Daň z luxusu

   V naší zemi v nelegálních ziscích vedou politici a s nimi spřažení kmotrové ovládající státní zakázky. Hned za nimi jsou vzorem nezákonných obchodů asijští trhovci, rychle bohatne skupina exekutorů, ta však s přispěním někdy až tragicky pro obyvatelstvo nastavenými podmínkami pro svou práci.

  Výběr daní je vždy problémem, nyní je ministrem financí člověk, který dlouhé roky využíval děravých zákonů, zbohatnul a právě se rozhodl díry začít látat. Bylo by to jistě chvályhodné, kdybychom si neuvědomili, že získání velkého majetku muselo něčím začít a divoká doba po revoluci a první kroky v obchodu šéfa Agrofertu a nynějšího ministra financí zaváněly nepříliš čistými praktikami. To je však už dávno a je to promlčeno. Nynější jeho stav by se dal nazvat takto: peníze dělají peníze. České zemědělství a potravinářský průmysl má z velké části ve své moci, může se tedy soustředit na naší ekonomiku. Doufejme, že opravdu na ni a ne na současnou likvidaci zbývající konkurence. To by však byla pouhá spekulace.

 Co to je luxus? Za jeho strop lze považovat vlastnictví nadstandartních nemovitostí, letadel, jachet a vozidel. Špička našich podnikatelů si jistě pohlídá dostatečný odvod daní, který by jim zajistil oprávnění uvedené věci vlastnit, navíc jejich společnosti sídlí většinou po celém světě včetně daňových rájů a majetek můžou mít veden nejen na kohokoliv kolem sebe, ale je často součástí portfolia společností jimi ovládanými.

  Politici pochází většinou z ne tak bohatých vrstev a jejich podezřelé bohatnutí by mělo být trnem v oku hospodářské kriminálce. Pokud by aktivita pana Babiše směřovala tímto směrem, pravděpodobně bychom zatleskali. Podobně na tom jsou i jim blízcí lobbisté a kmotři, kteří dlouhé roky ovládali chod české ekonomiky a s chutí vykusovali ta nejsladší sousta z koláče státních zakázek. Machinace s nimi a ovládání politické scény bylo do očí bijící. Otázkou je, nakolik jsou ochotni si pod sebou podřezávat větev páni poslanci a zastupitelé, většina z nich jde do politiky s úmyslem příjemně žít a vydělávat. Je někdy až úsměvné, když si stěžují na to, jak dřou. Vrcholem jejich snažení je získat post v Bruselu zajišťující luxus do konce života, případně užít si vypranou hotovost v poklidném stáří, které například u Standy Grosse začalo v poměrně dost aktivním věku.

  A tak se můžeme dočkat úplně jiného konce. Právě na státních zakázkách stejně někdo musí pracovat. Tendry a výběrová řízení často probíhají všelijak, většinou je vyhrají velké korporace, které je postupně rozmělní na subdodavatele. Cestou od státu a politika ke konečným skutečně práci odvádějícím zmizí velká část finančních prostředků. Přesto vydělá i ten poslední článek, jediný však skutečnou prací a relativně nejméně. Na dům a auto to časem stačí, přesto se stane pravděpodobně tím, kdo bude hlídán a kontrolován, je li vše v pořádku. Pokud budou lidé z vrstev nad nimi chytří, určitě svůj nabitý majetek dokáží ošetřit tak, že nebude příliš nápadný. A postupně například na akciových trzích, obchodu s realitami a jinými dalšími způsoby zlegalizují příjmy, opět nastane situace, ve které peníze dělají peníze.

  Kvalitní výběr daní je pro ministerstvo financí grálem, heslem budoucnosti. Samozřejmě to je pochopitelné, ale zatím utíká stále moc prostředků v oblasti státních zakázek, dotací, přebujelé administrativy a nesystematických činností. Sociální demokraté slibují vyšší důchody, žádné nemocniční poplatky a plno dalších líbivých gest, aniž by se někdo zabýval efektivitou a kontrolou rozhodnutí samotných politiků. Pokut stát v podobě Andreje Babiše vymýšlí, jak ještě více sešněrovat samotné podnikatele, není něco v pořádku. Opět je nutno opakovat to, že ryba smrdí od hlavy.

J3.K