Neblahé následky a historie indoktrinace

  Nacisté kdysi zneužívali děti stejně, jako později komunisté. V  Německu vznikaly oddíly Hitlerjugend, které se postupně militarizovaly a byly jakousi zálohou pro budoucí začlenění do Wehrmachtu. Mládež byla vychovávána k naprosté důvěře a víře v německý národ, jeho vůdce a neotřesitelnou pozici vedoucí světové rasy. Naučený nacionalismus  a fanatismus vtloukaný do mladých hlav měl své výsledky v pozdější ochotě položit život za nesmyslnou ideu, která byla součástí plánu na fyzické a ekonomické ovládnutí světa. Miliony Němců poté zemřely na mnoha bojových frontách. Zatímco zhýčkaní Evropané relativně bez boje předali vlastní země, v Sovětském svazu se rozhodli Němce nechat vyhladovět a následně zmrznout, aby je zdecimované později zahnali zpět a uštědřili jim zdrcující porážku. Je to řečeno poněkud zjednodušeně, nicméně to vystihuje realitu. Z této prohry by se Němci dlouho nevzpamatovali, kdyby neměli to štěstí, že jim kapku více pomohli američtí přátelé.

  Komunisté mládež dokázali také přizpůsobit svým představám. Vznikli jiskřičky (tedy malé hvězdy, samozřejmě rudé), pionýři a pro starší SSM. To vše po vzoru mladých komsomolců v Sovětském svazu. Nadšení z nových lepších zítřků se přetavilo v obrovské oslavy 1.Máje jakožto svátku práce, MDŽ připomínající nám milované soudružky v zaměstnání, a tím i v důvod pořádně toho využít k zapití a poplácání po dělnických a úřednických zadcích, v dobrovolné brigády v nově vzniklých JZD ( pro mladší – šlo o zabraný majetek a půdu bývalým agrárníkům a předaný lidu, načež vznikala velká zemědělská družstva se soudruhem předsedou). Lidé si mysleli, že vzniká beztřídní spokojená společnost. Samozřejmě nejvyšší autoritou byl tajemník KSČ s pyramidou dalších mocných hodnostářů pod sebou, takže zase tak beztřídní ta společnost nebyla. V každé školní třídě visela připomínka na neměnitelnou skutečnost, kterou byla nenahraditelnost KSČ ve vedení země. Děti se účastnily politických mítinků, přednášely budovatelské básně a nosily slavností uniformy s rudými šátky. Kdo nebyl v pionýru a SSM,  jakoby neměl budoucnost. Přesto lze konstatovat, že se bez členství v organizacích sdružujících komunistickou mládež dalo žít a řada pedagogů se díky svým názorům snažila takovým studentům život ulehčit, případně jim poradit, jak proplout. Na opačném pólu však byli ti, kteří striktně dodržovali komunistickou etiku a rétoriku ÚV KSČ tvrdě prosazovali. S prvními se chodilo na střední škole na pivo, ty druhé jsme prostě nesnášeli.

  Přišla tzv. Sametová revoluce a došlo k svlékání kabátů. Vše, co nás dosud učitelé učili, bylo rázem jinak. Na nějakou dobu odpadla povinnost vštěpovat dětem do hlav politiku a ,,správný´´ přístup k ní. U moci se střídala pravice s levicí, snad jen Václav Havel byl démonizován. Ono to je pochopitelné. Pro komunisty byl jistou záchranou, protože pro ně se moc nezměnilo, jen své průkazky vyměnili za jiné a nadále zastávali své funkce, pro naivní čekatele na lepší dobu to byl disident s lidskou tváří, který přinesl změnu.  Politika však na sebe nenechala dlouho čekat. Mírumilovné bombardování Srbska a válka na Balkánu včetně ,,moderního ´´ vyzdvihování americké zahraniční politiky byly předzvěstí časů budoucích. Amerikanizace školství a kritika všeho postsovětského sice měly svou logiku, nicméně převracením dějin se dosáhlo toho, že si nyní studenti myslí, že Evropu na konci 2.světové války osvobodili Američané, tedy pokud vůbec mládež tuší, že nějaká byla. O životě v ČSSR se nedozvídají mladí nic, nechápou, v čem žili jejich rodiče a zcela upřímně, je jim ti jedno. Vzniká jisté historické vakuum. A problém je, že v něm dospívají budoucí rodiče dnešní mladé generace.

  Další roky už jsou ve znamení Evropské unie, přichází doba života bez hranic, volného cestování. Jak krásně to zní, jde však jen o udičku. Zatímco starším spoluobčanům to po létech trávených za ostnatým hraničním drátem sladce lahodí, nyní však s nádechem lehkého hořknutí, mládež to považuje za samozřejmost, která tu vždy byla. Neuvědomuje si riziko změn a ani na ně myslet nemá. Je přeci krásné, vzniká li opět beztřídní společnost, navíc s možností naprosté svobody, mládí se líbí i rodící se anarchie. Je to logické, zodpovědnost je atributem vyššího věku, a když tu zodpovědnost nevidíte ani u těch nejvýznamnějších politiků a vůdců, proč by ji měli mít mladí samotní? Vzniklo tak ideální prostředí pro neziskovky, které hlásají lásku, toleranci a porozumění.

  A v tom je rozdíl proti nacistům a komunistům. Zatímco tyto dvě skupiny učili své potomky bránit svou vlast, své území a své vůdce, nyní je dětem vysvětlováno, že se nemají čeho bát a demokraticky zvolení politici vyjadřující obavy jsou dehonestováni.  Za naprostou volnost je vydávána řízená migrace překračující všechny hranice. V rámci výuky jsou překrucována či zamlčována historická fakta, ze slovanského Ruska se stává světový solitér a nepřítel. Do škol pronikají soukromé subjekty financované zájmovými skupinami i státem, u nás především Člověk v tísni. Dochází k podstrkování myšlenek vedoucích k rozpadu národních států, likvidaci bílého etnika a návratu marxistických ideálů, to vše zabaleno do obalu všeobjímající solidarity a tolerance, přičemž opačné tendence se nepřipouští. A pokud se objeví, dochází k postupnému vyloučení z kolektivu, což platí pro studenty, ale i rodiče. Vrcholem bude účast studentů i středních škol na Člověkem v tísni organizovaných demonstracích proti Milošovi Zemanovi a Andreji Babišovi. Jak mají mladí vnímat základy demokracie a zákonů, když jsou nastrčeni tam, kde ještě vzhledem k nedostatku vlastního myšlení a zkušeností nemají co dělat- Kam se vytratila apolitičnost školství a kde se vzala tendenční rétorika pedagogů. Kdo za tím stojí, čí peníze? Proč je ČT tendenční, pod čím je vlivem? Odpověď známe, jen se s ní politická garnitura vyrovnává po svém. Někdo přisluhuje, jiní se bojí o koryto.  A hvězda Šimona Pánka stoupá.

  Pokud si rodiče neuvědomují tento stav, a je třeba si připomenout, že tomu tak skutečně je, jde o naprosté selhání jejich a celého systému, který povolil návrat k dalšímu druhu totality. Evropská unie se chová hůře, než kdysi RVHP a NATO agresivněji, než kdykoliv Varšavská smlouva s výjimkou roku 1968 u nás. To však neznamená, že se podobná situace nemůže opakovat. Už zaznívají hlasy o potírání možné neposlušnosti ze strany EU. Copak nám to je jedno?

J3.K