Máme velký problém

  K tomuto poznání mne dovedlo pár povídání s lidmi mladšími 40 let. Jejich pohled na socialismus je značně zkreslený a na současnost zase velmi zidealizovaný. Když slyšíte, jak jsou šťastní, že žijí v této době, protože…., vnímáte, nakolik jsme polevili ze svých nároků. Argumenty o tom, že před rokem 1938 jsme byli nejvyspělejší průmyslovou zemí světa pohybující se v žebříčku top států do 3.místa, a po válce, kterou Američané zneužili k vybombardování až 50 našich výrobních závodů, přesto jsme byli i nadále lídrem socialistické části světa, je nezajímají. Ani to, že i za socialismu jsme byli schopni být víceméně samostatní a vyrábělo se tu od šroubků až po letadla vše. A slušovický agropodnik se pustil včas i do výroby počítačů. Už jsme sice nebyli ve všem na úplné technologické špici, ale naši tátové a ke konci i my jsme ráno se svačinou v tašce odcházeli do továren, které něco produkovali, venkov nevymíral, jídla byl možná menší výběr, ale zase bylo kvalitní. A lidé měli k sobě navzájem mnohem blíže. Kdo je svině, o tom se vědělo a přistupovalo se k němu opatrně, na druhou stranu bylo plno členů KSČ, kteří byli pracovití, stranu brali jako nutné zlo a vůbec nemuseli být špatnými lidmi.

  Jak se máme nyní? Na silnicích je plno nových aut, ovšem žádná česká značka. I ta Škoda je plně německá. Tatry sice vyrábíme v Kopřivnici, ale motory dodává často zahraničí. Z velkých továren jich v českých rukách zůstalo minimum, pozemků vlastníme x krát méně, než před revolucí a výrobní závody se dávno přesouvají jinam. Pokud jde o výrobu a vývoj, jsme na evropském chvostu. Zemědělství strádá a velké agrokonglomeráty drtí prosté farmáře a vyhání je z trhu. Obchodní řetězce jsou zahraniční a nedaní u nás ze zisku téměř nic, v případu Kauflandu vůbec nic. Řada nemovitostí má majitele daleko za hranicemi. A když něco Češi vlastní, většinou jsou to bývalí politici či jejich pravé ruce z řad lobbistů. Toho, k čemu lze bez uzardění připnout českou vlajku, je minimum. Není tu nic. Prázdno. Většina Čechů v nestátním sektoru tak v důsledku pracuje pro cizí společnosti a vytváří hodnoty putující jinam. A ta část státních úředníků placená z peněz daňových poplatníků stejně slouží proukrajinským, proamerickým či eurohujerským zájmům představovaným polistopadovými vládami.

  Mladším ročníkům následně stačí, že mohou cestovat, mají plné supermarkety (pěkných sraček, promiňte), mají kde umístit své děti (ovšem za pořádný bakšiš) a mohou si koupit moderní auto. Všeho je dost, jen je to mnohem dražší než jinde. Ale protože ti moderní a progresivní už nemusí chodit ke strojům, ale sedí často v židlích poskytnutých zahraničními zaměstnavateli, za což dostávají plat sice mnohem menší, než by měli jinde, ale na naše poměry nadprůměrný, chrochtají si blahem. Chybí jim možnost srovnání s dobou, o které média a eurohujerští politici hovoří v tom nejhorším.  Nás starší a pamětníky, byť jsme proti komunistům i bojovali či projevovali nesouhlas, šokuje neznalost u lidí sice již dospělých, ale vědících úplné…jak to říct slušně?

  Oblbování mladších jede ve velkém. Školní mládež a studenti jsou už úplně mimo, ale čtyřicátníci by měli mít ještě trochu soudnosti. Nemají. Tak tedy… sedmdesátky a osmdesátky nebyly středověk. Lidé mimo práce jezdili na chaty, chalupy, děti i dospělí sportovali, ovšem skoro zadarmo, bylo tu mnohem bezpečněji. Jíst jsme co měli a podpultové zboží holt existovalo, nicméně komu by chyběly v létě banány a mandarinky, když našeho ovoce rostlo volně všude dost. Maso nebylo napumpované solí a vodou, nikdo ho nebarvil a řízek byl běžně dostupný. Buřty byly z masa, sýry z mléka, na kterém, když jste si ho koupili, plaval mléčný tuk. Chleba chutnal lépe, máslo a sádlo na něm si mohl dovolit každý. Rohlík nebyl lehký, jako by byl z polystyrénu. Místo smradlavých mekáčů byly stánky s klobásou a jinými pochoutkami, třeba s utopenci a kofolou. Školní jídelny vařily za pár korun. Ne, neměli jsme zásadní nedostatek, to spíše nyní je zbytečný přebytek. Důchodci nebyli na pokraji chudoby, bezdomovce jste nepotkali, byt jste často dostali od zaměstnavatele.

  Ne vše bylo ideální. Každá doba má své, nicméně výprodej, který začal po roku 1989, ukázal, že jsme byli bohatým státem. Jediné, co nám skutečně přineslo po revoluci radost, je cestování. Můžeme jet skoro kamkoliv. A upřímně? Více toho zažijete na Kubě než v New Yorku. A na tu jsme mohli už tehdy. Když srovnáme všechny aspekty a atributy z dob socialismu a vrcholného liberalismu, je tu obrovský rozdíl. V dobách socialismu jsme měli naději, přání a touhy. Nyní má jen průměrně inteligentní Čech či Moravák pouze strach z toho, co zase přijde. Výhled je šílený, již schválené směřování a normy strašidelné. Hrozí nám chudoba, války, Green Deal, nulová perspektiva, chtějí nám sebrat i to poslední, co nám zůstalo. Tedy důstojnost, bydlení, teplo domova. A není tu nic, co bychom mohli obdivovat. Nic nového, lepšího. Kdysi jsme snili o západních hodnotách, ale to byl naivní pohled. Teď žijeme v obrovském strachu, který si ale uvědomují především ti starší. Peníze nebudou na nic přínosného, zajišťujícího klid. Také té lži, která nahradila ideologie podložené aspoň nějakými reálnými fakty a čísly, je nadměrně a neúnosně moc.

  Až si vy narození po roku 1978 budete libovat v moderní době a zeptáte se reálně uvažujících pamětníků na minulost, možná na ně budete hledět s despektem. Jenže oni mají na rozdíl od vás co srovnávat. Lidé byli kdysi mnohem šikovnější, pracovitější, sečtělejší, lidštější, pružnější, často i spokojenější a v mnohem lepším zdravotním stavu. I přes ty komunisty nahoře. Ti byli totiž ve skutečnosti mnohem lepšími hospodáři než pozdější generace politiků. A i když v jistém ohledu míra svobody byla částečně nižší, naše národy schopné improvizovat rozhodně měly větší důstojnost, než máte vy. Věřte tomu, co říkáme. I vy potřebujete změnu. Liberalismus je slepá větev vývoje.

Jindřich Kulhavý