Sraz třídy po 25ti letech
www.inadhled.cz Jednou v červnu nastal den, kdy jsme se zase potkali, tentokráte po 25ti letech. Kdysi veselí gymnazisté. Byl jsem tam včas, není nad to pozorovat, kdo se jak přikulí. Mé spolužákyně kapku zestárly, často dost přibraly, pánové většinou velmi podobní, až na dva, nechali vlasy kdesi v mládí, nicméně vypadali celkem dobře, no a jeden kapku přibral a zdědkovatěl.
Bylo nás 10 kluků, tři chyběli. Jeden těsně po škole zemřel na motorce, druhý po rozchodu s manželkou, která utekla i s dětmi, zvolil odchod ze světa 5 let po škole a posledního zlikvidovala v 36ti rakovina, o kterou si říkal sám kouřením už na škole. Kdysi dívky byly komplet.
Zábava plynula, alkohol přibýval a... a stále více se začaly projevovat rozdíly. Vynechám li proslov a agitaci bývalé předsedkyně, která přešla k jehovistům, přestalo muže za chvilku bavit poslouchat, co děti, zvláště, když některé aktuální fotky dcer byly daleko zajímavější, než dobové jejich maminek. Sedli jsme si stranou a za obrovského veselí začali probírat váhu papouška, zavzpomínali na pár výbuchů při chemii a konečně se všichni dozvěděli, jak to bylo se zmizelou třídnicí, zjistili, kdo v jakém sportu stále válí. Od našeho stolu se ozývaly výbuchy smíchu až do doby, než jsme začali shánět skutečného papouška a následovně se odsunuli na místní disco.
U děvčat vládla ponuřejší nálada. Nejdříve děti, rodiny, partneři, diety, pak první slzy... dvě se zvedají odchází v deset smutné, život se jim nepodařil, pro další přijeli dost brzy manželé, ve dvanáct zůstávají všichni chlapi, tři ženy. Sedíme do rána, tančíme, popíjí se. Jen tři ženy z 25ti se skutečně bavily. Je to jenom náhoda? Nebo muži stárnou pomaleji, aby pak mohli v klidu odsud dříve odejít s úsměvem na tváři? Kdo ví?
J3.K
