Daně a solidarita?

  V našem nepříliš velkém státu řešíme mnoho problémů týkajících se dětí, nemocných i seniorů. Soucítění s nimi je na místě stejně, jako s pár dalšími.  Oběti živelných pohrom, domácího násilí, některých trestných činů, možná i jednotlivci, kteří doplatili na státní zvůli. Ti všichni si za určitých podmínek zaslouží naši pomoc, kterou by jim však měl poskytovat především výběrčí daní, tedy stát. Jsou však situace, kdy se státní úředníci chovají povýšeně, a jejich jindy otevřená dlaň (například při zvyšování vlastních platů) se zavře. Velmi často slýcháme o našich spoluobčanech žijících v hmotné nouzi. U nemocných dětí nebývá pak daleko k ukápnuté slze, podobné to je u dětí opuštěných rodiči, žijících v Klokáncích, u důchodců živořících na kraji chudoby, či rodiny, které shořel dlouho rekonstruovaný dům nad hlavou, a nezbylo jim vůbec nic. V těchto chvílích je solidarita na místě, projevuje se často osobními peněžitými dary, poskytnutou pomocnou rukou, nezřídka kdy i fyzickou výpomocí.

  Vraťme se ale k odvodu daní. Jiří Dienstbier asi těžko poznal skutečnou chudobu, takže nám těžko může kázat slova o morálce a výpomoci. Je zvláštní, že většinou mají plná ústa poučování právě ti, kteří ve skutečnosti ze svého nic nedávají. Rozdávají ze společného a úplně jinak, než by bylo vhodné. Miliardy korun utíkají z našeho státního rozpočtu na úplně nepochopitelné projekty. Stát utratil neskutečné finance za solární elektrárny, dotace biopaliv, stavíme nejdražší dálnice, máme obrovskou útratu za život pánů poslanců a senátorů, peníze stojí naprosto nesmyslné církevní restituce, nepovedly se ani všechny projekty privatizace a neziskový sektor budí dojem, že se pomalu zahaluje do zlata. Zodpovědní politici si žijí nad poměry a rozdělují peníze, které dosud stát vybral od daňových poplatníků. Ani na ně nemá stejný metr, nadnárodní společnosti zdárně blafují a nezdaněné zisky posílají do zahraničí, daňové prázdniny jsou určeny jen vyvoleným. Dotační chobotnice má neskutečně dlouhá chapadla, jen výjimečně peníze z tohoto systému skončí u skutečně potřebných.

  Do této situace nám Dienstbier říká cosi o nedostatku solidarity. Navíc tvrdí li to právě on, je jasné, že má na mysli nikoliv důchodce a nezaopatřené děti, ale především nepřizpůsobivé skupiny. Kdyby měl přístup k našim penězům, investoval by je jednoznačně do černé díry zvané migrace a do romské populace. Nejde tedy o solidaritu, ale o navádění k sebevraždě. S ombudsmankou Šabatovou a knížetem Schwarzenbergem jde o unikátní trojici, jejíž neúcta k vlastním občanům dosáhla vrcholu. Což jim nebrání po nich požadovat další úlitby směrem k agresorům řad nepřizpůsobivých a vysávajících náš sociální systém bez snahy do něj něco přinést. Tím jsou myšleni Romové nyní a migranti ve chvíli, kdy jejich počet u nás stoupne. Zkušenosti z Německa, Rakouska a Itálie jsou varováním nejen pro inteligentní politiky, ale i pro každého z nás.

  Pracující lidé vědí, kolik úsilí stojí za aspoň trochu slušnou životní úrovní. I přesto, že Česká republika patří v celosvětovém žebříčku k státům s vyspělou ekonomikou, žije u nás plno lidí na hranici chudoby, nebo majících existenční problémy. Nejvíce o tom mohou hovořit matky samoživitelky, důchodci a ti, kterým do života vstoupil osud a jejich kariéru přerušila těžká nemoc či zranění.  Paradoxně ovšem sociální dávky směřují nejvíce k odborníkům na jejich výběr, tedy do romských rodin. I přes určitou změnu, kterou lze zaznamenat i v hlavním městě, kde se stále častěji vyskytují především kopáčské party složené převážně z Romů, a jejich práce je kvalitní, je životní filosofie cikánů jasná a směřuje převážně k nechuti pracovat, být hodně slyšet a zneužívat slovní spojení ,,rasová nesnášenlivost‘‘.  Se stejným přístupem k životu k nám do Evropy nyní přichází další národy proslulé svou leností.

   Dienstbierovo tvrzení, že jsme málo solidární tak lze považovat za drzost a výsměch zároveň. Dokud bude stát mrhat prostředky, které nepůjdou do rozvoje školství, zdravotnictví a dopravní infrastruktury, bude li podporovat lumpárny v podobě dotací a vyplácení neskutečných náhrad církvím, které už většinou téměř neexistují, podporovat kriminálně se chovající neziskové organizace včetně Člověka v tísni a Lékařů bez hranic, nemůže nikdo o solidaritě občanů říct ani slovo. To i přesto, že existuje a je li dobrovolná a směřuje přímo k potřebným jednotlivcům, jde o naprosto obdivuhodnou záležitost. Pane Dienstbiere, jděte do háje. A vy všichni ostatní si užívejte dny, kdy konečně pracujete sami na sebe.

J3.K