raději odložil plánovanou jízdu za císařskou korunovací do Říma, cestu, k níž se později již nikdy neodhodlal. Tím už v počátcích své vlády oslabil svou mezinárodní prestiž. " Úspěch" francouzské diplomacie zkomplikoval Václavovu mezinárodní pozici dokonce i v Čechách.

  PŘE S ARCIBISKUPEM JANEM Z JENŠTEJNA

  Mladý pražský arcibiskup Jan se otevřeně přihlásil k tradičnímu papeži v Římě a odmítl podpořit Francií vynuceného avignonského papeže, Zahraniční politika Václava a pražského arcibiskupa Jana se tak definitivně rozešla, což zákonitě ovlivnilo poměry v Českém království a v říši. Účelové spojenectví českého krále s církevní hierarchií a spojenectví budované KARLEM IV. vzaly za své. Svým způsobem byla tato změna obrazem celkového vývoje české společnosti. Církev se stala v Českém království za doby KARLA IV. významnou silou, která často ráda zasahovala do státní politiky, a ambiciózní Jenštejn nastoupený trend dovršil tím, že se otevřeně postavil proti VÁCLAVOVI IV.

  Politická srážka však pro něho byla osudná. Po deseti letech střetů vyvrcholil svár mezi ním a králem v roce 1393 nechutnou aférou. Král VÁCLAV IV dal zajmout Jenštejnova blízkého spolupracovníka, generálního vikáře JANA Z POMUKU (budoucího sv. Jana Nepomuckého), který podlehl krutému mučení, na kterém se prý i sám VÁCLAV IV. v opilosti podílel. Když ráno král vystřízlivěl a poznal, co vlastně udělal, nechal mrtvé tělo Jana z Pomuku shodit z Kamenného (Karlova) mostu do Vltavy. Vše se odehrálo díky tomu, že Johánek nechtěl prozradil králi Václavovi královnino zpovědní tajemství. Arcibiskup JAN Z JENŠTEJNA sám po řadě stížností na krále u papeže nenalezl zastání, to i přesto, že jej podporoval a dokonce i proti vůli krále, a tak raději na svůj úřad rezignoval. Zemřel zcela zapomenut v Římě.

  Jenštejnova porážka znamenala tečku za Karlovou koncepcí těsné spolupráce panovníka s církevní hierarchií. Vzrostlé sebevědomí a politické ambice duchovenstva se logicky střetly se zájmem světské moci, kterou zastával VÁCLAV IV. Také podpora, již císař KAREL IV. církvi poskytoval, byla minulostí. Jestliže za Karlovy vlády bylo v Českém království založeno několik desítek kostelů a klášterů, pak za jeho syna, krále VÁCLAVA IV. jejich zakládání ustalo.

  KRÁL VÁCLAV IV. A ŠLECHTA

  Roztržka mezi králem a preláty narušila politickou stabilitu pracně vytvořenou císařem KARLEM IV. Vysoká šlechta tuto situaci okamžitě využila ve svůj prospěch. Dávná a KARLEM IV. dočasně ztlumená touha českého panstva rozhodovat o politice státu a změnit panovníka ve víceméně reprezentativní figurku opět ožila a brzy nabyla povahy organizované kampaně. Vysoká šlechta zahájila zápas, jehož cílem bylo zlomit panovníkovo postavení, prosazené KARLEM IV. a získat určující vliv v zemi, tak jako za doby posledních Přemyslovců, a to zejména krále PŘEMYSLA OTAKARA II.

  V čele panského odboje příznačně stanuli příslušníci nejvýznamnějších rodů, postrádajících za KARLA IV. a v prvních letech Václavova panování pravidelný přístup k důležitým úřadům a do královské rady. Byli to zejména páni z Rožmberka, z Hradce, Švihovští z Rýzmberka, Berkové z Dubé, Borešové z Oseka či páni z Michalovic. Ve zvolené taktici obratně využili rivality mezi Lucemburky, a to zejména mezi VÁCLAVEM IV. a jeho bratrancem JOŠTEM LUCEMBURSKÝM. Po sérii drobných konfliktů vytvořila šlechta v r. 1394 PANSKOU JEDNOTU, jejíchž členové přepadli krále VÁCLVA IV. ve Dvoře Králové u Berouna a s uvězněním mu předali své požadavky.

  VÁCLAV IV. byl internován na Pražském hradě a šlechta se pokusila o převzetí moci, a tím i vládnout jeho jménem. Tady se patrně zrodila nechuť a lhostejnost krále VÁCLAVA IV. k panování samotnému.