Obklíčení…
www.inadhled.cz Naše země je součástí nejen bídně a nově i na základech represe fungující Evropské unie, ale zároveň patříme do spolku NATO. To i přesto, že kdysi, když se rozpadla Varšavská smlouva, byl tehdy ještě sovětský prezident Gorbačov ujišťován, že se NATO nemá v úmyslu rozšiřovat o země bývalého Východního bloku. Roky plynuly a my jsme se vzdali Západního okruhu, téměř rozpustili armádu a ten zbyteček, který zůstal, je pod společným velením NATO. Máme zastaralou techniku, pár pronajatých letadel a evropští politici by byli nejradši, kdyby nám sebrali i ty zbraně, které máme doma, přičemž část našeho obyvatelstva si dokonce myslí, že je to dobře. Abychom se prý navzájem nepostříleli. Jak krátkozraký postup týkající se bezpečnosti.
V nynější době, kdy jsou u moci podobní exoti, jakými jsou v EU Juncker a v sousedním Německu Merkelová a Schulz, je hrozba ozbrojených konfliktů podstatně větší, než tomu bylo za studené války. Kdysi si totiž elitní představitelé USA a Sovětského svazu uvědomovali, jak mocnou silou vládnou a měli dost rozumu na to, aby ji nechali v klidu. Poslední roky však naznačují, že se opět probouzí nálady, ve kterých je skryta touha po boji. Harašení zbraněmi se týká i nás, vždyť americké konvoje mířící do Pobaltí jsme zaznamenali i v ČR. Dalším důkazem rozvrácení staršího uspořádání světa byly Američany a jejich spojenci vedené rozdělení bývalé Jugoslávie, především události kolem Kosova, a Arabské jaro. To už se týkalo samotné Evropy. Přidejme ještě vznik Islámského státu a jeho vyzbrojení, které pokračuje zásobováním zbraněmi jednotek dosud bojujících proti Asadovi v Sýrii, a je vcelku jasné, že choutky amerických generálů nejsou dosud uspokojené. Chvílemi to vypadá, že jde o test toho, co Rusové vydrží. Ti mají naštěstí ve svém čele Vladimíra Putina, jehož trpělivost je poměrně velká.
Dalším bodem sváru se stala Ukrajina. Vznik Majdanu je mnohým Čechům záhadou, nicméně šlo opět o aktivní účast amerických tajných služeb. Vzhledem k tomu, že tentokráte se to týkalo už Ruska osobně, na Ukrajině jich žije mnoho, navíc Krym je obydlen především Rusy a jde o území náležící k Černému moři, došlo i díky referendu k odtržení poloostrova od Ukrajiny, které i tak historicky nepatřil a byl vrácen zpět k Ruské federaci. Krym je natolik strategické místo, že nebylo možno riskovat jeho ztrátu a předání americkým vojenským jednotkám. Celý demokratický svět začal hučet, jakoby Rusko přepadlo suverénní stát. K tomu je třeba si uvědomit jednu věc. Ač má s USA Rusko společnou hranici kdesi na Východě, na své jižní a západní hranici má obrovské množství amerických jednotek schovávajících se za značku NATO. Nejde jen o pozemní síly, ale i o letecké a raketové jednotky.
Vladimír Putin si velmi dobře uvědomuje nebezpečí plynoucí z blízkosti velké armády za svými hranicemi. Rusko na rozdíl od nás po rozpuštění Varšavské smlouvy nebylo naivní a pokračuje ve své podpoře zbrojního průmyslu. Pokračují ve vývoji vlastních zbrojních systémů, přitom se však dokázali na rozdíl od USA zbavit svého zahraničního dluhu. Těžké životní podmínky v zemi navíc muže zocelují, takže jejich připravenost k boji je pravděpodobně lepší, než u evropských vojáků sloužících v NATO. I přesto se zatím Rusové drží poměrně dost zpět a občasné ukázání pozornosti například při přiblížení se amerických lodí a letadel k hranicím je třeba brát spíše pozitivně. Bylo by zajímavé pozorovat reakci amerických ozbrojených sil, kdyby se u Floridy objevily ruské lodě a letadla. To by byla hysterie.
Co zůstává rizikem pro světovou rovnováhu, jsou dvě věci. Tou první je smrtelnost Vladimíra Putina. Jeho nástupce nemusí být natolik silnou osobností a může být buď více agresivní, což by byl velký problém pro svět, nebo naopak příliš měkký, což by byl problém pro Rusko a jeho spojence, třeba Bašára Asada. Druhou hrozbou je právě knihovník Schulz. Pokud někdo viděl jeho fanatické projevy na sjezdu vlastní strany, tlak na Merkelovou při jednání o společné koalici, lze v něm vypozorovat jistou podobnost s Adolfem Hitlerem. Jeho mocenské choutky jsou za hranicí chování zbytku evropských politiků, a přesto má obrovskou podporu a je vůdčí postavou jedné ze tří nejmocnějších politických stran v Německu. Tam se navíc snaží ukončit misi amerických jednotek a postavit silnou evropskou armádu v čele s Bundeswehrem.
Mluvit tedy o ruské vojenské hrozbě a přitom přehlížet chování USA, NATO a přeskupování sil v samotném Německu včetně namíchávání národů agresivními mladíky ze zemí Afriky, Sýrie, Pakistánu a Iráku je stejně jednostranné vnímání světa, jako vysílání České televize. Rusové jsou hrdý národ, který i přes svou relativní blízkost k mnoha slovanských zemí Evropy zůstává osamocen v mocenském boji vedeném USA. Na rozdíl od našich politiků si jejich elity uvědomují povinnost postarat se o vlastní zemi a být nezávislými na ostatních. Dokázali to v hospodářské oblasti, jsou soběstační a navíc dokážou držet krok v nejmodernější vojenské technice. Odsuzovat je za to je velmi krátkozraké, spíše by bylo rozumné se zamyslet nad tím, kde naši soudruzi dělají chybu. Přidat se na stranu Američanů, pro které by byla Evropa pouze hřištěm, na které by si hráli, je trochu hazardní. Spoléhat na pomoc Francie, Anglie a nedej bože Německa je opravdu naivní a už víme, jak by to dopadlo. Válka je to nejhorší, co může být. Je třeba si to uvědomit. Je lepší žít v míru se všemi, než se nechat strhnout někým k iluzi, že nám se nic nemůže stát.
J3.K
