Facebook – dnešní ikona přátelství

   A jak to funguje? Jste-li v přátelích nějakého člověka, který tomuto podlehl, jste zvaný. Ale běda jen, jestliže si vás vymaže. Nezvedne vám ani telefon. A proč? Z prosté zhýralosti a vlastní nespokojenosti? Z vlastního neštěstí? Netuším. Pamatuji si, když jsem byl malý, největší váhu mělo to, kdo vám půjčil třeba jen rozhrkanou tatrovku či se za vás postavil ve válce se stříkacími pistolkami a blátem. Neřešili jsme kdo a co, a jak se válka skončila, hned jsme se všichni zase sešli na písku a hrála se společně další hra. Bez výčitek a předsudků. Asi děkuji Bohu, že jsme toto řešit nemuseli a není to tím, že bych nesouhlasil s pokrokem či moderní dobou.

   I já sám běhám po internetu jako zajíc. A je mi jen 32. Ale někdy je příliš prostě příliš. Jsem rád, že jsme po škole nepřiběhl domů a nerozhodoval se, koho tentokrát vyřadím z přátel s čekáním, za jak dlouho si toho všimne a požádá mě znovu o přijetí do přátel. Na zoubek této tzv. hře „NA PŘÁTELE“, kterou byli někteří jedinci schopni vyplodit, jsem prostě nepřišel. Pojal jsem facebook jako možnost. Možnost, kdy mohu být v kontaktu s lidmi, které nemohu z nějakého důvodu pravidelně vídat či se odstěhovali daleko za hranice a vlastně ani nevím, zda je ještě někdy uvidím.

  Stejně tak jako možnost být v kontaktu s přáteli, které mám kolem sebe a oni se chtějí zrovna pochlubit například se svými fotkami z výletu. Nebo mají trápení, jsou nemocní doma či pro cokoliv jiného. Nepochopil jsem hlášku, že si někdo čistí nebo dělá pořádek v přátelích a maže je. I když jsem ji párkrát čítal. A nepochopil jsem to ani v den, kdy jsem se na onom očistném seznamu jednoho ze svých takových přátel ocitl já. Přesto, že jsem to vlastně čekal. Co taky čekat, když to sledujete. Že na vás prostě jednou ta řada přijde. A proč? Z pouhého vlastního vnitřního neštěstí onoho druhého člověka, který šťastný být ani neumí? Nebo asi z jeho klamu, že nedostatečně komentuji jeho příspěvky a neodsouhlasím každé jeho slovo a názor? Netuším, ale kdo ví.

   Asi bych musel vymazat polovinu své rodiny - kterou například nevídám a nebo nějaké své přátele, kteří se odstěhovali tisíce kilometrů daleko, či všechny, kteří nesdílí mé názory - kdybych měl také takto jednat. Nepochopil jsem to a ani nepochopím. Přátelé jsou přátelé, to se nosí v srdci, ne v jednom tlačítku – PŘIDAT DO PŘÁTEL či ODEBRAT. A pokud to někdo takto řeší, jsem raději potom na té straně očistného seznamu, i když to, co nosím v srdci, prostě nemažu.

  Je to možná jen můj názor, který nevnucuji, ale takový člověk, který takto jedná, by asi měl již navštívit odborníka z jisté oblasti. A nebo bych tam měl zajít já? Za jakou hranici se někteří z nás až dostali, kam až je to svedlo a jak povede dál? Jsem rád, že se sám za sebe nemusím ptát. Je mi líto těch, kteří se neptají a měli by. Pokud je to učiní šťastnými, pak jen na okamžik. Jak moc se pro nás vlastně stává důležitá ikona opravdového přátelství? Čemu dáme přednost?

Věroslav Bardoun