Sebedestrukční chování

   Rasismus je skutečně velmi smutnou skutečností, která provázela historii, současnost, a dá se očekávat, že se jí nezbavíme ani v budoucnosti. Má různé podoby, dopady, nicméně většinou byl spojen s násilím jedné skupiny na té druhé. Je třeba si uvědomit, že vždy šlo o spory mezi jednotlivými národy, rozdíl nemusel být pouze v barvě pleti a náboženském vyznání. Většinou byl omylem spojován s chováním bělochů k jiným rasám. Co tedy takový rasismus vlastně je?

  Lidstvo obývající tuto planetu se postupně vyvíjelo dle toho, kde se jeho určité části nacházely. Postupné odlišování se mělo svůj průběh, ke kterému by nám více řekli antropologové, nicméně Afrika zčernala, Asie na východu zanechala jiný tvar očí a kapku zežloutla, Evropané naopak zesvětlali a na severu jim navíc rostou blonďaté hřívy. Tedy s výjimkou Laponců, kteří patří …kam?. Američané na severu vytěsnili tak trochu původní Indiány, a protože jejich složení je sbírkou všeho, co po planetě běhá, jsou první opravdu multikulturní zemí světa. To i přesto, že právě USA si prošli několika vlnami rasistických nepokojů a dosud u nich trvají. Na Spojených státech lze velmi dobře vnímat, na jak velký problém si Evropa systematicky zadělává.

   Japonsko, Jižní Korea a Čína, tedy nejvyspělejší asijské země lpí na svých tradicích, cizinec je u nich sice vítaný, ale jen do té doby, dokud se nezačne příliš cítit jako doma a ohrožovat jejich systém. Ostatní státy z této oblasti jsou sice tolerantnější, ovšem pouze do určité míry, a pokud host překročí jejich zákony, je s ním nakládáno stejně, jako s vlastním státním příslušníkem. A být uvězněn v Thajsku či Indonésii není žádný med. To ale platí i pro země, v nichž se místnímu zřízení cizinec znelíbí porušením zákonů či zvyků. Muslimské země trestají přísně a neoblomně, přestože dosud panovala představa, že peníze dokáží být dostatečně pádným důvodem k propuštění. Z toho vyplývá, že většina států světa si brání své před všemi, kteří se chovají jinak, než stanovuje zákon a většinou je jedno, kdo je odkud. Naopak někde se k cizincům chovají i hůře, než ke svým.

  Trochu zvláštní případ je jih Afriky. Tam bílí kolonizátoři postupně získali nadvládu a z Jihoafrické republiky udělali velmi prosperující stát. Je pravdou, že se ne ke všem původním obyvatelům chovali pěkně, ale vztahy se postupně zlepšovaly a dospělo se poté k tomu, že se prezidentem stal černošský vůdce Nelson Mandela. Jak to vypadá v JAR nyní? Být bělochem tam znamená chodit s terčem na zádech. Hospodářství snižuje svou produktivitu, kriminalita stoupla o stovky procent a velká města i venkov se staly nebezpečnými oblastmi. Dosud lze JAR navštívit, nicméně očekávejte, že se nebudete cítit stejně bezpečně, jako třeba v Praze.

  Vraťme se k USA. Po dobách, kdy běloši v bílých kápích naháněli černochy, jsou pryč. Existují statistiky, které by prokázaly procentuální zastoupení jednotlivých etnik v amerických věznicích. I v USA už měli svého černocha ve funkci prezidenta, to i přes jeho nejasný původ, ale rozdílnost mezi chování černých a bílých jsou stále patrné. A to si musíme ještě uvědomit relativně uzavřenou čínskou a hispánskou komunitu. To i přesto, že mluvíme o nejvyspělejší světové velmoci.

  Evropa byla dlouho poměrně tradiční ve svém osídlení. S výjimkou kolonizačních velmocí Velké Británie a Francie si všechny ostatní státy udržovaly svou národnostní skladbu v stálém poměru domácí-cizinci. Nově příchozí, tedy Asiati a Slované z Ukrajiny a Ruska se postupně začlenili bez vyložených těžkostí do svých nových domovin a postupně se stali běžnými Evropany z pohledu práce a zvyků. Vše ovšem mění invaze muslimů. Tato skupina lidí není jednou národností, spojuje ji pouze nejagresivnější forma náboženství. Přestože tedy pocházejí z různých oblastí, jejich společným znakem je Alláh. Navíc jde o velmi početnou komunitu, která se svým chováním prostě nikdy nepřizpůsobí. Nemá to totiž v povaze. Stejně, jako schopnost pracovat, tvořit a učit se. Jistě existují výjimky, ale z hlediska potřeb Evropy jich je zanedbatelný počet. Rozdíl mezi multikulturismem v USA a Evropě je zjevný. Zatím co Američané dlouhodobě pracují na křesťanském pojetí společnosti, Evropané se jej bez ostychu zbavují ve prospěch islámu. To i přes svou dlouhou historii.

  Fanatici, kteří vítají uprchlíky, jsou většinou produktem doby. Vynecháme li skutečné elity, které vše dělají z touhy po zisku a moci, jsou největším zlem ti, pro které jsou pojmy jako domov, národní zvyky a hrdost, sebeúcta, víra a rodina pouze slova, nikoliv realita. Vztah k této zemi prostě nemají. Za něco může výchova a naivní pohled na možné uspořádání světa, za něco pouhá hloupost a omezená rozlišovací schopnost. Nepochopení mentality muslimů, neznalost jejich víry a zákonů jsou stejně nebezpečné, jako naivní přání mít barevnou společnost a být tak na úrovni Spojených států. Přitom právě rozdíly mezi národy dosud způsobovaly progres lidstva. Každá zem, každá rasa, každé území měly vždy něco, čím obohacovaly ostatní. Pokud to vše smícháme, budou všichni stejně průměrní a vynikat budou jen ti agresivní. Znamená to propad evropských hodnost, návrat o několik století zpět. Místo aktivní pomoci v chudých oblastech světa se díky šílencům, sluníčkářům a vítačům stáváme ohroženým druhem. A každého, kdo tomu přispívá, je třeba si nejen zapamatovat, ale především nepustit na místa, kde se rozhoduje o naší budoucnosti. To není rasismus, to je boj o vlastní přežití.

J3.K